Francie – speleovýprava do oblasti Vercors a vysokohorský Massif du Dévoluy 29.9.

Nedávno jsem
se zmiňoval, že naši Slovenští bratři ze skupiny OS Čachtice plánují expedici
do Francie. Tuto myšlenku se podařilo zrealizovat v počtu deseti lidí
z šesti speleologických skupin. Beru to jako poslední letošní velkou
výpravu. Očekávání je veliké, takže investuju veškerou dovolenou, co mi zbyla a
uděláme z toho desetidenní bombu, která bude řádnou tečkou za letošní
letní sezónou.

Společně
s Michalem z Tišnovské skupiny vyjíždíme v pátek kolem čtvrté hodiny
odpoledne směr Trenčín. Tady se setkáme s vedoucími zájezdu a to je
Čachtická skupinka čtyřech účastníků. Následuje zastávka v Bratislavě, kde
se připojí třetí auto. V tomto
kompletním složení v pořadí Fabia,
Subaru, Toyota můžeme vyrazit vstříc 16ti hodinové cestě do Grenoblu. Trasa:
Bratislava – Vídeň – Salzburg – Mnichov – Zürich – Bern – Ženeva – Grenoble.

Cesta autem
je to předlouhá…každý si odtočí něco kolem pětistovky kilometrů, ale stejně i
během neřízení se člověk nevyspí. Je to takový klimbání a trhaný pospávání.
Kolem poledne jsme v Grenoblu na parkovišti u Decathlonu, kde si každý
může dokoupit to, co si doma zapomněl. Vykutálíme se z aut zmordovaní po
cestě a s rudýma podlitýma očima. Kolem dokola už vykukují první vápencové
stěny masivů přírodní rezervace. Zakoupíme mapu Vercorsu a honba za poznáním
zdejší krasové oblasti může vypuknout. Není čas ztrácet čas.

První den to
zamíříme do menšího horského městečka Lans-en Vercors a dále pěkným vápencovým
kaňonem do sedla Col de la Croix Perrin.

Po cestě kaňonem samozřejmě uděláme
několik exkurzních zastávek, protože stěny po stranách jsou jedna díra vedle
druhé. Většinou to byly pouze dutiny, ale některé větší portály se daly projít
skrz. Jedním jsme se dokonce dostali až pod propast, která vedla k povrchu
a po stěnách tekl vodopád. Ještě jsme o tom nevěděli, ale už se našel i portál,
ve kterém dnes přespíme.

Docela
pršelo a byla mlha. Navíc byli všichni unavení po noční jízdě. Kluci měli
v plánu dnes přespat v portálu jeskyně Grotte de Roche. Rozhodli jsme
se jet rovnou tam. Rozbalit spaní, uvařit jídlo a kdo bude chtít, může jít
šmejdit. Jeskyně má několik kilometrů. Přehoupneme se tedy přes sedlo Perrin až
do kaňonu řeky La Bourne, kde se ona jeskyně nachází. Jízda zdejšími kaňony je
vskutku zážitek. Tři sta metrů vysoké stěny podél úzké klikatící se silnice
místy vytesané do skály je pastva pro oči. Z pohledu řidiče už to taková
jásačka není.

Portál se
nachází pod silnicí a ústí přímo do řeky. Tady nastala menší komplikace.
V portálu by se bývalo pohodlně vyspalo 50 lidí, nicméně po celé ploše
bylo asi 5 cm vody a tak vysoký nafukovačky nemáme. Po různých spekulacích to zapíchnem
v menším portálku u silnice, kde jsme už dnes byli. Nakonec jsme si to
všichni pochvalovali. Každý si vybalil, pořádně se najedl a dloooouho se potom
ještě pilo. Na to, že jsme předešlou noc vůbec nespali, tak se to táhlo tuším
do půl druhé.

I přes to
všechno byli ráno všichni vyspaní do růžova. Lubica s Jánom na snídani vytáhli
svou železnou zásobu čtyřiceti vajec, ze kterých se všech deset lidí spolehlivě
přežralo. Plní energie se můžeme přesunout zpět k jeskyni Grotte de Roche s tím, že tentokrát se
převlečeme a vyrazíme na průzkum.

Jeskyně
začíná portálem s vyvaleným suťákem velkých bloků. Prostupnost jeskyně je
údajně dosti závislá na tom, kolik zrovna teče vody. Jsme tu v období, kdy
je poměrně sucho, takže uvidíme, kam dojdeme. Kousek za vchodem zkoušíme pravou
větev. Tady nás zastavil vodopád. Lukáš se dobrovolně obětoval a nechal se
zmáchat ve vodě, aby zjistil, jestli má smysl po zdolání vodopádu pokračovat
dál. Dále by to ovšem muselo být vodou a nemáme neopreny. Není to jeskyňka, kam
se jdeme na hodinku projít. Vrátíme se zpět na hlavní tah a pokračujeme přímo
vpřed, kam se dá.

Jeskyně je velice členitá. Po několika užších místech
nás to vyplivne do obrovského dómu, ve kterém by mohlo parkovat dopravní
letadlo. Prostora by mohla mít na délku dejme tomu 150 – 200m a místy jsou
stěny zahaleny sintry a výzdobou.

Další
pokračování se stále střídají úzké průlezy s velkými prostorami. Úzké
prostory, kde voda obvykle rychle proudí, jsou typické ostré erozní tvary a ve
velkých prostorách se začínají objevovat speleotémy úctyhodných rozměrů. Občas
procházíme kolem různých vedlejších větví…dalo by se tady bloudit celý den,
možná i více dní. My se ovšem dostáváme kamsi do systému úzkého vodou vyžraného
systému chodbiček, plných ostrých břitů.

Je to propletený labyrint a nikdo
z toho nejsme moudří. Snažíme se koukat kolem sebe, ale pokračujeme tak
nějak stále dolů. Nakonec se všichni naštosujeme v hodně placaté prostoře,
která končí vodou. Snažíme se najít cestu dál.

Tady jsme se
rozdělili. Ti co šli první, zkoušeli cestu vepředu. Druhá polovina si všimla
odbočující chodbičky kousek na zpět. My jsme šli šmejdit tam. Dalo se ultimátum
ve 3 hodiny u východu.

Naší trasou
se dalo dostat několik desítek metrů až k propasti, do které bylo ukotvené
lano. My jsme s sebou lezení neměli, tak nám nezbylo, než to slézt na
volno. Sice to vypadalo trochu děsivě, ale Jáno usoudil, že jsou všude chyty,
tak jsme postupně všichni odvážně slezli dolů.

Následovalo pár pěkných
fotogenických chodeb až dokud se neobjevila další vertikální studna, která byla
opravdu hluboká a bylo by potřeba to absolvovat hodně širokým rozporem. Tady
jsme usoudili, že nebudeme dělat blbosti a otáčíme to zpět. Na zpáteční cestě nás
pěkně vypekl ten labyrint. Zamotali jsme se tu snad na půl hodiny, ale dobře to
dopadlo. Po chvíli už se ocitáme ve známých chodbách a pokračujem rovnou na
povrch.

U východu potkáváme družinku mladých speleologů. Možná nějaký
přírodovědný, nebo přímo speleologický kroužek pro děti. Zkrátka minimálně 10
malých dědiček v krásných nových overalech s průvodkyní. Bylo to
hezké vidět, jak si tu děti budují vztah k jeskyním takhle od mala.

Asi deset
minut po nás vylezla z jeskyně i naše druhá skupina. Podařilo se jim najít
nějakou okružní cestu a vylezli v tom obrovském dómu pro letadlo, takže
alespoň nešli stejnou cestou zpět.

Myslím, že
se všichni vyřádili dostatečně. Strávili jsme tam nějaké 4 hodiny a navíc
naprosto nevybavení. Jít tam s lezením a s přesvědčením, že chci jít
co nejdál, tak jeskyně Grotte de Roche je rozhodně záležitost minimálně na celý
den.

Po krátkém
pikniku na silnici popojedeme kousek níže kaňonem a přibrzdíme u vývěru Goule
Noire. Portál je opět až na hladině řeky. Jeskyně bohužel asi po padesáti
metrech končí sifonem. Na portál je z koryta řeky moc pěkný pohled a
vytéká z něho zajímavě modře zakalená voda.

Celý tento
kaňon řeky La Bourne je naprosto monumentální. Sjíždíme stále níž silnicí Route
des Gorges de la Bourne v obklopení vápencových stěn. Hloubka kaňonu je
místy až neuvěřitelných 800 m. Právě v místě, kde má asi největší hloubku,
odbočíme malou nenápadnou silničkou až k řece, kde je možné na malém
plácku stanovat.

Právě zde se
nachází jeden z nejzásadnějších přírodních úkazů, kvůli, kterému jedem až
do Francie. Je to vývěrový portál jeskyně Grotte de Bournillon. Už samotná
vápencová stěna má v těchto místech přes 400m.

Prostě taková větší Bejčina :-). Kouzelné na tom je, že portál až do poslední chvíle není vidět. O to
větší šok je potom, když se odhalí v plné parádě. Portál sáhá až na horní
okraj oné vápencové stěny a se svou výškou téměř 400m je to údajně nejvyšší
portál v Evropě. Člověk si tu připadá opravdu malinkej a z té
velikosti se mi až motala hlava. Musel jsem jít alespoň 100 metrů od portálu,
abych ho byl schopen alespoň panoramatickým snímkem vyfotit.

Také jsme měli štěstí, že bylo sucho a jeskyně nás pustila
do nitra. Jindy se může stát, že tudy poteče několik kubíků za vteřinu. U
vchodu jsou dokonce varovné cedule, že jeskyně se náhodně zaplavuje. Na dnešek
žádné deště hlášeny nebyly, takže neodoláme a jdeme na průzkum normálně
v civilu.

Jeskyně je
jedna obrovská horizontální chodba, takže žádné vybavení kromě světla není
potřeba. Všude je vidět, že procházíme stále aktivním řečištěm.

Samé čisté
oprané kameny. Velikost chodby se celou dobu nemění. Chůze je tu celkem
náročná. Je to spíš takové skákání po kamenech, občas je potřeba přelézt kus
nějakého velkého bloku utrženého ze stropu. Krápníková výzdoba tu také nechybí.
Převážná část jeskyně je bez výzdoby, ale jsou tu lokální místa, která jsou
naopak narvaný krápníkama a kopcama sintru až po strop.

Je to takové celkem
nezáživné, když člověk pořád jde a jde stejnou obrovskou chodbou téměř dvě
hodiny a nikdo neví, kolik kilometrů to takto ještě může být. Naštěstí asi po dvou hodinách přicházíme ke
konci. Chodba se zužuje a veškeré bloky jsou ostré, vyprané a následuje sifon
s dokonale čistou vodou. Tady to musí proudit jako blázen. Představa, že
tu teď vyhrkne těch několik kubíků za vteřinu nám dodává dost energie na cestu
zpět.

Venku už Lukáš
vytahuje nádobíčko na exkluzivní fotku, na které chce zachytit portál zevnitř s noční
oblohou. Před spaním se ještě postaráme
o nějakou tu láhev borovičky, aby nás zima nebudila a nabrali síly na další
den.

To máme
v plánu navštívit krásné městečko Pont-en Royans.

Bylo potřeba navštívit autoservis. Na Subaru se nám začaly pálit brzdy. Nějak se nám přestal
vracet přítlačný brzdový pístek a to nám rozehřívalo kotouč do fialova.
Servisák bude mít čas až ve dvě odpoledne, takže můžeme 3 hodiny šmejdit po
okolí. Městečkem protéká řeka La Bourne, která vytvořila gigantický kaňon, ze
kterého jsme přijeli. I tady teče hlubokým skalnatým korytem. V jednom
místě se vytvořila hluboká tůňka do které je možno skákat
z desetimetrového mostu. Po skalnatých stěnách nad vodou jsou udělané
lezecké stěny, takže je tu možnost bez jištění zdolávat stěnu a v případě
pádu letíte do vody. Ti otužilejší se vykoupali a vyzkoušeli kousek boulderingu
J.

Při čekání
na opravu auta jsme si zatím na parkovišti mezi odpaďákama uvařili něco
k jídlu a nalili do sebe zdravou dávku kořalky. Čekání takto uplynulo
poměrně rychle a mohli jsme rovnou vyjet vstříc dalším přírodním zajímavostem
v okolí.

Vracíme se
kousek zpět do kaňonu a vystoupáme na parkoviště u veřejnosti přístupné jeskyně
Grotte de Choranche. Dnes už prohlídku nestihneme, ale my tu stejně máme jiné
plány. Kousek dál za touto placenou jeskyní je další jeskyně Grotte de
Gournier. Háček je v tom, že začíná asi 60m dlouhým jezerem. Na druhou
stranu je volně přístupná, větší a hezčí. Člun i pádla vezeme svoje, takže
není, co řešit. Než se vypravíme do jeskyně, tak ještě využijeme pěkného počasí
a projdeme si okolí. Pokocháme se výhledy do kaňonu a omrkneme působivý vodopád
Cascade de Tuf.

Navečer zalezeme
do jeskyně. Vlastní člun nakonec ani nepotřebujem, protože místní jeskyňáři tu
mají svoje. Přiměřeně zabezpečeny proti krádeži. Stačí kleště, nebo klíč na
malou mailonu.

Na vstupní
dóm s jezerem je nádherný pohled. Navíc, když plující jeskyňáři nasvětlují
zadní části prostory. První skupina plave na druhou stranu a Palo má za úkol
tam vystrojit krátký traverz.

Po výstupu z loďky začíná taková krkolomná
stěna a je potřeba přetraverzovat. Blbě se to leze, tak je lepší tam natáhnout
kus lana na přidržení. Tímto veškeré komplikované úseky končí a odtud se nám
otevřela obří chodba, která se táhne asi 15 km pořád rovně až do bezvědomí.
Rozhodně nemáme v úmyslu to projít celé, to bychom se do rána nevrátili.
Kam dojdeme tam dojdeme. Do půlnoci abychom se vrátili.

Jeskyně má
ještě mohutnější chodby, než včerejší Bournillon. Výzdobou jsou zdejší prostory
také mnohem bohatější. Mimo klasických krápníků, jsou tu také dómy kompletně
zalité sintrovými kaskádami a jezírky. Po celé trase jeskyně jsou prořícené
stropy a celé chodby jsou zaskládané několikatunovými bloky. Všechno je to
prosintrované a zalité mladší výzdobou. Prošli jsme tak maximálně 2 km jeskyně,
když moc.

Není tu nikde kousek chodby, kde by se dalo normálně jít. Stále se někde
něco přelézá, poskakuje ze šutru na šutr a nedá se jít rychle. To je prostě vrchol všeho! Kdybych tu snad ještě musel někde ohnout svůj hřbet, tak by tuhle jeskyni naprosto odsoudil. Navíc my
dokumentátoři musíme pořád něco fotit a tady skutečně bylo co.

Ven vylézáme po
11. hodině večer. Odstrojíme traverz, přeplujeme k východu a krátkou noční
procházkou slezeme zpět k autům.

Ještě ten
večer přejedeme na náhorní plošinu směrem k městečku Presles. Zde jsou další
místa, kde je povoleno stanovat. Strávíme tu další noc.

Ráno bylo
opět deštivo. Stanoviště bylo kousek od útesů vápencových stěn, takže jsme si
užili nádherných výhledů do krajiny Vercorsu.

Přírodní rezervace Vercors je
vápencová plošina vyzdvihnutá do nadmořské výšky 1000-1500 m.n.m. Vodní toky tu
vyhloubily několik set metrů hluboké kaňony a tiesňavy a celé plošiny jsou
protkané jeskynními systémy. Vypovídá o tom i množství závrtů a propastí všude
po planinách. Pro speleology je to velmi vyhledávaná oblast a údajně tu funguje
kolem 5000 jeskyňářů. Na výhledy jsme měli bezmála půl hodiny. Potom se přes
nás převalila mlha.

Tohle byl
poslední ohled za přírodní rezervací Vercors.

Dnes budeme přejíždět do úplně
jiné části a vyměníme tak horskou oblast za vysokohorskou. Přesouváme se totiž
na jih poblíž Národního parku Ecrins na vysokohorský Massif du Devoluy.

To znamená
dalších 150 km jízdy. Dneska byl jeden z nejveselejších dnů zájezdu.
Alkohol nám dnes chutnal více, než kdy jindy. Už od rána. Kromě řidičů jsme si všichni drželi
hladinku. Byla to sranda. Po cestě jsme se stihli společně vyfotit na vyhořelém
vraku auta u silnice a taky vznikl fór s duhou. Devět lidí vyskákalo
z aut fotit duhu a z desátého vypadla otázka: ,,jestli jsme po cestě
viděli tu duhu.“ Od té doby jsme viděli duhu několikrát denně až do konce
zájezdu.

Těsně před Devoluyskými masívy uděláme zastávku u mohutné vyvěračky
Les Gillardes. Údolí, ve kterém se nachází, dominuje také lezecká výzva, kterou
je 600 metrů vysoká stěna.

V pozdějším
odpoledni se nám ve zdraví podařilo dostat na stanovací místo poblíž městečka
Le Devoluy. Obloha se vyjasnila, tak probíhalo velké sušení, protože ráno se
balilo všechno mokré.

Společně
s Michalem a Petrem odcházíme omrknout jeskyni Puits des Bans. Je to
občasná vyvěračka. Při vysokých stavech tu údajně tryská voda až 7 m do
vzduchu. I při nízkých stavech je potřeba počítat s tím, že se tu člověk
zmáchá.

Na večer za
námi přišel posedět k ohni kamarád Martin Hurtaj, který tady ve Francii se
svoji ženou už několik let žije. Je to letitý člen Speleoclubu Nicolaus. Byl
pro nás takové informační centrum. Pravidelně jsme chodili pro rady, kam se jít
podívat a kde to stojí za to. Zdejší okolí má prolezené a prochozené, jak svý
boty.

Následující den se vyjasnila azurová obloha. To samozřejmě
motivovalo k tomu využít této skutečnosti a strávit tento den na povrchu
vysokohorskou turistikou. Na základě doporučení od Martina se pustíme rovnou
k tomu nejvyššímu zdejšímu masivu Grande Téte de l´Obiou s nadmořskou
výškou 2789 m.n.m.

Autem se daří dostat
až do sedla Col de Faïsses, kde nás přivítaly pasoucí se krávy. Zde necháváme
auta a vyrážíme směrem k vrcholu. Už od spodního sedla jsou famózní
výhledy na okolní masivy pohoří Devoluy a v dáli na horizontu vykukují
ostré téměř čtyřtisícové vrcholky národního parku Ecrins.

Čím stoupáme výš
rostlinstva ubývá. Přibližně v 1800 m.n.m. se hory mění na čisté vápencové
skály. V nižších partiích podzimní barvy zvýrazňují porost odkvetlých
borůvek a vytváří kontrastní rudé plochy. Ve vyšších polohách už jsou svahy
kompletně zasypané sutí. Poslední vyčnívající útesy jsou protkané dutinami,
spárami a propastmi, že nevíme, kam se jít podívat dřív. Z větší části je
všechno navěky zasypané. Nespočet portálků jsou jasné pozůstatky po původních
jeskyních. Vápence jsou naprosto promrzlé, rozpraskané a zvětralé. Všechno se
to rozpadá a obří suťáky jsou toho důkazem.

Dostali jsme
od Martina tip na průzkum jeskyně Baume des Gealabres asi 400 výškových metrů
pod vrcholem. Tu se nám podařilo najít. Navzdory ostatním portálům všude okolo
je tento dosti nenápadný, nicméně byl to jediný vchod, který skutečně vedl do
nitra oproti všem ostatním, které jsme tu obešli.

Ze začátku
je to asi prvních 20m úzký průlez (v rámci civilního oblečení), ale trocha
čisté špíny neuškodí. Potom se jeskyně rázem otevře do obrovských prostor.
Chodba má místy neuvěřitelnou výšku. Stojíme na dně obrovské prostory. Asi 20-30
m nad hlavou se stěny zužují a následně zase rozšiřují do nedosvitna. Takže
celková výška možná 50-60m. Jako kdyby to původně byla meandrující chodba po
vodním toku. Nejsem na to žádný odborník, ale dnes už těžko spekulovat. Jeskyně
je v naprostém stádiu rozpadu. Tak, jak masiv vypadá na povrchu, stejné je
to i tady uvnitř. Všechno rozchrástané, zvětralé, rozpadající se.

Jeskyně končí
naprosto gigantickým dómem a zde, jak když utne, všechno končí. Takovéto chodby
nemůžou končit z ničeho nic. Na zemi je pouze suť a obří bloky. Strop je
tak vysoký, že ani nejsilnější světla pořádně nedosvítí. Tady je celkem jasné,
že došlo k šílenému řícení stropu, které navěky zatarasilo chodbu dál. Další zajímavá věc byla, že veškerá obtížně schůdná místa byla
vystrojena zánovními ocelovými lankáči, popřípadě různými madly na přidržení.
Jeskyňáři tu prostě fungují.

Po exkurzi
je najednou spousta hodin. Neodoláme však vyběhnout si ještě nahoru do sedla a
užít si výhledů. To bychom teda o něco přišli. Pohled na městečko Le Devoluy
sevřené vápencovými masivy o nadmořské výšce kolem 2500 m.n.m. je naprostá
fantazie. Tyto hory se vyznačují téměř kolmými ostrými hřebeny jak žiletky,
které jsou turisticky naprosto neschůdné. To také vylučuje výskyt jeskyní a co
jsme se ptali, tak tam skutečně žádné nejsou. Tento pohled si s jakýmkoli
jiným pohořím asi nespletu.

Po cestě dolů
sestupujeme podél protější stěny, než při výstupu. Už z dálky tu byly
vidět dvě působivé pukliny, které musíme zkontrolovat. První úzká asi 30m
vysoká spára končila okamžitě zasucena zároveň s povrchem. Druhá puklina o
kousek níž už kousek do nitra vedla. Možná 40m chodeb. Uvnitř byla poměrně
zachovalá ukázka zalednění.

Při sestupu
rychle běžíme suťákem dolů. Začínalo šero a celé toto zdržování bylo
k něčemu dobré. Než jsme sestoupili k autům, tak byla možnost za
naprostého šera pozorovat úžasné vysokohorské červánky.

Večer jsou
všichni hladoví, jak psi, protože kromě snídaně a nějaké tatranky po cestě
nikdo nic nežral. Všechno se to dohání až večer za tmy a to tak, že se narveme
k prasknutí. Poté se vyvalíme u ohně a začneme to zalévat alkoholickými
lahvemi pro lepší trávení. Ti nejlepší jsou schopní takhle podporovat trávení
až do ranních hodin.

Čtvrtek je
poslední den, který můžeme kompletně celý strávit poznáváním zdejších krás. To
je problém, protože tady jsou nevyčerpatelné zdroje. Od rána zvažujeme kam
vyrazit. Možností je spousta. Ani sám Martin neví, co doporučit dřív. Nejvíce
zaujaly dvě možnosti. Buď absolvovat další výstup na druhý nejvyšší masiv Le
Grand Ferrand 2758 m.n.m., nebo další možnost podívat se po zkamenělinách a
obdivovat vodopády. Nakonec jsme se rozdělili na dvě skupiny a každý si vybral,
co chtěl. Bylo opět nádherné počasí, takže já volil další výstup na masiv Grand
Ferrand.

Vyrážíme
v šesti lidech a dvěma auty. Auta zaparkujeme podél příjezdové kamenité
cesty asi v nadmořské výšce kolem 1400m. Směrem k masivu
z počátku pozvolna stoupáme hluboce zaříznutým údolím.

Už tady jsou vidět
v okolních stěnách první černé díry. Jeskyní je tu značených spousta.
Údolí se postupně začne rozšiřovat, až se rozplyne v náhorní plošinu
obklopenou nejvyššími vrcholky. Po levé straně nás stíní monumentální stěna
špičatého vrcholu Roche courbe. My však začneme stoupat do pravé stráně
k jeskynnímu portálu, kterého jsme si všimli už od spodu.

Kouzelné tady na
tom je, že tu nevedou žádné turistické trasy. Prostě támhle je vrchol, tak
jdeme tímto směrem. Je potřeba vybírat nejschůdnější cestu, popřípadě se držet
různých pěšinek prochozených od kamzíků a koz. Masiv Gand Ferrad je hodně
rozlehlý a v těchto nižších travnatých svazích je nespočet krasových
úkazů. Portály různých velikostí a tvarů, nebo celé průchozí tunely.

My vlastně
ani žádnou cestu nehledáme. Jde nám hlavně o to, šmejdit po masivu a tyto
krasové úkazy hledat. Rozhodně nebyla nouze. Tady totiž nebylo potřeba žádné
díry hledat, ale naopak se jim vyhýbat, abychom do nějaké nezahučeli.
Procházíme stráně křížem krážem a zvědavě nakukujem do každé propasti.

Některé
by skutečně stály za průzkum. Dokonce tu
byly motivační vize, jak si tu najdeme vlastní jeskyni a budeme sem jezdit
bádat. V tomhle já jsem dosti skeptický, protože speleologie tady funguje
velice dobře a jsem přesvědčený, že veškeré snadno přístupné jeskyně jsou tu už
dávno objevené.

To bychom museli hledat tam, kam se nikomu jinýmu nechce. Možná
kdybychom tu proslaňovali všechny ty 300 metrové stěny, tak bychom měli šanci
něco najít. Během našeho šmejdění po masivu, máme opět dokonalé výhledy na
okolní hřbety. Zase z trošku jiného úhlu, jak včera. Další azurový den se
vydařil na jedničku.

Mám příjemně unavené nohy. Ono
takové pobíhání po kopcích nad 2000m dá celkem zabrat. Navečer se vracíme do
našeho kempu a ti nenasytní odjedou ještě absolvovat krátkou speleoferatu.

Poslední
večer strávíme opět v kroužku u ohýnku a navzájem se svěříme se svými
zážitky z dnešního putování. Zbavíme se posledních pár lahví, ale
tentokrát to bylo opatrné, protože zítra nás všechny čeká dlouhá noc.

V pátek
od rána je potřeba kompletně sbalit všechno, co už nebude potřeba. To znamená
úplně všechno kromě dokladů a potřebné věci na cestu domů.

Jediné co ještě
využijeme, tak osobní feratové sety. Odjezd plánujeme až na odpoledne, takže do
té doby se ještě skočíme pobavit na feratu. Před tím se ještě samozřejmě
rozloučíme s Martinem. Poděkujeme za informace, rady a tipy. Tak nějak
jsme přislíbili, že se vrátíme a příště přijedeme bádat. Uvidíme, jak to
dopadne.

Od Martina
vyrážíme přímo k feratě Via ferrata des Etroits. Ta se nachází kousek za
městečkem Le Devoluy a je natažená podél kolmých stěn v kaňonu řeky La
Souloise.

První část feraty je opravdu jednoduchá. Vhodná i pro sportovně
založené rodinky s dětmi. Obsahuje to pár žebříků, jeden lanový most přes
řeku a pár kratších kolmých stupínků. Mnohem zajímavější začíná být druhá
polovina feraty. Ta už je označená za dospěláckou. Chyty se od sebe začaly
poměrně dost natahovat a trasa vede přímo uprostřed kolmého srázu. Místama to
působí skutečně vzdušně.

Tady už se ten feratový set v podobě popruhového
speleosedáku a jedné ocetky z dynamického lana docela hodí. Celá trasa
zabrala asi 3 hodiny.

Osobně jsem
z toho byl velice nadšenej. Takovéto volně přístupné akční zážitky u nás
nemáme. Akorát trochu zamrzí, že to byl poslední zážitek, který ve Francii
zažijem.

Cesta k domovu
je neodkladná. Ať se nám to líbí, nebo ne, vyplouváme zpět do Grenoblu, kde
nakoupíme zásoby francouzského sýru, vína a všeho možného. Potom už nezbývá nic
jiného, než naskákat do aut a naposledy se ohlédnout za masivy Vercorsu.

Je to
vždycky takové smutné ten konec. Je nám jasné, že takto bychom tu mohli trávit
čas klidně půl roku a stále bude co vymýšlet. V nejlepším se má přestat. O
to víc se můžeme těšit, až sem třeba pojedeme někdy znovu. Trošku jsme si to
tady očichali, osahali a příště budeme vědět, do čeho jdem.

Expedice
byla úspěšná. Všichni jsou celí, zdraví a plní zážitků. Navíc jsem ujištěn, že
v téhle sestavě lidí bych mohl jet kamkoli.

Kamarádi děkuji vám! Jel bych s vámi klidně na samý
konec světa. Ehm, takže…Kam příště?

Účastníci akce: