by 
Po více jak půlroční odmlce, jsme na sklonek léta naplánovali další, již desátý, výjezd na kopečky pod Dachsteinem a Krippensteinem. Tentokrát jsme se snažili akci zorganizovat v jiném duchu než obvykle. Zpravidla jsme jezdili v komorním tří-čtyř členném týmu, což již předurčuje poněkud omezené možnosti aktivit. Po oslovení takřka dvou desítek makáčů a několikaměsíčním plánování, se vykrystalizovala skupina sedmi borců, kteří si to chtěli pořádně užít 🙂 A taky se povedlo!
Odjezd standardně ve čtvrtek odpoledne směr parkoviště u lanovky nad Obertraunem. Chvíli po půlnoci takřka souběžný dojezd obou aut předurčuje k nočnímu posezení u pivka, mnoha vzorků všelikých ohnivých vod a domluvy na ranní Via Ferraty.
Ráno odkládají Bradek s Vrtulníkem batohy do útrob kabiny lanovky a na lehko odjíždí směrem k vyvěračce Kessel u Hallstattského jezera, kde nastupují do klasiky – Via ferraty „Seewand“. Sraz máme na chatě Gjaid Alm. Ostatní členové využívají luxusu lanové dráhy a stoupají metr za metrem až na vrchol Krippensteinu. Počasí je dokonalé, ranní kávě na terase nově zrekonstruované restaurace nedokážeme odolat. Po té odkládáme batohy do kouta a Mattes, Medzo a Majkl si již balí baťůžky na nově vybudovanou Via Ferratu ve stěně pod vyhlídkou Pět prstů. Sestup je brnkačka, na ranní rozehřátí seskáčeme pasáží „Himmeleck“ (A/B) do místa kde se trasa dělí na lehčí "Gams" (C) a těžší "Nordwand" (E). Samo sebou volíme Nordwand, slyšeli jsme, že je to pořádný nářez, tak se to musí prověřit :-). Farrata je pěkná, místy vzdušná a silová, vylézáme vpravo vedle vyhlídky, kde na nás již čekají Bob s Pašerákem. Dáváme vrcholovou plechovku, způsobíme infarktové stavy pár turistům balancováním na hraně zábradlí vyhlídky a poté míříme zpět ke stanici lanovky.
Poslední úsek sjíždíme stařičkou lanovkou směrem dolů a po chvíli již sundáváme batohy na terase chaty Gjaid Alm. Zdravíme ráznou provozní Mikelu a ubytováváme se v nově zbudovaném „lágru“ na palandách. Borci ze Seewandu přicházejí dříve, než jsme čekali. Dáváme špécle, pivko a zanořujeme se do map a plánů na sobotní akci do jeskyně. Vnímám nadšení chalanů a tuším dobrou akci.
Je příjemný podvečer, rozhodnutí je jednoznačné, uděláme si vynášku k jeskyni. Alespoň všichni poznají cestu za světla, to se může při nočním návratu z jeskyně hodit. Balíme většinu materiálu a kolem šesté vyrážíme. Po cca hodině jsme u vchodu, vše vypadá OK. I po poslední zimně, stařičké pažení s vyskládaným kamením ve vchodu stále drží. Fotíme vchod do jeskyně, západ slunce a mohutně se tyčící Dachstein na obzoru. Cesta zpět je v podstatě procházka, jdeme na lehko, plkáme a kalkulujeme nad zítřejší akcí do jeskyně. Je vidět, že jsou všichni natěšení. Jdeme brzy spát, každá hodina ráno bude k dobru.
Brzký ranní budíček někteří mladší členové rozdýchávají jen s obtížemi, ale na vůni dobré domácí pálenky na vyčištění zubů přeci jen reagují a dávají se do pohybu :-). Děláme teplé plnidlo, hektolitr čaje a zanedlouho se trousíme po skupinkách ven z chaty do nádherného rána.
První dvojka zalézá do jeskyně před osmou, to je dobrý mezičas. Po dvou hodinách sestupu studnami a soustavou opičích pohybů v „Mendrech vzdechů“ se potkáváme v „Bivaku“. Pašerák s Majklem po cestě sestupují na začátku Mendru vzdechů cca pět metrů na dno a rekognoskují vodní aktiv, nicméně bez úspěchu. Jak přítoková, tak odtoková část je neprůlezná.
Plán akce je předem přesně stanovený. Vrtulník s Bradkem vytahují mapování, ukazujeme jim poslední doměřený bod v „Depu“ a vydávájí se do větve směr „Kameňákovo“. Cílem v této části je provést mapovou dokumentaci, vyfotit zajímavé partie a pokusit se najít pokračování na dně poslední studny v meandru „Oškubaný Kuře“.
V mezičase Majkl a Pašerák znovu prověřují spojku „Monika’s way“ z bivaku do studny nad „Sprchou“. Dle očekávání jsou tyto pasáže propojeny, bájná „Děčínská studna“ opravdu neexistuje. Po chvilce odpočinku a pár hltech teplého čaje v bivaku, následují kluky do větve za „Kameňákovo“.
Zbylá trojka kompletuje materiál a vyráží do druhé větve směrem na „Obrácený trychtýř“. Zde jsou úkoly také jasné. Mattes s Bobem již mapují, v „Depu“ navázali na poslední bod. Chceme také něco nafotit, ale hlavně překonat koncový meandr, všemi dostupnými (i nedostupnými) prostředky :-). Medzo bere vrtačku, baterii akumulátorů, střílení a vyráží napřed.
V koncových pasážích meandru to dost drhne, při prvním průlezu odkládáme cajky. Jsme na konci, dnes průvan není zdaleka takový, jako byl v zimě, nicméně ozvěna se nemění, tam něco musí být. V těchto místech to odhadujeme minimálně na jednu, až dvě desítky odstřelů. Levitujeme na rozpor v puklině sotva na šířku ramen, není to dobré místo, hrozí pád veškerého materiálu do úzké pukliny pod námi. Znovu detailně zkoumáme všechna místa možného postupu a ve finále měníme strategii. Opouštíme myšlenku pokračování ve stropních partiích meandru. Slézáme úplně na dno, není zde vidět zdaleka tak daleko jako nahoře, ale po cca dvou metrech se puklina trochu rozšiřuje a po dalších pár metrech vidíme na dně malé jezírko. Za hranu vidět není, ale ta voda přece někam téct musí! Vrtáme, ládujeme, odpal. Za nedlouho se již Medzo rve do pukliny, hurá jde to, s napětím čekám, až uvidí za hranu. Zdá se to být průlezné. Lezu za ním. Přes šustění overalu zřetelně nerozumím, co na mě řve, zní to jako studna! Nevěřím, dokud to neuvidím, tak prostě nevěřím! Nekecal, fakt tam letí šutr dolů a tříští se o stěny. Konečně objevy! Neskrýváme radost, toto jsme opravdu nečekali. Byli jsme připraveni strávit mnoho hodin rozšiřováním meandru a my jsme po jednom odstřelu v objevech.
Otáčíme, Bob za námi domapovává koncové partie, hned mu hlásíme jaký je stav. Musíme zpět do „Bivaku“ pro materiál na vystrojování a lana. Po půlhodince vaříme čaj, kompletujeme železo a vybíráme nejlepší lano, které tam máme. Hlavou se mi honí myšlenka, „… snad to povalí dál, jestli to tam přes ty úžiny potáhneme zbytečně, ta mě z toho asi j….“.
Podruhé již v úžinách cajky nesundáváme, musíme to prorvat. Ne, netáhli jsme to tam zbytečně, po slanění nově objevené asi desetimetrové studny sice pokračuje zase meandr, ale naštěstí ne na dlouho. Tentokrát vypadáváme do ještě větší, monumentálnější šachty. Vrtáme kotvení a hurá dolů. Pípeme jeden bod za druhým a polygon konečně začíná nabírat hloubkové metry. Vystrojuji poslední úsek třicetimetrové studny a již zřetelně vidím dno, kurňa to není dobrý. Dno je kompletně zasuceno fosilním závalem. Zcela se změnil charakter protější stěny, z typicky alpské, vodou vymyté jeskyně, na fosilní dóm kde ze stropu vypadávají bloky a suť. Voda mi mizí mezi šutry přímo pod nohama, tudy to asi nepůjde :-(. Kluci už slaňují za mnou, vydávám se do útrob suťáku hledat pokračování. Moc se mi tam nechce, jak toto drží po hromadě, mi moc jasné není. Nakonec nalézám plotnu odtrženou od stropu, po které se dá protáhnout do malého vedlejší dómku. Zde také nic, lezu zpět, pak pod plotnu a hrnu před sebou kubíky šutrů, sláva, kolem stěny se dá protáhnout směrem na dno naší studny „Česko-Slovenské spolupráce“ :-).
Po pár metrech sedím na polici nad krátkým stupněm a zase vidím vodu. Toto volně neslezu, volám na kluky, ať vezmou lano a dolezou za mnou. Taky se jim moc nechce :-). V dálce ještě slyším poznámky, na co chce lano, když nám došlo kotvení. No to teprve musím vymyslet, v tomto „Levitáriu“ to opravdu za co ukotvit není. Nakonec nalézám malý břit na protější stěně, beru Bobovi smyčku ze stupačky, věším ji za břit (spíš jako deviaci) a konec lana vážu do osobek dvou makáčů rozepřených o stěny. Je to jen pár metrů, to musí vydržet. Slézám zpět do aktivní části jeskyně, původního dna studny. Jdu po vodě a vidím velkou tmu. Jo! Další studna. Z hrany pípnu poslední záměr, osmnáct metrů, to není špatné. Kámen padá buď do jezírka, nebo mezi šutry, jestli bude následovat meandr, studna, anebo nic, to už musí zjistit další výprava. Lezu zpět, snažím se nedýchat, aby mi něco nehrklo na hlavu. Balíme lano a mizíme z „Levitária“ na dno studny. Zde se nám v hlavách rodí myšlenka, co takhle příště rozebrat dno a propadnout rovnou dolů na dno studny, tím bychom se vyhnuli průchodem šíleného „Levitária“. Po cestě zpět cvakáme pár fotek v úžině „Klíčová dírka“ a v „Dómu falešné ozvěny“, v nově objevených studnách jsme focení bohužel neměli.
Něco přes hodinu nám trvá návrat zpět do Bivaku. Vaříme šumáky, čaj došel, no a co, hlavně že do sebe dostaneme něco teplého. Pašerák s Majklem si nabalili do transporťáků již nepotřebný materiál po prvotních průzkumnících a pomalu se připravují na transport ven. S napětím očekáváme, jak dopadli kluci ve větvi za „Kameňákovem“, zatím se nevrátili.
Ještě nám zbývá domapovat spojku z Depa do Bivaku. Dáváme s Bobem krátký oraz a jdeme na to. Medzo si balí pingl a vydává se také směrem ke vchodu. V Depu potkává Bradka s Vrtulníkem, slyšíme, jak si navzájem vzrušeně líčí zážitky. Že by je to taky pustilo? Richtig, za chvíli jsou u nás a znovu nám líčí, jako dopadli. Podařilo se jim najít průlezné pokračovaní v koncovém meandru „Oškubaný Kuře“ a jejich odhadem nabrali dalších cca 300m délky a dle hodinek 80m hloubky. A co víc? Pokračuje to dál! To je pecka, jen dodávají, že to lezli bez cajků a bylo to dost úzký :-(. Kluci jdou vařit, my pípneme ještě pár posledních záměrů a pak taky zahájíme výstup.
Po několika hodinách lezení se všichni ve zdraví potkáváme na plácku u jeskyně před druhou hodinou v noci. Pečlivě zakrýváme vchod na zimu, balíme krámy a odcházíme na chatu. Je krásná noc, byť jsme všichni dobití a unavení, tak si před čtvrtou ranní dopřáváme pár hltů piva na terase chaty a pokuřujeme kvalitní kuřivo. Ráno se stává ztěžka, z „Schilcher Lageru“ se ozývají divné zvuky a sčítání modřin :-). Balíme bágly, lanovkou stoupáme znovu na Krippenstein. Zde nás jako magnet přitáhne letní terasa chaty Lodge, což je nejvýše položená hospoda v Rakousku, kde točí Plzeň. Dáváme si jedno zasloužené pivko, chytáme bronz a kocháme se pohledem na vápencová plata pod námi a na Dachsteinský ledovec.
Po cestě domů dáváme pár temp v chladné vodě Hallstattského jezera, debužírujeme luxusní grilované pstroužky a makrely a v podvečer jsme doma.
Chlapáci, díky moc všem za vynaložené úsilí a dobře odvedenou práci. Doufám, že i po mnoha modřinách, roztrhaných overalech a prořezaných gumákách na jeskyni nezanevřete a zase se potkáme na některé z dalších akcí.
TEXT NAPSAL:
Libor "MATTES" Matuška
FOTO:
Peter "MEDZO" Medzihradský
Radek "BRADEK" Nejezchleb
autor: Bob
