Tentokrát jsme se do krasu vydali nejen pracovat, ale také oslavit kulaté narozeniny našich členů Lídy a Šmudly. V pátek odpoledne jsme se postupně sjížděli a potkali se u základny, kde jsme prohodili pás slov o tom, jak jsme se již těšili na naši milovanou Boudu. Všichni jsme se pak slezli jak švábi na pivo u Evžena v lomu. Matouš se ještě v pátek chtěl vydat do Dagmary navrtat a vystrojit lanem komín v Dómu konce namísto nevyhovujícího žebříku. Nakonec jsem se uvolila, že mu budu dělat parťáka. Ostatní mezitím vedli družnou debatu u ohně.
Matouš měl v plánu navrtat v Dómu konce dvě díry, ale u druhé mu nevydržel akumulátor a zbývalo mu dovrtat cca 1,5 cm pro správné ukotvení. Já mezitím šla prozkoumat kalcitovou žílu do boční plazivky. Potom jsme se museli vrátit dobít akumulátor, já tuto přestávku využila na večeři. Po částečném dobití akumulátoru jsme se do jeskyně vrátili a dovrtali zbývající centimetry a nalepili do stěny dva nerezové borháky s tím, že další den tam umístíme lano. Po návratu z jeskyně jsme se přidali do hovoru s ostatními, přeci jen jsme se déle neviděli.
V sobotu dopoledne byl jasný cíl – pokračování ve snaze o znovuzpřístupnění Meandrového dómu v Jedelském propadání. Brzy po začátku práce se začaly hrnout kýble na povrch. Měli jsme také dobré zásobování ze základny, tedy nám práce šla rychle od ruky. Po nějakém čase už Kuba hlásí, že je vidět otvor. S Matoušem se domluvili na rozšiřování, aby se mohlo pohodlně a bezpečně znovu prolézt do pokračování. V půlce těžby jsme se vystřídali a já šla na čelbu. Během několika kýblů byl vidět rychlý postup.
Přišla přestávka, kdy se někteří rozhodli odejít na šmudláš (= Šmudlův guláš), my ostatní jsme kopali dál a po dvou letech znovu vstoupili do prostor, které nám byly na nějaký čas zapovězeny a které někteří z nás ještě neviděli. Vynaložené úsilí opravdu stálo za to. Nečekala jsem takové prostory, které navíc vynikají svojí osobitostí. Prolezli jsme Meandrový dóm, Honzovu chodbu, přes Klíčovou dírku a podívali se na vodou vymodelovaný skalní most. Podle Matouše se za dobu naší nepřítomnosti až tolik nezměnilo, akorát Honzova chodba je víc zanesena štěrkem a pískem.
Když jsme se vrátili, bylo nás na Boudě zas o trochu víc, hosti přibývali, byly tu i děti. Za hodinu dvě přijel klučina na kole, že hledá Dagmaráky. Byl to návštěvník až z daleké Plzně a tuto dálku ujel na kole. Nakonec nám pověděl, že má v plánu si udělat řádný okruh po naší vlasti. Krásný plán… Nakonec jsme ho dovybavili a vzali na prohlídku do Dagmary. V Dómu konce jsme u toho pověsili do nových kotevních bodů lano, poté jsme šli do jižní větve. Zatímco šel Matouš do II. propasti měřit rozměry dalšího betonového pažení, já hosta provedla po jeskyni dál. Martin měl opravdu pro strach uděláno a zkoumal každou škvíru. Po návratu jsme mu nabídli pivo, jídlo, prostě tak, aby se u nás cítil jako doma. Večer jsme vytáhli kytary, zpívalo se a pilo. Prostě fajn atmosféra.
V neděli si Kuba domluvil holky na exkurzi do Jedlí a my se vydali zajistit klíče od 13C pro přístup na trenažer a zdokonalení našich lezeckých dovedností. Některým se to brzy bude hodit. Když jsme se vrátili, tak Kuba byl tak akorát zpátky, tedy jsme se převlékli, vzali cajky a šli. Až dole pod žebříkem Kuba zjistil, že nechal část výstroje na základně, tedy jsem nakonec lezla jen já s Matoušem. Trápila jsem se s crollem. No jo, těžko na cvičišti, je to pravda… Už se těším na příště, až opět potrénujeme. Po návratu jsem již musela spěchat domů. Zbytek osazenstva poklidil základu a shrnuli víkend u Evžena v lomu.
autor: Maty