MACOCHA

Údolím Punkviným a Suchým žlebem jest ohra­ničena náhorní rovina (480 – 510 m
v.), zvaná Ochoz, v níž jest prolomeno množství závrtkúv; nejpamátnější znich
jest Macocha.
Původně protékala v podzemí Punkva, která svým tlakem
a jinými účinky vyhloubila velikou jeskyni, jejíž strop byl rozerván
četnými
komíny. Když rozervaná klenba nemohla více snésti
ohromné tíže, sřítila se a vytvořila studňovitý závrtek Macochu.
Velkou část ssutin odplavila voda, jinou jest pokryto
nerovné dno Macošino. Macocha není největším závrtkem mor. krasu; měříť ochoz
její pouze 440 m, kdežto některé závrtky u Ostrova mají
500
ano i
700 m
v obvodě. Čím poutá Macocha, jest její děsná hloubka a
nepřístupnost dna.

Jméno své má dle známé pověsti, kterak zlá macecha
vrhla svého pastorka do propasti, a po podivném zachránění jeho rozezleným
lidem do propasti byla uvržena.
K Macoše můžeme dojiti různými směry: z
údolí Punkvina
upravenou stezkou Salmovou, od
ústí
Suchého žleba voznici neschůdnou Chobotem, dále
cestami z Vilěmovic a z Ostrova,
z nichž poslední jest povozům nejschůdnější.

Kdo neviděl Macochy, představuje si
ji jako tmavou, studni
podobnou propast.. Představa
tato klame. Macocha jest
sice studňovitý závrtek, ale úplně
světlý, částečně i sluncem ozářený; patří k obci Vilémovské (s parc. číslem
1085) ve výměře 1 ha
6 a 82 ni 2
v podobě
nepravidelného čtyřúhelníka (jehož největší délka 180 m
, š
ířka 80 m
)
obehnaného stráněmi, které jednak prudce
svažují se ke dnu, na konec pak přecházejí v kolmé, ano i převislé stěny.
Nejbližší
okolí propasti jest rovina lesem zarostlá, patřicí rolníkům Vilémovským. Od
nich zakoupil Klub českých turistův část pozemků, na nichž vystavěl pěknou
„Útulnu“ s hostincem,upravil okolí, zřídil dolní můstek a stezku Salmovu, která
spojuje údolí Punkvino s Macochou.

Nejmohutnější pohled
na Macochu jest se strany jihozápadní; zde nad kolmým skaliskem, které
se řítí 137 m hluboko a značí zároveň největší hloubku propasti, vystavěn
železný můstek, s něhož pohled na dno a po okolí jest děsný, takže příchozí
maně odstupuje od okraje zábradlí, jakoby byl zdrcen.

S dolního
můstku a na dně zřejmě vidíme, že není tak rovinné, jak zdálo se s glorietu.
Dno toto tvoří nepravidelný obdélník délky asi 140, šířky 30 – 40 m, tvořící úplně
nerovnou plochu, na níž nejnápadnějšími jsou dva rybníčky, z nichž vý­chodní
jest 17 m dl., z něhož rychlým tokem vychází potok 3 m š. a vlévá se do dolního
rybnička, 30 m š., kterýž s horního můstku pro převislé skalisko jest
neviditelný. V obou voda i v potůčku zdá se zelenou po četných mechách kamení
pokrývajících. Uprostřed severozápadní stráně z pod skály vy­chází jalové
koryto, jimž proudívá voda jen za většího rozvodnění.
Od dolniho rybnika a jalového koryta počíná směrem k
dolnímu můstku vystupovati stráň, více než 50 m v., složená z balvanův a
štěrku, již možno slézti bez provazu, takže k sestupu, vůbec bez pomůcek
nemožnému, zbývá asi 45 m
, kterýž
prostor nutno slézti po laně.

Za potůčkem zvedá se opětně
stráň složená z písku, do vchodu ohromné jeskyně, zvané „Pekelným jícnem“,
v šíři 10 m
vedoucího do jeskyně 150 m
dl. ve směru jihozápadním, tedy k „Útulně“, za níž
vyskytující se závrtek značí asi konec její.
Na levo vedle Pekelného jicna vidíme strop rozervaný
velikým oknem, vedoucím do komína, jejž
proráží převislé ska­lisko protější stráně (33 m
v.) a k
němuž možno sestoupiti od ­východního
svahu.

Za velikého rozvodnění – jelikož příliv vody jest
větší odtok –
vyráží voda nejprve „jalovým korytem“, později se oba
rybníčky v jezero 30 m
hl. Olvory přítoku i odtoku
Punkvina jsou značné, ale zataraseny štěrkem, piskem, dřívím a bahnem, takže
klenutí jejich jest ponořeno do vody. Za velikého tlaku vyráží kamení to
velikou silou a bere s sebou i různé předměty. Jest jisto, že kdyby se snížilo
údolí Punkvino a vyčistily chodby, že by bylo možno vniknouti nejen do Macochy,
ale snad i v podzemí až do dolního patra Starých skal
Sloupských
­i do jiných
podzemních prostorův. Práce by byla ovšem ohromná a
nákladná.

Sníh na dně Macošině leží do konce dubna, v zimě stěny jsou pokryty
velikými namrzlými krápníky.
Skála pod horním můstkem úplně kolmo, toliko ve hloubí
90 m
přetržena jest stupněm,
2 – 4 m
š
., Píckou zvaným.
Je-li dno pozorováno s glorietu, zdá se rovným,
rybníčkem oživeným, z něhož odtéká voda; na všech stranách vidíme příkré stráně
zdánlivě dostupně, po levé ruce ve hloubí 46 m
jest
Dolní můstek, na němž lidé se pohybující zdají se malými loutkami.
Také o hloubce nemáme pravé představy, a teprve dolů
hozený kámen po 7 vteřinách dna dopadající, poučuje nás o děsných rozměrech
propasti.

Lepšího názoru o poměrech na dně a okolních stráních
nabýváme rozhledem s Dolního můstku, odkud přehlédneme téměř celé dno i kolmou
stěnu s glorietem nad námi ve
výši 46 m
,
jako hnízdo přilepeným, a skalním stupněm, po němž
možno, ovšem jen člověku nad míru odvážnému a znalému místních poměrů, jíti až
téměř pod gloriet kolem malé jeskyně.

Levá stěna tvoří nejprve příkrou stráň, z níž
vyčnívají skaliska se 2 jeskyněmi, načež přecházejí taktéž v kolmou stěnu
ke dnu se řítící. V tomto
místě možno Macochu přejíti až na protější stráň, korytu podobnou a řídce lesem
zarostlou.

Zajímavo, že Macocha má i
svou zvířenu; ve vodě žijí pstruh a pulec, na souši jsou myši a hraboši. Ve sněhu
každo­ročně lze pozorovati stopy vyder, které sem přicházejí od východu;
neznámými skulinami přichází i kuna. Stěny oživeny jsou hejny kavek, které
hnízdí ve skulinách, a několika páry rorýsův. Také bujná jest květena, celkem
souhlasná s florou obou žlebův.
První zprávu o Macoše podal r. 1663 Martin Vigsius, první známou
výpravu na dno podnikl minorita Lazarus r. 1723, nej­lepší popis za starší doby
učinil J. Nagl r. 1748, později zabývali se výzkumem i jiní, na př. Karel kníže
Salm, Dr. J. Wankel, Dr. M. Kříž, V. J. Procházka a jiní.

autor: Robert