by Druhý prodloužený květnový víkend byl již od loňského roku vyhrazen pro cestu do Rumunska. Béďa naplánoval výjezd na legendární krasovou planinu Padis a cílem nemělo být hned prolézat místní jeskyně, ale spíš se vůbec seznámit s terénem, projít si okolí po povrchu a udělat si představu, jak to v tom Rumunsku chodí. Z původně početné výpravy nakonec vykrystalizovalo jediné auto – Béďa, Aranka, Bohouš a Matouš. V pátek navečer vyrážíme z Brna a nebýt nekonečné kolony před Budapeští, byla by cesta naprosto bezproblémová.
Ráno přijíždíme na naše tábořiště Glavoi, postavíme stany a na chvíli se natáhneme a dobijeme energii po noční jízdě. Poté vyrážíme na náš první výlet, pro dnešek sice kratší, zato hned ten nejimpozantnější – Ponorné hrady (Cetatile Ponorului). Ponorné hrady jsou soustavou 3 ohromných dolin/propastí, jejichž dna jsou prořícena do společného jeskynního systému. Turistů se tu po hranách hlubokých strží pohybuje hodně, nikde se ale neplýtvá zbytečnými zábradlími či vyhlídkovými plošinami, Rumuni si vystačí s prostou cedulkou "Nebezpečí pádu!". Postupně všechny díry svrchu obejdeme a sestoupíme do doliny 3. Na jejím dně se přes sněhové pole dostáváme mohutným portálem do jeskyně a postupujeme řečištěm proti proudu. Vody teče tak akorát, aby bylo možné suchou nohou po kamenech přeskákat celou jeskyní. Míjíme skalní okno do 2. doliny a z jeskyně vylézáme hlavním ponorem na dně první doliny. Ano, toto je to místo tolik známé z fotografií, hlavní vstup do Ponorných hradů, největší jeskyní portál v Evropě.
Československými speleology byly Ponorné hrady poprvé zdolány v roce 1977 a Dagmaráci u toho tenkrát taky byli. Vstup je skutečně ohromný, dno se topí v šeru a celou spodní polovinu portálu halí opar. Až jsme se na tu scenérii dost vynadívali, vydáváme se na cestu zpět do tábora, přečkali v lese bouřku s krupobitím, a protože byl ještě čas, vzali jsme to přes Ponornou louku (Poiana ponor). Další fascinující místo – louka s ukázkově zelenou trávou protnutá meandrujícím potokem, který se po při průtoku loukou postupně ztrácí, až do podzemí zmizí celý a z louky dál už žádné koryto ani nepokračuje. Potok se větví na spoustu ramen, která končí v tůňkách s vířící vodou, tudy se voda cedí do neznámých prostor pod loukou. Celé prostranství je poseto závrty v různých stádiích sesuvu, až to vypadá, že je tu vznik dalších závrtů na denním pořádku. Dnes opravdu výživný start výletu, sotva stíháme vstřebat zážitky.
V neděli je naším cílem vývěr Galbeny. Vyrážíme pěšky z tábora, cestou se zastavujeme na vyhlídce Piatra Galbenei, míjíme propast Bortig a přes lesy provoněné medvědím česnekem sestupujeme k vývěru Galbeny, kde se na povrch dostává vodní tok z Ponorných hradů. Pod převisem tu přečkáme krátký deštík a dáme si koupel ve vývěru (voda byla samozřejmě nelidsky ledová). Následuje sestup údolím Galbeny, pod námi jsou četné vodopády, tůňky a další jeskyně. V jedné z nich přečkáme další krupobití, do jiných děr jen nahlédneme, tu poslední projdeme celou a vylézáme na povrch nad dalším vodopádem chrstajícím přímo z jeskyně. Vody je po deštích hodně, takže nejde pokračovat dále řečištěm a je nutné využít feratu nad korytem Galbeny. Je vystrojena pohodově, jištění není potřeba… dokud nezjistíme, že v půli trasy už nejsou nainstalovány žádné kramle a přitom se charakter terénu nijak nezměnil. Asi Rumunům při vystrojování kramle došly a dodělají se někdy příště. Brodit se nám nechce, tak to nějak dáváme i bez kramlí. Celkově zbytek údolí působil, že "vystrojovací tým" zbytečně vyplýtval svěřené jistící pomůcky i na bezpečných místech a v závěru údolí už holt nezbyl materiál na daleko exponovanější úseky. Béďa jen suše konstatuje: "No jo, Rumunsko."
Z údolí Galbeny stoupáme lesem ještě k jedné místní zajímavosti, zaledněné jeskyni Focul Viu. Cestou jsme lehce zabloudili, přečkali další slejvák s kroupami (už nás to vůbec nepřekvapuje) a v podvečer nakukujeme do Focul Viu. Otvorem ve stropě proniká z povrchu světlo a ozařuje ohromnou sněhovou kupu na dně jeskyně, za ní pak pokračuje jeskyně komplet zaledněná. Stmívá se, naštěstí to odtud už do tábora nemáme daleko.
Na pondělí je naplánován výlet do okolí vesničky Padis, tam se přesouváme autem, v bufetu u tetiny dáme pivo na cestu a vyrážíme. Během prvních 100 m zjišťujeme, že to dnes nebude žádná sranda. Je tu ohromný (asi i čerstvý) polom, vzrostlé smrky se válí, kam oko dohlédne a víc práce než uhlídat správnou cestu, dá přelézání či podlézání padlých kmenů. Uprostřed jedné mýtiny této kalamity narážíme na skupinku cca 20 brigádníků, kteří tu už vysazují nové mladé smrčky, a to to vypadá, že se s odtěžováním těch popadaných snad ještě ani nezačalo. Za kritickým úsekem se dostáváme na zelené pastviny a cesta pokračuje bez problému, dokud nenarazíme na ceduli oznamující, že turistický chodník je dál uzavřen kvůli popadaným stromům a nebezpečí zabloudění. Po té hrůze, co jsme absolvovali hned za vesnicí, se shodujeme, že horší už to být stejně nemůže a pokračujeme dál. Slézáme do údolí k Pestera Cetatea Radesei, průchozí jeskyni, kterou je vedena turistická značka.
Jeskyně je vystrojena řetězy a průstup je bezproblémový do okamžiku, kdy se dostáváme k prvnímu skalnímu oknu ve stropě jeskyně. Takových oken je po cestě ještě několik, a protože právě v terénu nad jeskyní byl další polom, napadaly smrky také dolů do jeskyně. Absolvujeme tak pro nás doposud nepoznané speleologické disciplíny jako prodírání se smrkovou houštinou v jeskyni, prolézání mezi kmeny stromů v jeskyni a ke konci jeskyně se do toho všeho přidává ještě přelézání sněhových kup. Po výlezu z jeskyně dáváme svačinu a vysíláme Bohouše na průzkum. Ten se brzy vrací s informací, že údolí pokračuje, ale doleva by byl potřeba žebřík a doprava sněžnice. Ztratili jsme dost času přelézáním padlých stromů, takže dnešní trasu krátíme, vylezeme po turistické značce nahoru nad jeskyni a tudy se vrátíme. Až nahoře naplno vidíme zkázu místního lesa, stát tu zůstal snad jen každý dvacátý smrk. Polom je tam rozsáhlý, že už nelze přelézat a podlézat, ale nejjednodušší cesta je běhat po popadaných kmenech z jednoho na druhý a takto se přes to smrkové mikádo dostat. Občas jsou stromy na sobě v tolika vrstvách, že se pohybujeme i přes 4 m nad zemí. Zpět na pastvinách už je nám zase hej. Do "civilizace" to bereme mimo turistikou značku, chceme totiž najít ještě Pesteru Padis. Tu se Béďovi podařilo lokalizovat a jdeme na exkurzi. Příkře klesající vstupní chodba končí na dně úzkým průlezem v suti, kudy je sice vidět někam dál, ale kameny a skály okolo vypadají natolik labilně, že tam ani nikdo nelezeme (až doma se nám podaří na internetu dohledat mapu a zjišťujeme, že tudy jeskyně ještě pokračuje dál a hlouběji). Poté nás čeká už návrat do vesnice, přejezd zpět do kempu, oheň, večeře a těšíme se nad další den.
Ráno nás jako vždy budí stádo ovcí, které tudy pastevci ženou na pastvu na Ponornou louku. Tudy dnes vedou i naše kroky a míříme do oblasti, která je dle mapy protkaná propastmi. Situace v terénu opět předčila naše očekávání. Po Avenul Acoperit a Avenul Pionerilor se dostáváme ke skutečným velikánům – Avenul Gemanata (v ústí propasti sníh, níž jsou vidět ledové náteky na stěnách, z hloubi země je slyšet vodní tok) a Avenul Negru (opět zaledněno, dno někde v hlubinách). Obě tyto šluchty tvoří společný jeskyní systém a přímo nás vybízely, ať příště dojedeme i s lanem.
Pokračujeme dál a dostáváme se k dalšímu polomu, naštěstí mimo cestu. Dnes jsme žádné turisty nepotkali, jednak není sezóna a taky je pracovní den. Ale úplně sami tu nejsme, podle stop v blátě na cestě tudy před námi šel minimálně medvěd, asi se mu nechtělo prodírat popadanou smrčinou a vzal to jednoduše po cestě. Krátce nato nacházíme hned u cesty nenápadný vstup do jeskyně pod skalou. Bohouš nejdřív do otvoru houká, aby případného méďu vyhnal, zvědavost jej ale přemáhá a jde na průzkum. Otvor zvenku vypadal jen jako nějaká blbodíra či brloh, Bohouš ale na dlouhé minuty mizí a nehlásí se, vydává se za ním Béďa a taky se nevrací. Po cca 15 minutách oba vylézají s informací, že jde o docela dlouhou jeskyni, prostory se postupně zvětšují a podle stop na konci jeskyně jde o aktivní speleologické pracoviště. Jeskyně v mapě není, Bohouš si ji zakresluje jako "jeskyni u medvěda". Poslední navštívenou jeskyní je Pestera Caput, ke které se opět pracně dobýváme přes popadané smrky. Ve vysokém vstupním portálu s hukotem mizí vodní tok, další pokračování je možné jen s lanem a čluny.
Navečer dorážíme zpět do kempu, osvěžíme se pivem značky Ursus a Skol, na salaši nakoupíme ovčí sýry, pobalíme se na cestu a jdeme chvíli spát. O půlnoci vstáváme, sedáme do aut a odjíždíme, ranní špičce v Budapešti jsme se úspěšně vyhnuli a dopoledne jsme zpět v Brně.
Béďo, dík za zorganizování super výletu! Dlouhá cesta rozhodně stála za to, toto byla jedna z top akcí letošního roku. Už teď se nemůžeme dočkat, až se na Padis vrátíme v plné polní 😉
Účastníci:
ZO 6-08 DAGMAR: Andrea "Aranka" Pěkná, Matouš Ryček
ZO 6-11 KRÁLOVOPOLSKÁ: Bedřich "Béďa" Musílek
ZO 6-21 MYOTIS: Tomáš "Bohouš" Kočí
Více fotografií najdete na našem facebooku, popř. přímo pod těmito odkazy: den první, den druhý, den třetí a den čtvrtý.
autor: Maty
