by
Aragoniťáci letos rozjeli intenzivní sérii bádacích výjezdů na Istrijský poloostrov do Chorvatska, my jsme na tyto akce pravidelně zváni a zúčastnili jsme se hned první výpravy na začátku června. Má to své výhody – počasí je příjemné, žádná extrémní horka, neotravují komáři a v civilizaci se nemusíme tlačit s davy turistů. V úterý navečer vyrážíme, cesta probíhá bez problémů a časně zrána jsme na základně u jeskyně Baredine.
Vytahujeme karimatky a jdeme se dospat. Slovenské vozidlo doráží asi hodinku po nás. Ze skupiny Aragonit dorazili velitel Edo, Magduš a Slávka, z OSS Ružomberok starý známý Peter a jako nováček Miro, se kterým jsme se, jak později zjišťujeme, setkali už při exkurzích na Jaskyniarskom týždni v Borince (z určitých důvodů si na sebe pamatujeme jen velice mlhavě). Navíc jsme se tu seznámili s chorvatským biospeleologem Kazimirem, který nám tu dělal po celý pobyt společnost a díky kterému jsme při večerních debatách měli možnost nakouknout pod pokličku chorvatské speleologie. První den jsme si dali oddychový, seznamovací, toulali jsme se po okolních škrapech a olivových sadech.
Ale už ve čtvrtek se pouštíme do práce. Edo sice slíbil posunout budíček z obvyklých 7 hodin až na 8, ale budík si nastavil už na 6 (prý omylem), takže jsme se do jeskyně dostali poměrně brzy. Bádalo se v jeskyni Vergotina, stejně jako loni. Plynule jsme navázali tam, kde jsme posledně skončili. Výkop pod stěnou hlavního tunelu vede v sypkých, suchých až prašných hlínách a postupuje se rychle. V dostatečném počtu jeskyňářů bylo možné sem tam někoho střídat, kopat bez přestávek, a tak jsme dnes stanovili nový místní rekord – 112 lóden. Odpoledne za odměnu regenerace a koupačka v moři.
V pátek nás Edo vytáhl na lokalitu, kde jsme zatím nebyli, ale Aragoniťáci tu v minulosti podnikli už mnoho pracovních akcí. Cestou jsme navštívili zajímavé krasové koryto občasného toku a kousek odtud už vyrazili do místní džungle hledat naši jeskyni. Jednalo se o Juranskou pečinu v centru Istrijského poloostrova a její monumentální portál nás hodně překvapil. Stejně překvapivé bylo, jak takový ohromný tunel záhy končí totálně zahliněný. Aragoniťáci tu ale mají pod stropem vytipované dobré místo, kudy se snaží proniknout dál. Postup tudy komplikuje mazlavá konzistence těžené hlíny, v podstatě má to nejhorší možné skupenství. Kdyby bylo bahno ještě trochu řidší, šlo by z lódny aspoň vylít, takhle se přilepí úplně ke všemu a naplněná lódna se musí pracně lopatkou zase vybírat, lopatka se musí po každém záběru očistit rukavicí, rukavice se musí po každém dotyku lopatky také čistit, jinak se přilepí k nářadí a nechtějí se pustit… Nebýt toho nepříjemného blata, určitě by se sem jezdilo bádat častěji. Prostory, které je tu možné teoreticky objevit, jsou jen stěží představitelné. Před jeskyní nás už při příchodu upoutaly hromádky podivně nakupené hlíny, při převlékání do overalů jsme pak narazili na tvůrce těchto hliněných komínků – půlmetrové žížaly. Je tu zkrátka všechno takové větší.
Cestou nazpět jsme se od Slováků oddělili a udělali si zastávku ve městě Pazin. Obešli jsme ponorné údolí, které je překlenuté mostem pro pěší a kochali se pohledem na závěrovou skalní stěnu údolí – nahoře na skále je historické město Pazin, pod skalou se černá otvor do Pazinske jamy, kam se lze po zaplacení vstupného v doprovodu jeskyňáře – průvodce podívat. Údolí navíc křižují ocelová lana, kde mají možnost adrenalinoví nadšenci zavěšeni v sedáku jezdit křížem krážem vysoko nade dnem údolí, samozřejmě taky za poplatek. Obešli jsme celé údolí, prohlédli staré kamenné budovy v centru a navečer se vrátili na základnu, otevřeli láhev vína a kochali se sluncem zapadajícím nad olivovými a broskvovými sady. Večeři nám dnes připravil Kazimir, nejdřív to bylo čevabčiči (podle jeho slov vyrobené ze "svině a bů"), hlavní chod ale byly ryby pečené ve vinném listě a jílu, výborná inspirace pro naše letní grilovačky v krasu.
V sobotu jsme se vrátili do Vergotiny pečiny a pokračovali v prolongaci sondy. Jako účinné palivo opět posloužilo pampeliškové víno a možná i díky němu jsme dnes posunuli náš vlastní bádací rekord až na 133 lóden. No mají co Aragoniťáci příště překonávat 😉 Čelba vypadá velice zajímavě – je cítit slabé proudění vzduchu a pod stropem je vidět dál a volný prostor se navíc zvětšuje. Takže stále velice nadějné místo. Odpoledne jsme si za tu námahu naordinovali opět válení na pláži spojené s krmením ještěrek okurkou a focením západu slunce nad vodní hladinou. Na večeři jsme si zašli do Poreče (nějaké škeble, chapadla a podobné místní speciality) a na základně rozpoutali závěrečný večírek. Ružomberská dvojice přizvala i svého sušeného mořského kamaráda Bakalára a společně se postarali o nezapomenutelnou zábavu, která se protáhla až k ránu. Jen ti šoféři šli spát chvíli dřív.
V neděli se odjíždělo, Slováci vyrazili naposledy k moři a my se hned ráno po sbalení vydali na cestu. Měli jsme totiž v plánu navštívit ve Slovinsku Škocjanské jeskyně. Minule nám to časově nevyšlo, tentokrát jsme si ale prohlídku nenechali ujít a nelitovali jsme. Těžko popisovat… kdo tak velikou jeskyni neviděl, neuvěří. Mě však nejvíc fascinovaly pozůstatky po objevitelích jeskyně – ve stěně ohromného podzemního kaňonu jsou stále patrné skoby, lana a vysekané schůdky, tj. původní cesta objevitelů této jeskyně. Jen stěží si lze představit odhodlání a odvahu tehdejších jeskyňářů, kteří tu se svým oproti dnešku primitivním vybavením zdolávali neprobádané podzemní prostory. Klobouk dolů.
Celou Istrijskou výpravu není potřeba podrobněji popisovat, každý okamžik celé akce je zachycen v Edově fotogalerii (některé situace zvládá Edo fotit dokonce z několika úhlů současně 🙂 Fotek je neskutečné množství, takže to Edo rozdělil na I. část, II. část a III. část. Pár našich snímků najdete v galerii pod článkem.
Účastníci:
ZO 6-08 DAGMAR: Jana Faksová, Andrea Pěkná, Jan Ryček, Matouš Ryček
JK ARAGONIT: Eduard Piovarči, Magdaléna Puškášová, Slávka
OSS RUŽOMBEROK: Miroslav Kudla, Peter Sliačan
autor: admin1
