Slovenský kras – Silická planina – 17-20.11.2016

Tak…už jsme celé 4 týdny nevyrazili nikam do světa. To je normálně prostě pohroma a vrchol lenosti. Zalezlí jak sysli vychlastáváme jen na vlasním písečku. To se ovšem rázem všechno změní a opět vyrazíme rozdávat Moravský úsměv k našim bratrům na Slovensko.

Po nějaké době máme svátek ve všední den a téhle příležitosti chce každý nějak využít. Nakupilo se několik akcí na jeden prodloužený víkend. Nikdo se samozřejmě nemůže rozčtvrtit a každý musí upřednostnit pouze jednu možnost. Spřátelená skupina Dagmar má v plánu další pokračování v Tisovci na Muráňské planině. Tři Myotisáci přijali pozvání od jeskyňářů z Jánské doliny a já jsem se úplně trhnul a vyrazil do Slovenského krasu na Silickou planinu s velmi komorní skupinkou ze ZO 6-16 Tartaros.

Do Jánské doliny ke Stanišovské jeskyni odjeli Alda s Helenou, Bohouš a Martin Kaňok. Během čtyřech dnů stihli navštívit většinu ze zdejších nejvýznamějších lokalit, jako je Velká Stanišovská jeskyně, Zlomíska, či Malá Stanišovská.

Také jeskyni Okno v Demanovské dolině, o které si mysleli, že je součástí Demanovského systému, ovšem všechno nasvědčuje tomu, že to tak není. Jako pracovní lokalita byla zvolena Malá stanišovská. Všichni hrozně chtěli na pracovku, tak je místní Igor poslal kopat do takové menší propástky u prohlídkové trasy. Vytáhli tam nějakých 50 kýblů, což je prý standartní. Z doslechu vím, že stejně nejsilnější žážitek si někteří členové odnesli z návštěvy podnikové prodejny Nicolaus v Liptovském Mikuláši, takže Myotisáci se prostě nezapřou.

Jak jsem se již zmiňoval, já dal přednost výpravě do Slovenského krasu na Silickou planinu. Hlavní plán akce bylo bádání v jeskyni Silická Ladnica.

Byla to jasná volba, protože hodně jsem o téhle díře slyšel a dlouho je na seznamu jeskyní, kam se chci přednostně podívat. Tahle akce už je v plánu několik měsíců a už dávno jsem přisliboval svoji účast. Silická Ladnica je zatím jedna z nejvýznamějších lokalit Silické planiny. Vstupní portál je v nadmořské výšce okolo 500 m.n.m. přímo na žluté turistické značce a je celoročně zaledněn. Zrovna jsme zde koncem podzimu, takže ledu bylo minimum.

Jeskyně je převážně horizontálního charakteru a vytvořil ji Čierny potok u něhož je prokázáno, že odtéká dále do Gombaseckej jaskyně. Délka prozatím objevených prostor se uvádí 1100m, ale je to velmi starý údaj a místní jeskyňáři říkají 2 km. Do jeskyně je velmi náročný přístup na který je potřeba nadstandartní vybavení. Například kompletní neoprenový oděv a vodotěsné vaky, nebo kufry na přepravu suchých věcí. Jediná přístupová chodba je totiž 60m dlouhý polosifon s názvem Kufr.

Je to plazivka s vodou 10-20cm pod stropem. Při vysokých stavech i 5 cm. V pátek 18.11. jsme tu strávili celý den. Místní jeskyňář Vlado Koňa(Minotaurus), nás odvedl na zdejší nadějné pracoviště, které je v nejzadnější části jeskyně za Kazatelnou. Cesta na pracoviště je opravdu pestrá. Po překonání prvních dvou polosifonů, jsme  mohli sundat neopreny a dále pokračovat v suchém. Hlavní suchou trasou byla možnost poznat hlavní prostory jeskyně.

 

Za gigantickým proříceným dómem Katrina prostoupíme Severní chodbou do úchvatného dómu U Hříbku a přímo za nosem do ještě úchvatněší prostory Kazatelna. My ovšem pokračujem úzkým, krásně vyzdobeným průlezem do malých zadních prostor, kde je člověk v kontaktu s velice křehkou a chatrnou výzdobou v podobě osamocených dlouhých brček a panensky čistých speleotém. Je potřeba být velmi obezřetný.

Samotné pracoviště je potom šikmo ukloněná puklina, která je neprůstupně zavalena prosintrovaným závalem, takže postup je velmi pomalý a náročný. Po pár hodinách jsme postoupili asi o tři metry dopředu, nicméně šikmo ukloněná puklina se začíná narovnávat téměř kolmo nahoru a struktura závalu se zatím nemění. To zaprvé začíná být nebezpečné a navíc už jsme toho začínali mít dost. Objev zatím v nedohlednu, zima tu byla jak v rasovně, tak jsme to odpískali.

Už bylo dost hodin a dlouhá cesta na povrch. Navíc představa, jak se musíme ještě soukat do prochcanýho ledovýho neoprenu do závěrečných polosifonů nás taky nijak nehřála. Stejnou cestou vyrážíme k východu. Průběžně se kochám  výzdobou kolem sebe až do chvíle než zahlídnu ty odložený neopreny. Tak…s nadšením a americkým úsměvem do nich. Ten prvotní šok je sice humáč, ale po pár vteřinách už je dobře. Tělo si to rychle zahřeje. Teď už se jen vesele soukat vodou s držkou u stropu a představovat si slunečnou mořskou pláž.

Nádhera…nádherný sračky. Tahle díra to je opravdu fantazie. Kdykoliv znovu, ale každej den bych semka na pracovku nechtěl. V Archeologickém dómu to ze sebe definitivně shodíme a převlečem se do civilního suchýho oblečení. Cesta k autu byla taky pěknej porod. Speleovaků bylo totiž víc, jak lidí, takže jeden na záda druhej před sebe. Každej měl tak 20 kilo, takže jsem půl hodiny do kopce potil krev.

Po příjezdu do penzionu Jozefína v Krásnohorské Dlhé Lúke mě popadla úplně Myotisácká chuť na zasloužené pívo ve zdejší hospůdce, ovšem místní omladina mi požitek z odpočinkového posezení naprosto rozmetala. Nejen, že z jejich vyřvávání nebylo možné rozlišit kreténstvo od pozérskýho buzerantsva, ale ti Maďaři nám museli představovat jejich vapkou vyšplíchaný mozky celovečerním pouštěním těch nejinfantilnějších diskotékových výplachů z jukeboxu, navíc v maďarštině. Měl jsem chuť jim rozpatronkovat lebky. Moje chorá a citlivá mysl to dlouho neustála, tak brzy odcházím na ubytovnu a raději spát.

V sobotu dopoledne Vyrážíme na nedaleké úpatí Silické planiny, které je pojmenované Hradná. Zřejmě podle zříceniny bývalého hrádku, jejíž pozůstatek je ve svahu. Dole pod svahem jsou na úseku asi 300m, 3 menší vývěry. Kolbi s sebou měl měřáček na měření kvality vody. Teplotu, tvrdost a podobně. Každopádně podle naměřených hodnot bylo možný dokázat, že všechny 3 vývěry jsou stejná voda, tudíž by se dalo předpokládat, že vyvěrají z jednoho většího jeskynního systému. Celý tento svah je totiž vápencová masa a nástupiště Silické planiny, kde zatím žádné jeskyně objeveny nejsou. Že tam ty jeskyně čekají na své objevitele, o tom nikdo nepochybuje. Jen najít to správné místo, kde to otevřít. Nikde žádné znatelné propady, či jiná vodítka nejsou. Kuba došel k závěru, že příště jedině s radiomajákem. 🙂

Po zdravotní procházce po Hradné se vracíme zpět na Jozefínku a já mám zájem navštívit ještě Krásnohorskou jeskyni, která je kousek od ubytovny. Krásnohorskou jeskyni objevili Řožňavští jeskyňáři. Původně se objevovala po vodě vývěrem, až později se vyrazila přímá štola pro přístup suchou nohou.

Je to vývěrová jeskyně, kterou vytvořil podzemní potok Buzgó.  Jeskyně je horizontální a hlavní tah asi 450 m proti proudu potoka je zpřístupněn pro veřejnost. Trasa je vystrojena dřevěnými lávkami nad tokem. Hlavní trasa končí v Síni Obrů, v niž se nachází ikona celé jeskyně v podobě gigantického stalagmitu (Krápník Řožňavských jeskyňářů) s úctyhodnými rozměry i ve světovém měřítku. Se svou výškou 34m je historicky zapsán jako největší stalagmit na světě, ale později byl překonán.

 

Pokračujem dál mimo veřejně přístupnou trasu dále proti proudu až k Marikinu jazeru, což je vstup do sifonu. Odtud se vracíme stejnou a jedinou cestou zpět.

Na ubytovně nám Kuba vysmlouval vydatnou večeři za 4 eura, takže toho rádi využijem a navečer jdem do hospůdky. Dneska tu žádní řiťopichové neobtěžovali, takže konečně proběhl poklidný večer u píva. Po dvou večeřích a několika Zlatých bažantech si můžeme jít s plnýma pupíkama spokojeně lehnout.

V neděli se od rána kompletně sbalíme a decentně poklidíme. Rozloučíme se s místními a poděkujem za pohodlné ubytování za přátelskou cenu. Zaplatíme cech za tři dny konzumace a kolem desáté dopoledne vyrazíme domů. Byli jsme upozorněni, abychom po cestě nakoukli ještě v obci Vidová na zdejší vývěr (Vidovská vyvěračka). Původně to bylo prameniště pitné vody s vodárenským objektem, který už je opuštěný. No a samozřejmě na takový vývěr si tu začínají brousit kopáčky jeskyňáři.

Minotaurus už tu první výkopové práce začal. Údajně na konci výkopu už měla být vidět voda, ale ničeho jsme si nevšimli. Vývěr je poměrně vydatný, takže smysl to určitě má. Třeba si tu příště kopnem taky, nebo už tu bude jeskyně. Kdo ví! My už ale opravdu nasedáme do auta a odjíždímedo Moravského krasu. Pokračování příště 🙂

Čerpání:

Fotogalerie na rajčeti:

autor: Trťa