by
Kvůli většímu počtu vozidel byl zvolen hromadný start z Bratislavy. Po vzájemném uvítání posádek a rozdání vysílaček kolona vyrazila směr Maďarsko, kde se doladily nedostatky s dálničními známkami. Po vyřešení nezbytných formalit opět vyrážíme a po pěti minutách je jasné, že vysílačky si během cesty moc neužijí. Vzhledem k velmi hustému provozu se kolona trhá a každý jede na vlastní pěst.
Naše vozidlo nikam nespěchá a tak v poklidu míjíme okruhem Budapešť a zvolna ukrajujeme kilometry z naší cesty. Teprve 40 km před Szegedem se ozývá další posádka, která se kvůli menší navigační chybě ocitla asi 70 kilometrů za námi. Opětovné shledání nastalo až na hraničním přechodu u Aradu (teda krom dodávky) ovšem ne na dlouho. Další trhání skupiny proběhlo během průjezdu Timišoarou/ Temešvárem (výběr dle libosti), ale naštěstí jsme se zase brzy setkali (tentokrát i s dodávkou) v nedaleké obci Jebel, kde jsme si vyzkoušeli roli kazišuků a nechtěně přerušili platbu za zánovní traktorové pneumatiky. Odtud se již kompletní kordon vydal na zbývající část cesty (sice kratší, ale zato horší a pomalejší). Naštěstí poslední úsek zpestřovaly malebné vesničky, různorodá krajina, zbytky historických mostů a v neposlední řadě policejní hlídky. Jedné z nich se naše kolona natolik líbila, že Béďu s Laďou zastavila, aby si je lépe prohlédla a ještě každému poslala dobírkový suvenýr až domů. Po lekci angličtiny s místní policií už zbývalo do cíle posledních pár kilometrů. No předčily veškerá má očekávání. Cesta do Garnicu přes Padinu Matei by mohla směle vítat jednu z etap rallye Paříž-Dakar. Kamenitou cestu lomem střídají prudké serpentiny neustále stoupající do kopců. V jedné z nich zastavujeme a jdeme omrknout nedaleký vodopád. Cestou k němu se kocháme suťovými poli, koberci medvědího česneku a několika exempláři jeleního jazyku.
Skvělý dojem ze zhruba 15 metrového vodopádu trochu kazí spousta pet láhví a dalšího, převážně plastového odpadu. Po téhle osvěžující zastávce pokračujeme k našemu cíli, projíždíme Padinu Matei a dostáváme se až na hřeben, odkud postupně sjíždíme mezi závrty a hruškami k prvním domkům Gerniku – našeho dočasného domova. Po nastěhování následuje uvítací runda v nedaleké hospůdce a zbytek odpoledne je ponechán aklimatizaci. Tu bere každý po svém, někdo jde spát, někdo jde splynout (pár jedinců splynulo s místním pivem a kořalkou celkem úspěšně, což jim pak činilo menší obtíže při podvečerním výletu do okolí západně od obce). Zbytek večera si každý užil po svém, dospáváním, krasovými polemikami, či exkurzí do Filipovy díry.
Sobotní ráno se většina osazenstva odebrala na výlet do Svaté Heleny, odkud pokračovala pěšky k vývěrové jeskyni Poleva, po jejíž exkurzi se vydali přes jeskyni na Vranovci zpět. Ostatní (2ks) vyrazili prozkoumat okolí jihozápadně od obce. Minuli jsme místní hřbitov a po pár set metrech dorazili na rozcestí s křížem, od kterého začínalo údolí postupně se zařezávající mezi okolní kopce a po pár kilometrech ústící do mohutného kaňonu Dunaje, jež ve zdejší oblasti tvoří státní hranici se Srbskem. Cesty se rozbíhaly třemi směry, z nichž dva vedly po odvodu údolí a třetí přímo do jeho středu, kde se nacházelo několik políček a končící před hradbou lesa. My se vydáváme levou cestou, v jejímž okolí nás zaujalo několik závrtů. Nadšeně chodíme od závrtu k závrtu, které zaujmou nejen velikostí, ale občas i pěkným skalnatým okrajem, či maličkým políčkem na jeho dně.
Bohužel u žádného z nich se nepodařilo odhalit žádné otevřené pokračování směrem dolů, byť stopy po vodě se nacházely jak na svazích, tak na dně závrtu. Po dostatečném pokochání se pokračujeme po hřebeni až do místa, odkud je hezký výhled na údolí Dunaje. Cestou se vedle stezky tu a tam objeví hrouda pískovce, tu kousek dolomitického vápence, což svědčí o trochu složitější geologické situaci, než v místech pár set metrů za námi. Odtud scházíme starší vyšlapanou stezkou do údolí a narážíme na žlutou turistickou značku vedoucí údolím dolů. Po několika stech metrech narážíme na odbočku ke studánce potažmo vývěru. Mezi vápencovou sutí vyvěrá potůček postupně se zařezávající do údolí. A dalšími nám neznámými přítoky nabírá na síle. Následujeme jej po spíše tušené žluté turistické značce asi dva kilometry, a poté se opět vracíme proti proudu. Cestou míjíme strom, původně považovaný za spadený, který ovšem při bližším pohledu je pevně zakořeněný v suťovém poli a jeho nepřirozená, téměř horizontální poloha je způsobená postupným sjížděním suti po svahu a jeho přizpůsobením se podmínkám. Po opětovném vystoupení z lesa a osvěžení se v popsaném vývěru pokračujeme ve zpáteční cestě do Gerniku. Asi tři sta metrů od lesa nás zaujme stružka vody, tekoucí přes pole. Vydáváme se proti proudu a přicházíme k vývěru, sloužícímu podle stop k napájení dobytka. Vytékající voda po sto metrech mizí v blízké loučce, a teoreticky může být zdrojnicí vody v již popsané studánce, která se nachází zhruba 500 metrů dále a o cca 15-20metrů níže. Určitě by stálo za to někdy zkusit ověřit jejich vzájemnou souvislost třeba pomocí barvícího pokusu či jinými metodami. Odtud již odcházíme po cestě vinoucí se středem údolí zpět do Gerniku. Po návratu na základnu a zjištění, že ostatní se ještě nevrátili, jdeme na exkurzi do blízké Filipovy díry, jež slouží Gerniku coby zdroj pitné vody.
K jeskyni vede dokonce modrá turistická značka, i když cestu k ní by našel doslova i slepec. Pod svahem s jeskyní se nachází staré vodohospodářské zařízení, od něhož vedou plastové hadice ke vstupu do jeskyně a dále do jejího nitra.
Ve vstupní části jsou vidět stopy po jejím navštěvování lidmi, jako pokrytí části stěn sazemi apod. Dále jsme zde našli kosti menších savců a již zašlapané zbytky původní výzdoby v sedimentu. Po návratu a příjezdu ostatních měl každý svůj program.
V neděli se vyrazilo konečně taky trochu kopnout, aby ta naše cesta sem měla taky nějaký smysl, koneckonců nejeli jsme sem úplně na rodinný výlet že. Vyrážíme z Gerniku po červené značce směrem k mlýnkům U Petra, ale po sejití do údolí opouštíme značku a vydáváme se proti proudu na opačnou stranu od mlýnků (že jsme po cestě minuli spoustu závrtů nemá cenu rozpatlávat) přes vývěr zmíněného potůčku, až k jeho paleovývěru nacházejícímu se o sto metrů dále a pár metrů výše. Portál o rozměrech cirka čtyři metry šířky a tři metry výšky ozdobený visícími šlahouny břečťanu skýtal naději na nějaký úspěch, leč po pár hodinovém snažení se ukázalo, že případná cesta dál se nachází uprostřed obrovského závalu, jehož rozebírání zprostřed by bylo holé šílenství. Ani místa napravo či nalevo od portálu neskýtala moc nadějí na případný průnik dále.
Menší sondáž proběhla i pár metrů nad vývěrem pod shlukem zaklíněných kamenů. No postup byl přinejmenším sporný, po několika vyházených kamenech jsme se dostali na hladinu o pár metrů dále vyvěrajícího potoka, leč bez dalších viditelných dutin a pokračování. Ve finále se nejzajímavějším stal samotný vývěr. Při zkoušce hloubky se nám pokusná větev ponořovala až do hloubky 3,5 metru a stěny od sebe byly též dostatečně daleko pro průnik, ovšem mělo to dva háčky. Prvním se stal asi třísetkilový drobeček ležící přímo v ústí vývěru a absence potápěčů na výpravě, což zastavilo naše další úsilí. Jediný chabý pokus spočíval v menším zahloubení koryta u odtoku, ale hladina se snížila jen o nepatrný kousek. Trochu zklamáni následujeme potok údolím až k historickému mlýnku ze 17. století. V zářezu cesty před mlýnkem je vidět, že minimálně vrchol a horní část svahu, na kterém stojí, tvoří travertin. Z půdy vystupují větvičky a další rostlinné zbytky obalené travertinem. Při přejití potoka a pohledu z jeho protější strany se to potvrzuje, potok stéká po travertinových kaskádách a k němu se z protější strany připojuje vodopád.
Vše, co je v kontaktu s vodou má na sobě travertinový povlak. Jenda s Katarinou prozkoumávají protější břeh u vodopádu a za chvilku hlásí otvor v protější stěně. Za chvíli už v něm mizí Béďa. Když se nevrací, nedá mi to, vysvlékám se a lezu za ním. Po uvítací sprše před vchodem se rozhlížím a zjišťuji, kam se to Béďa vlastně poděl. Po hlasovém dorozumění se otáčím, a vidím zhruba v metrové výšce otvor, ze kterého se ozývá hledaný zvuk. Vlézám do otvoru a asi po dvou až třech metrech ztrácím dech. Ocitl jsem se v síňce o výšce do 120 centimetrů plné překrásné výzdoby, ze které crčela voda. Přímo proti vstupu se třpytilo jezírko a síňku pomyslně uzavíralo, zhruba v jeho polovině se síňka zužovala natolik, že tvořila úzký meandr, za kterým se prostor opět rozšiřoval, a vytvářel druhou síňku, jež se dále opět zúžila a pokračovala plazivkou dále. Kvůli malým rozměrům prostor a opravdu vysokému skapu, se nepodařilo pořídit uvnitř žádnou použitelnou fotografii a tak se můžeme kochat jen z pár snímků z telefonu Jendy a paměťového náčrtku navštívených prostor. Po nabažení se podzemní krásou vylézáme a jdeme se podělit o naše dojmy s ostatními. Menší slavnostní přípitek z láhve Becherova likéru a už vyrážíme na zpáteční cestu do Gerniku. Během zpáteční cesty jdou na přetřes zážitky právě uplynutého dne. Po návratu se všichni naládujeme k prasknutí špagetami, a posádky naše a fábky se balí na noční návrat. Vyrážíme z Gerniku ve dvě hodiny ráno a cesta ubíhá celkem uspokojivě a hlavně bez problémů. Návrat kolem půl jedné odpoledne.
Účastníci:
ZO 6-08: Šlimec, Golémek, Vojta, Jenda, Aranka
ZO 6-11: Béďa, Laďa +potěr Davídek
ZO 6-21: Fox, Staňa
ZO 6-26: Zuzu, Zuzanáč, Staňa, Kač +potěr Najda
JK Strážovské vrchy: Katarina Niková
Nezařazení: Yveta a dvě osoby mě úplně neznámé totožnosti
Článek také na webu Speleohistoriků a další fotky na rajčeti.
autor: admin1
