by
Když nás Dušan poprvé
pozval do Beskyd na poznávací vandřík zdejší krajiny a podzemí, byla to taková
komorní akce v pěti lidech. Akce měla nebývalý úspěch a už tenkrát bylo jasné,
že se brzy vrátíme.
Uběhlo osm měsíců a
uháníme pokračovat tam, kde jsme posledně skončili. Tentokrát v mnohem větším
měřítku. Výprava měla 13 účastníků (5 Myotisáků, 4 Dagmaráci a ještě 4 kamarádi
od Dušana).
Každej čundr nemůže
začít nikde jinde, než v kupéčku ve vlaku. Píše se den pátek třináctého května.
V Brně 17:02 usedám s Aldou do rychlíku a libý zvuk píšťalky paní průvodčí a
zasyčení lahváčů v prázdném kupéčku dává jasně najevo, že dobrodružství začíná.
Do Kunčic pod
Ondřejníkem přijíždíme před devátou večerní a lije jak z konve. Dušan
samozřejmě čeká na nádraží a odvádí nás do místní hospůdky, kde už 3 hodiny
čekají přátelé ze skupiny Dagmar v kompletním složení (Matouš, Aranka a Kuba s
Jendou).
Po jednom točeným
Radkovi a večeři v podobě dvou balení komunistických křupek vyrážíme vstříc
nočnímu výstupu na Kněhyni. Stoupání po žluté bylo více než výživné. Za podpory
těžkých batohů, vydatného deště a houstnoucí hmly s přibývajícími výškovými
metry na sebe čekáme u studánky Leopoldky. Kdo měl pláštěnku, ten byl durch
zapařen, kdo ji neměl, ten byl durch promočen.
Alda začínal
chladnout, tak vyrazil první a všichni ostatní asi 10 minut po něm. Následoval
pěknej šaškec ohledně toho, kde na sebe počkáme. Proběhlo pár telefonátů s
Alešem, na které křižovatce má počkat. Vtip byl v tom, že Aleš stál na té
správné a zbytek skupiny s Dušanem se motal na všech ostatních křižovatkách a
pořád jsme se nemohli najít. Byla půlnoc viditelnost 4 metry, všichni durch
mokří, kořalky málo a elánu pomalu ubývalo. Nakonec se zavelilo k ústupu a
setkali jsme se všichni na první křižovatce. Alda si s Dušanem vyměnili
informace, kdo byl teda správně a vyšláplo se správným směrem.
Tři nejmokřejší bez
pláštěnek jsme nechali chrápat po cestě v takové dřevěné suché boudě, která už
byla obydlená Pavlem a zbytek berem plachty a popojdem ještě kousek ke
Kněhyňské jeskyni. Tam už víme o chatě na jejíž verandě budou spát další 4 lidi
(Myotisák Martin a tři kamarádi od Dušana – Kamil, Gábina a Veronika.).
Já, Matouš a Alda
spíme pod plachtou přímo u chaty a jedinej Dušan odchází spát přímo do jeskyně.
Sundáme a vyždímem hadry a ve 2:40 usínáme.
Ráno déšť mlátí do
plachty ještě víc jak v noci, ale kolem deváté dopoledne ustává. Vyliju vodu z
bot, znovu vyždímu ponožky a nahážu na sebe ty prochcaný hadry ze včerejška.
Myotisáci a Dagmaráci
jdem dopoledne do Kněhyňské jeskyně v sedmi lidech. Zbytek šel vzhledem k
počasí rovnou do Čeladné počkat do zájezdního hostince Kněhyně.
Většina z nás už v
Kněhyňské jeskyni byla loni, ale Aranka a Kuba s Jendou tu jsou poprvé a o
tuhle atrakci nemohou být ochuzeni. Sami tu máme od minule resty a neprobádané
odbočky a propasti, takže se dnes hodlám pustit do míst, kam jsem se posledně
neodvážil.
Jeskyně je dosti
vertikální. Plná úzkých puklin a propastí se všudypřítomnými zaklíněnými
balvany ve volném prostoru a odpadlými plotnami pískovce. Místy člověk radši
ani nedýchá a se smrtí ve vočích doufá, že se to sesype až bude navrchu.
Nicméně tohle jsou nejnižší části jeskyně, kam lezli jen nejzvědavější a nejhouževnatější.
Jinak je to tu zábavná prolézačka pro každého. Věřím, že se tu všichni vyřádili
a zahřáli se pohybem do toho nečasu, co nás čeká venku.
Asi o půl druhé
odpoledne už máme resty s Kněhyňskou jeskyní vyřízený a prázdné žaludky nás
táhnou do Čeladné za zbytkem skupiny do oblíbeného hostince.
V jeskyni jsme se
zdrželi dlouho. Martin s Veronikou už odjeli z hospody domů, takže zbytek
vandru pokračoval bez nich. Sežraly se nějaký smažáky, vychlastalo pár piv a
nakonec se všichni ožrali z čertů, kterých se otočilo po pár rundách. Pěkné
mladé servírky z loňska už tu nepracují, tak mužské osazenstvo naznalo, že už
nás tu nic nedrží a můžeme pokračovat do Ostravice.
Z Čeladné pokračují
opět pouze členové Myotisu a Dagmary v sedmi kusech. Gábina s manželem a tátou
jedou domů s tím, že zítra se k nám přidají na exkurzi Ondrášovy jeskyně.
Cesta do Ostravice
uběhla překvapivě rychle.
Před výstupem k
nocovišti na Lysou byla chuť na teplou kyselicu. Na náměstí neměli ani kafe,
tak vyrážíme ve směru trasy a ukojíme svoje chutě až v hostinci U Řeky. Alda se
nekompromisně trhnul a šel si užít svůj vlastní zážitek s vývarem a skvělým
číšníkem kamsi k nádraží. Po nějaké době dojde za námi a chystáme se společně
vyrazit, ovšem Kuba s Jendou z ničeho nic oznamují, že s námi dál nejdou. Prej
chtějí přespat na nádraží a v neděli zřejmě domů. Nevíme. Důvod rezignace a
jejich další plány jsme se nedozvěděli. Nějak nás postupně pořád ubývá. Z
původně plánovaných 13ti lidí je nás pět. To stejné tvrdé jádro jako loni v
Beskydech. S jedním rozdílem, že Pavla Cholevíka vystřídala Aranka.
Nedá se nic dělat.
Rozloučili jsme se a chvátáme dalším nočním výstupem k tábořišti. Pro Aleše to
byl asi jeden z nejhorších výstupů v životě, protože si zrovna procházel
nějakou krizí. Za normálních okolností bych řek, že se mu třikrát postavila
silnice do cesty, ale nebylo to tak. Zkrátka tělo po určitých vzdálenostech
vypovědělo funkci a potřebovalo si na 2 minuty schrupnout.
Asi po dvou hodinách
jsme konečně u přístřešku Albínovo náměstí, kde strávíme noc. Zezačátku to
vypadalo, že si poslušně usteleme a půjdeme spát, ale to nám přece není
podobný, ani kdyby jsme měli chcípnout vyčerpáním.
Jen co začal nenápadně
praskat ohýnek, už u něj stojí Alda. Nevím jak to ten člověk dokázal, ale
nějakou silou vůle musel donutit svoje tělo ještě zvládnout pár tanečků u ohně
na oblíbené popové vály z telefonu. No a tak uprostřed noci na Lysé hoře
poskakujeme úplně všichni a ještě se z toho vyklubal povedenej večírek.
Byla krásná suchá
noc. Ráno svítilo sluníčko a první ranní běžci, co tu kolem běhali na Lysou
horu nás pomalu nutí vstávat.
Po decentní snídani
odcházíme k Ondrášovým dírám. Na rozcestí se žlutou turistickou značkou na nás
čeká Gabča s manželem, aby se s námi podívali do Ondrášovky. Po cestě Dušan zastaví
ještě u Studené jeskyně. Ta je známá tím, že se pyšní pěknou ledovou výzdobu i
v teplejších měsících. Skutečně tomu tak bylo. Spodní část jeskyně byla ještě v
polovině května zahalená ledem a na pár místech led tvořil záclonky, stalaktity
a různé náteky. Pěkné a zajímavé místo.
Hlavní program
dnešního dne je ovšem Velká Ondrášova Jeskyně, která je poslední z těch větších
místních lokalit, kterou jsme ještě neviděli.
S touhou jít dolů,
ale zároveň s odporem na sebe soukám promočený overal z Kněhyně. Gabča se obětovala,
že bude hlídka na povrchu a pohlídá nám věci. Zbytek zalízáme do jeskyně.
Zezačátku je potřeba
se protáhnout takovou vertikální úzkou puklinou a posléze se ocitneme ve větší
prostoře. Na první pohled to vypadá že není kudy pokračovat, protože kolem
dokola je jen hromada opadaných balvanů tvořících zával. Mezi těmito balvany je
ale pár tajných chodbiček, propletených mezi sebou a dá se tu dobře vyblbnout.
Dušan nás zdejším labyrintem trochu protáhne a náramně si to užíváme.
Další jeskyně s bludištěm
chodbiček v závalu. To je prostě charakteristika Beskyd. Hodně mi to
připomínalo Cyrilku. Po dvou krátkých okruzích v zadní části jeskyně se pomalu
přesunem do spodního patra. Do toho se vstupuje takovou působivou vertikálou s
trochou rozporu. Blbý je, že když člověk zahučí, tak zahučí až na samotné dno a
to by si trochen zrakvil kostru. Je lepší to slézt bez pádu a pak kousek
chodbičkou kolem dokola. Na spodku je poměrně velká prostora, ze které vede pár
slepých odboček. Po kochačce a nafocení nějakých fotek se pomalu vracíme na
povrch.
Respekt před Standou
od Gabči. Na to, že byl poprvé v jeskyni, tak to nebyla úplně procházka růžovým
sadem. Dal to naprosto bez problému.
Do suchých hader už
se na povrchu převlíkalo o něco lépe. Příjemné polojasno hrálo do noty při
sestupu k velmi dobře známé hospůdce u Velíčků. Zde jsme se potkali i s
Kamilem, který dojel na kole.
Kvalitně jsme se
naposled pohostili a museli vyrazit mrknout na Satinský vodopád. Tlačil čas a
bylo obrovské štěstí, že nás Staňa hodil do Frýdlantu na vlak. Na dvakrát.
Ušetřil nám strašnou spoustu času. Za tohle u nás mají s Gabčou kořalku až k
nám dojedou do krasu.
Ve
Frýdlantu končí naše další putování po Beskydech. Opět o zážitky nebyla nouze.
Z každé jeskyně, z každé hospody a z každé strávené noci mi v hlavě zůstaly
vzpomínky, které už se nevytratí a rád si je kdykoli připomenu. Dušan to zmákl
na jedničku a znovu jsme si užili a poznali kus světa. Díky za super víkend
všem zúčastněným. Dobytci 🙂
Kompletní fotogalerie z akce na rajčeti:
autor: admin1
