Andy’s cave po půl roce

 

Po několika pokusech o domluvení vhodného termínu, kdy by
mohli všichni, jsme nakonec domluvili termín, kdy nemohli všichni. Bylo však
nutné na Dachstein zajet a díru zazimovat (za 4 dny na to napadlo půl metra sněhu).
 

Sraz je v pátek 24. 10. v 8:00 u Mattesa. Říkám
si, že Bob chodí občas pozdě, tak v klídečku snídám a nikam se neženu,
protože přece když oba přijdeme pozdě, tak je to menší zlo, než abych přišel
sám pozdě, a to mě uklidňuje. Tak jsem se vynořil z domu něco málo po osmé
ověšěnej krámama, ospalej jako netopýr, rozcuchanej jak papoušek a hned u
Větřáku dostal od Boba po telefonu kartáč, že tam ještě nejsem a on tam přece
už dávno před osmou byl
.

Po pár prupovídkách ve stylu „no jo, malej Alešek se musel
vybubinkat do růžova“ se nalodíme do Mattesové limuzíny a hrneme si to směrem
na náš tak oblíbený Dachstein. Po cestě se stavíme v Blansku do Alberta
pro nějakou chálku a víno pro Mílu do Obertraunu, u které většinou pobýváme.
Cestu nám zpříjemňují např. Tři sestry a jejich „Už koluje fáma, že otočíme rundu, a kdo
nepije s náma,

ta ať ukáže… ku*du“ apod.

Něco kolem 15:00 dorazíme do Obertraunu, Míla zde bohužel
není, tak jí necháme prezent u dveří penzionu a jdeme na kávičku ke Kozlikovi.
Vlastně ani nevíme, jak se ta hospoda jmenuje, ale už ten vlastní název máme
tak zažitej, protože Bob se tam jednou v trošku veselým stavu fotil
s hlavou kozla, která tam visí.

Přesouváme se k lanovce. Koupili jsme si lístky jenom
jedním směrem, protože z léta máme ještě necvaklý jízdenky zpět, když jsme
tady byli s drahýma polovičkama a dětma (Mattes s dětma 
) na treku. Tento letní výlet jsme využili také k tomu přinést
a něco odnést od díry. Samozřejmě nemůže jít vše jako po másle a paní za kasou
nám sděluje, že nahoře fouká vítr okolo 100 km/h a poslední úsek dolů na chatu
Gjaid Alm musíme tedy jít pěšky. To už tady bylo taky.

Cesta od lanovky

Na chatě už si nás pamatují, Nepálec a holka s pracovním
názvem „ta potetovaná dredatá“ nás vítají s úsměvem. Přebalíme krámy, hodíme
oblíbené batohy opět na záda a jdeme vyložit cajky a další potřebné věci
k jámě. Vchod je zacpaný smotanou plachtou proti sněhu, kterou jsme tam
tehdá tak pěkně instalovali jenom kvůli tomu, aby nám ji nějaký místní lovec
vysoké zvěře v létě odřezal, protože tam vodí klienty a oni se přece
nebudou dívat na bílou plachtu. Třeba mu za to myši alespoň vohlodají boty a
fusakle jak mně na Maganiku.

Po návratu na chatu s pocitem, že ráno půjdeme na lehko,
usedáme, dáváme škopek, nabíjíme disto a PDA. Na chatě jsou kromě nás pouze
čtyři Češi. Dušujeme se, že půjdeme chrápat ve 22:00, ať jsme čerství… 22:30 do
sebe lijeme s Nepálcem a Potetovanou dredatou šiškovicu a je to strašná
sranda. Přesuneme se na pokoj, vzbudíme krajany, nalijeme je slivovicou, pokecáme,
Bob ukáže parakoutouly z vrchní postele a s pocitem dobře využitého
večera jdeme před půlnocí spát.

Dachstein 

Budíček v 6:00 je opravdu krása. Sice jdeme na lehko,
ale s těžkýma nohama. Před jámou si uvaříme oblíbené kuře na paprice a
v 9:30 už se cpeme do vstupního meandru. Před Špuntovnou křoupneme na
třetiny jedno plzeňský a Mattes jde shodit gilotinu na stěně v šachtě
Metro, než spadne někomu na klobouk.

Bob v Metru

Venku je krásné počasí a v podzemí
moc vody oproti poslední akci neteče. Žádné extra zdržování po cestě nemáme
v plánu a naštěstí není ani potřeba. Něco malinko se zaznamená na GoPro,
než dolezeme k milovanému Meandru Vzdechů. Jeden z plánu akce je
zmapovat tento úsek. Vyfasuju od Mattesa voskovky na značení bodů a začíná to
dobře. Abych nemusel voskovku furt vyndávat z kapsy nebo pytlíku, tak si
ju strčím do Crolla… Strejda Petzl s tímto nejspíš nepočítal a voskovka je
za 10 vteřin někde pode mnou, Mattes s Bobem se na sebe podívají a jenom
zakroutí palicema. Vyřešil jsem to elegantně a přenáším jí v hubě, akorát
mně jde úplný prd rozumět, jak žvatlu. Bob kreslí, Mattes pípá distem o 106 a
já ztrácím jednu voskovku za druhou a tak je každý bod jinou barvou… Alespoň je
ten meander veselejší. S mapováním nám každému pomáhá méně či více těžký
transporťák ochotně se sekající všude, kde to jen je možné – to už ale nikoho
nepřekvapuje.

Mattes v meandru 

 Už před meandrem jsme cítili takový
divný smrad jak ze zdechliny. Vrtá nám hlavou, co to tak může bejt. Po chvilce pátrání
jsme zjistili, že ten smrad je z roztrhlého pytlíku „kuřecích“ těstovin a
jak se tam dostala voda, tak to fakt smrdělo jak sviňa. Dobrou chuť.  Po vyřešení záhady pokračujeme v mapování,
až dojdeme do Depa k uskladněným věcem, kde s mapováním pro tentokrát
končíme. Vyflušu zbytek voskovek z huby, přebalíme věci, něco necháme, a
valíme jak jinak než meandrama na místo, kde jsme naposledy vymrzli jak
vlaštovky, co před zimou zapomenou odletět. Za další cca 2 hodiny „meandrování“
od Depa jsme tam a čeká nás konečně objevování nových prostor! Bob si bere
děvočku, vystrojovací materiál a jde dokončit práci, kterou minule začal.
S Mattesem se přehrabujeme ve věcech, nad námi je průlez a je potřeba ho
prozkoumat. Beru do ruky „home made“ tamponér a nabíjím spitem, bohužel jde
zašroubovat jenom na dva závity, zkouším jiný, ale je to stejné, protože jsou
závity na tamponéru zarezlé. I přesto beru Andyho staré kladivo, poťukávám
skálu, dvě rány do tamponéru a kladivo uletí. Takže pro teď jsem tady skončil.
Volá na nás Bob, že už je to vystrojený, a
slaňujeme za ním plní očekávání. Očekával jsem cokoliv, ale Meander? To přece
není možný 
. Jelikož
jsem z nás nejštíhlejší, tak mi nezbývá nic jinýho než to zkusit prolézt.
Prvních pár metrů to jde i s cajkama, po 3 metrech sundám brzdu, po 6
metrech osobky a jumara, po 8 metrech už bych se musel zeslíct celej a to se mi
moc nechce. Dolů bych s vypětím všech sil možná propadl, ale nahoru by to
bez pomoci šlo hodně na prase a kdoví jestli vůbec. Otáčíme a vracíme se
k onu místu zlomeného kladiva teď už s děvočkou. Mattes navrtá první
kotvu a leze dál k hraně studny namlátit další. Bob mezitím zkoumá další
možné pokračování pár metrů nad námi, kam jsme se už dívali minule. Dělám
borcům prostředníka a nosím matroš, děvočku apod. Mattes sjede na dno studny,
aby zjistil, že navazuje na stejný meander kam jsem se nemohl protáhnout, a
volají na sebe s Bobem, kterej z vrchu vidí Mattesovo světlo, takže
všechny tři možnosti vedou do stejného místa – hodně pozitivní zjištění po tom,
co jsme sem nanosili mraka matrošu v domnění, že to prostě musí valit dál.
Sejdeme se a radíme se, co a jak. Použitelné věci odneseme
a zbytek tady zatím necháváme. 
Nabalíme si každej něco a vyrážíme. Lezu první, protože už pomale klepu
kosu. Volím metodu jít sám, zjistil jsem, že pokud to alespoň trochu jde, tak
se mi v těch meandrech i s transporťákem leze líp samotnýmu.  Po cestě si už klasicky párkrát zařvu kund*,
k*nda, kun*a a je mi hned líp a hlavně se pobaví Mattes s Bobem. Borci
jsou sehraní v podávání pytlů a tak jdou spolu. Dolezu do Depa a hned stavím
na čaj, ať je vše nachystaný a můžou se napít konečně něčeho teplého.  Jak se všichni zase sejdeme, opět přebalíme
matroš. Ještě padají návrhy na to, abychom prolezli něco v těchto místech,
nakonec toho máme už všichni po asi 10 hodinách dost a lezeme pomale nahoru.
Opět jdu první a mám v plánu uvařit, hned jak vylezu. V Meandru míjím
jednou zelené body od voskovky, podruhé zase modré a na konci červené. Jak to
člověk leze už po několikáté, tak je to docela ……. Ne kecám, není to docela
v pohodě, stojí to za hovno…. Lezení na špagátech je oproti tomuto
wellness – nemůžeš, sedneš si do crolla, rozsvítíš světla, co máš, kocháš se a
někdo si třeba zpívá. Já si zpíval: „ …. otočíme rundu a kdo nepije s náma,
ta ať…“ a dál to znáte. Vylézám do krásné noci plné hvězd okolo 22:30, rychle
se převlíknu a vybaluju vaření. Borci vylezou něco chvílu po mně a už je
navařeno – najednou jim těstovinky jak zdechlinka nesmrdí 
 . Natlačíme to do sebe, zazimujeme vchod a odlifrujeme chrápat
na Gjaid Alm a tím je
tato akce u konce.

Pohoda na Gjalmu

zazimovaný vchod 

autor: Bob