Nějak se u nás stalo tradicí, že když už jednou za čas vyrazíme do Jesenického krasu, tak je to v zimě a jede se vlakem. Nejinak tomu bylo i na začátku prosince. V pátek vyrazil z Brna přímý vlak do Jeseníku a cestou do něj postupně přisedali další spolucestující – Jenda, Béďa, Golémek, Aranka, Anežka, Matouš, Vojta, Daneček a Dušan aneb skupiny Dagmar, Myotis a Královopolská. Vlak má svého strojvedoucího, nikdo z nás tedy nemusel řídit, proto se celé kupé patřičně zřídilo a dojezd do Jeseníku byl velice mlhavý (a to nenarážím na počasí, které tam právě panovalo). Ubytování Jenda zařídil v České vsi a víceméně všichni jsme se dožili rána.
Ráno se vlakem přesouváme do zastávky Lipová Lázně jeskyně, vzdušnou čarou cca 6 km, po kolejích jsou to 3 navazující vlaky. A tady už si poprvé během letošní zimy pořádně užíváme sněhu. S menší zacházkou jsme se dostali až k maringotce, základně místní ZO 7-04 Sever. Protože většina účastníků nebyla přítomna na akci před 3 léty, v podstatě jsme zopakovali program a navštívili ty nejzajímavější jeskyně v okolí.
Nejdříve jsme prolezli jeskyni Rasovnu, ta postupně klesá do hloubky nějakých 70 m a je tak nejhlubší jeskyní Jesenického krasu. A přestože ji nelze nazvat propasťovitou, o žádný choďáček se rozhodně nejedná. Po úvodních krásně zdobených síních začne jeskyně strmě klesat a po ukloněných svazích a plotnách klesá až do nejnižšího bodu.
V poslední velké síni jsou k vidění vodou krásně vyhlazená místa v místních mramorech. Nakonec prolézáme nejnižší úroveň jeskyně, kterou tvoří horizontální labyrint blátivých plazivek. A tady přichází okamžik pravdy – úžina, kterou jsme posledně někteří zdolali. Uběhly 3 roky a pamětníci oné akce si nejsou vůbec jisti, zda jejich tělesné proporce úžinou ještě prolezou. Nakonec jsme si ale dokázali, že na to pořád máme a úžinaření je stále naše disciplína 😉
Po návratu z Rasovny prokládáme exkurze pracovní akcí. Připojujeme se k místním jeskyňářům na jejich současné pracoviště, jeskyni Zapomenutou. V této lokalitě došlo k přelomovému objevu nedávno, v roce 2016 a více informací a mapa je k dispozici ve sborníku Speleofórum 2017. Byli jsme využiti pro vyklizení deponie hlíny kousek za vstupem do jeskyně ven na povrch. Udělali jsme řetěz a kýblovalo se.
Tempo bylo nezvykle svižné, chvílemi přímo pekelné a i dva vysypávači kýblů na povrchu měli co dělat. Dokonce jsme nabyli dojmu, že dole ty kýble plní společně 2-3 lidi. Po probojování se blíže čelbě se vše objasnilo – na čelbě byl nasazen bagřík Béďa a jeho tempo bylo vskutku nepřekonatelné. Na povrch se za relativně krátkou dobu dostalo množství sedimentu a v jeskyni vznikl pěkný prostor, jeskyňáři tu budou moct dál bádat a uvolněné místo jim snad na pár akcí postačí.
Po pracovce jsme si střihli ještě jednu exkurzi. Vyrazili jsme hledat vchod do jeskyně Liščí. Po minulých zkušenostech jsme věděli, že jak vstup nenajdeme do setmění, tak ho nenajdeme vůbec, skrytý je opravdu výborně. A stejně jako posledně jsme jej v poslední chvíli našli. Užili jsme si tak návštěvu této nádherné lokality a po překonání užších vstupních partií si užili zlatý hřeb večera – Rumový dóm. Snažili jsme si aspoň trochu představit, jaký museli mít pocit objevitelé, kteří se po zdolání závalu a několika úzkých místa najednou ocitli u stropu ohromného dómu s (na naše poměry) monstrózní výzdobou.
Prošli jsme dómem, obdivovali výzdobu, udělali pár fotek a spokojeně se shodli, že je nejvyšší čas něco zakousnout. Zamykáme jeskyni, valíme se převléct do maringotky a pak už nás čeká pěší výlet noční krajinou směrem do Jeseníku.
Tím jsme ukončili náš speleoprogram, ale víkend nekončí a neděli jsme věnovali příjemné procházce na blízké Čertovy kameny. Jen to počasí na vrcholu nám moc výhledů do okolní krajiny nedopřálo. Při sestupu se ještě zastavíme na svařák v blízké turistické chatě a pak už sbíháme z kopců dolů, vyzvedneme batohy a pokračujeme do Jeseníku na vlak.
Cesta zpět už byla poklidnější, a tak jak jsme v pátek do vlaku postupně přisedali, tak z něj zase postupně všichni mizíme. Byl to moc povedený víkend, tyhle akce do Jeseníku se vždy vydaří. A cestování vlakem tak, jak nás to Myotisáci kdysi naučili, se nováčkům zalíbilo natolik, že se dožadují dalšího cestování na speleoakce jedině vlakem 🙂
autor: admin1