by "Na dno světa" –
Jean-Bernard, nacházející se v Savojských Alpách ve Francii, je pro jeskyňáře asi to samé jako pro horolezce Mont Everest. Možná, že ne nejkrásnější, ale v současnosti je nejhlubší jeskyní světa.
Jak to vlastně začalo. Někdy v říjnu 94 jsme seděli v Rudici v restauraci a někdo povídá, jestli jedeme na ten Bernard a přísedící nadšeně souhlasili. Samozřejmě, kdyby takhle jednoduše šly řešit všechny velké věci, tak by to bylo fajn. Předcházely tomu dva roky pečlivých příprav (viz. Spleleofórum 94,95). Ale výše zmíněné výroky roztočily šílenou rychlostí události, které nikdo nezastavil. A ani nechtěl. Nastaly čtyři perné měsíce plné příprav a organizování pro nás tak výjimečné události, provázené pesimismem nad zpočátku neúspěšnou komunikací s francouzskou stranou, ale i radostí nad každým novým sponzorem. Sponzorům se zalíbil i fakt, že téměř celý pokus o zdolání tohoto přírodního veledíla bude sledovat v dokumentu i štáb TV NOVA.Cíl – zdolat J.-B. z nejvýše položeného vchodu C37 k prvnímu sifonu v hloubce – 1 466 m. Zimní termín (únor-březen) je pro průstup nejvhodnější, protože v tomto období je vodní stav v jeskyni minimální, což umožňuje dosažení koncového sifonu. Expedice, kterou vedl Alois Nejezchleb, se účastnilo celkem 16 lidí.4.2.-6.2.95: Veškeré přípravy skončeny, sponzoři oblouzněni, expediční Avie oblepena sponzorskými „logy“. V odpoledních hodinách po patřičném rozloučení se starostou Rudice, novináři a paní hospodskou, vyráží Avie společně s doprovodnou Škodou 120 na cestu. Již po několika ujetých kilometrech dochází k těžké dopravní kolizi doprovodného vozidla na dálnici. Díky duchapřítomnosti posádky a výměně vozidla je nakonec po několika hodinovém zdržení 1 200 km zdoláno a my se v ranních hodinách ocitáme v cílovém Samoens ve Francouzských Savojských Alpách obdařených mimořádně bohatou nadílkou sněhu. 7.2.-9.2.95: Zatímco se Avie bez problémů dostává na spodní parkoviště (889 m n.m.), nacházející se na úpatí hřebene Criou a osmičlenný tým začíná s vynáškou materiálu na základnu výpravy – Refuge de Folly (1 558 m n.m.), osádka osobního auta zůstává v Samoens, aby vyřídila veškeré formality a povolení. Po několika vynáškách a částečném „zabydlení“ útulny se snažíme lokalizovat a vykopat vchod V4b. Po několikadenní namáhavé práci jsou vykopány ve zledovatělém sněhu tři sondy o průměru 2 m a hloubkách 4,6 a 8 m bez pozitivního výsledku. K celkovému pesimismu přispívají informace o špatném počasí, neustálý příděl sněhu i názor jeskyňářů z Vulcainu, kteří nevěří v úspěch našeho počínání. S přibývajícím sněhem roste i počet lavin v blízkém okolí. Mezi tím se v údolí podařilo zajistit helikoptéru, která dopravuje zbylých 700 kg z celkových 1 500 kg materiálu a potravin, na Folly.10.2.-16.2.95: Počasí se mění k lepšímu stejně jako nálada s nalezeným bočním vchodem V6 (1 870 m n.m.) nedaleko V4b. Nyní již v plné sestavě na Folly (v Avii zůstává jen řidič v neustálém spojení) se rozdělujeme na několik družstev, které v průběhu několika dní úspěšně nalézají horní vchod C37 (2 318 m n.m.) a budují u něho nouzový bivak. Je vybaven 1. bivak v jeskyni u V6 a vystrojena část z vchodu V6 do 2. bivaku v –1 011 m, který byl rovněž vybaven. Přijíždí čtyřčlenný tým TV Nova.17.2.-18.2.95: První pokus čtyřčlenného družstva o sestup do C37 maří nepřízeň počasí. Po noci strávené ve stanech bičovaných sněhovou vichřicí u C37 při sestupu na Folly Musil F. a Šebela R. úspěšně unikají z laviny nad vchodem V6.19.2.95 se počasí opět na chvíli umoudřilo a po několikahodinovém výstupu k C37 v 15.00 hod. zahajuje sestup 1. čtyřčlenné družstvo vedené F. Musilem. Po překonání horizontálních úžin za neustálého průběžného vystrojování se dostává přes Voie royale, Voie rapide a soustavu horizontální a vertikální „kanalizace“ Meandrede l‘ arche k nádherným chodbám les Champs-Elyseés,jejichž velikost je odměnou po chvílích strávených v předchozích úžinách. Přichází Riviere de la Gadoue a pak dlouhá cesta meandry až do 1. bivaku (-450 m), kde po 20 hodinovém průstupu uléhá družstvo zcela vyčerpáno k neplánovanému 17 hodinovému spánku. V oblasti vchodu V6 se setkává s několika francouzskými jeskyňáři, kteří využívají možnosti sestupu vystrojenou jeskyní, ale pro zranění jednoho z nich, se nakonec vrací, aby zraněného pomocí přivolané helikoptéry dopravili do údolí.Po překonání největších vertikál jeskyně Puits des Savoyard (P35) a Puits Alain (P50) a přes Cascade Jean Dupont se tokem Riviere aux excentriques dosahuje 2. bivaku v –1 011 m. Vyzbrojeno novými transporťáky plnými lan pokračuje ve vystrojování cesty pokud možno mimo vodní tok. Po překonání několika vodopádů, Chodby hluku a morálně náročného traverzu v Puits du Chenau se dostává k úzkému průlezu protékanénmu vodou, za zvýšeného stavu se uzavírajícímu, s výstižným názvem PAST. Po opuštění aktivního toku a přes Salle de Crepes se dostává do úzkého bludiště chodeb směřujících k sifonu. 21.2. ve 22,30 hod. dosahuje prvního sifonu, kde nalézá prázdné potápěčské láhve. Vyčerpanost, hlad a zima velí k návratu. Několikahodinový odpočinek ve 2. bivaku a 22.2.95 v 19,30 hod. se po celých 77 hodinách strávených v podzemí prokopává vchodem V6 na povrch. Mezitím již sestupuje druhé družstvo vedené J. Kyselákem, které absolvuje výše popsaný sestup a 24.2. ve 14,10 hod. dosahuje sifonu v –1 466 m. Při návratu odstrojují horní část jeskyně a po 106 hodinách se 27.2. za extrémních podmínek prokopávají na povrch, kde mezi tím připadlo téměř 4 m čerstvého sněhu. V průběhu jejich výstupu je druhou skupinou odstrojena spodní část jeskyně vchodem V6 a zrušeny bivaky. Byl tak vytvořen hloubkový rekord ČR a druhý takový sestup na světě po polských jeskyňářích, kteří zde působili v roce 1994.Poslední dny zde jsou ve znamení likvidace zbytků potravin v nadměrném množství , úklidu chaty a několika snášek do údolí. V Samoens opět vyřizujeme nezbytné formality s místními zúčastněnými a srdečně se loučíme ve známé hospůdce.2.3.95 opouštíme Samoens, na zpáteční cestě se část výpravy stavuje ještě pokochat pohledem na Eiger a v pátek 3.3. jsme po měsíci opět doma. Tak skončila výprava „Na dno světa“.
Veškerý materiál shromážděný pro tuto expedici od sponzorů a za prostředky účastníků nadále využívá Speleologická záchranná služba Moravský kras.
Na závěr bychom rádi uvedli několik poznatků a zkušeností, které by mohly pomoci případným následovníkům.Nezbytné je samozřejmě pojištění. Pro návštěvu jeskyně není jinak nutné žádné povolení, názor místních zní – jeskyně není soukromým majetkem, tudíž nelze nikomu bránit, pokud ji chce navštívit. Žádné povolení ani souhlas nezískáte, také z důvodu odpovědnosti při nehodě a následné záchranné akci. Kontakt s místními (klub Vulcain z Lyonu) je však nezbytný pro získání cenných informací. Jednak jestli v době, kterou plánujete nebude v jeskyni působit jiná expedice, jednak proto, že traverzu C37 – V4 je několik studen vzhůru a je nutné se informovat o jejich vystrojení. My zbytečně utratili peníze ve snaze kontaktovat někoho z Vulcainu telefonicky, přímo v Samoens žije Pierre Gaboriau, který mluví dobře anglicky.Chata Folly bez problému pojme 15-ti člennou expedici, je však majetkem turistického klubu a ty tam jsou doby, kdy jeskyňář z východu byl vzácný exot, který se nechal bydlet zadarmo. Cenu jsme po velkém úsilí usmlouvali na 25 FrF/noc/osobu. Poté neoblomný správce zaletí helikoptérou na chatu, uvede do provozu telefon (pouze pro případ nouze) a chemický záchod. K dispozici je plynový vařič, za jeho použití se však platí zvlášť. Vody je v zimě všude kolem dostatek, stačí jen převést ji do kapalného skupenství.K dopravě materiálu na chatu Folly lze využít vrtulník společnosti Mt.Blanc Helicopteres, která má hangáry nedaleko Samoens. Cena za letovou minutu v roce 95 byla 150 Frf.Velmi užitečné je označit si místo vchodu C37 ještě před napadnutím sněhu dlouhou tyčí, v zimě je tu jen rozlehlá sněhová pláň bez nejmenšího náznaku, kde začít kopat. My si moc velkou zimu neužili, zato na nedostatek sněhu jsme si nemohli stěžovat. O vykopání vchodu V4 jsme se marně pokoušeli tři dny, (dle místních měl být otevření), po vyhloubení tří šachet bez úspěchu jsme pomocí virgule vytipovali vchod V6. Nutností jsou plachty pro zakrytí vykopaných vchodů, dobré je označit si dlouhou tyčí polohu stanů u horního vchodu. Můžu potvrdit, že když jsme po pěti dnech o půlnoci vylezli – vlastně nevylezli, ale prokopali se několikametrovou vrstvou čerstvého sněhu na povrch, zjištění, že po stanech se spacáky není ani památky, nebylo příjemné.Pro průstup celým systémem doporučují místní jeskyňáři (a my potvrzujeme) minimálně 10 lidí a dva až tři týdny. Největším problémem je počasí, protože jak chata Folly, tak přístupové cesty ke vchodům leží na úbočí masivu Criou a napadne-li kolem půl metru sněhu, je nejrozumnější z chaty vůbec nevylézat.Celou akci nesmírně ulehčily vysílačky, které umožňovaly spojení mezi „základním táborem“ (Avia na parkovišti), chatou Folly a bivakem u C37.Pro vystrojení jeskyně je třeba cca 1 500 m lan a asi 170 kotevních bodů. Velkou úsporou hmotnosti jsou bezkarabinové plaketky Spent, které se nám plně osvědčily. Pro vystrojení stupňů v blízkosti vchodu V6, kde jsme počítali s velkou frekvencí, a v částech s vodopády jsme použili statická 9 mm lana a na zbytek cca 1 000 m statického lana 8 mm. Rozhodně nedoporučujeme používat lana, kterých je v některých traversech či studnách mnoho.V jeskyni jsme zřídili dva bivaky, v –500 m a v –1 000 m. Oba lze celkem pohodlně vybavit vchodem V4 (resp.V6). V každém bivaku jsme měli plynový vařič, zásobu jídla a karbidu a čtyři spacáky. Osvědčily se spací pytle s náplní z quallofilu 7 (Du Pont) nejjednoduššího střihu, mumie bez zipu, vnější i vnitřní vrstva polyamid, hmotnost 1,4 kg.Další zmínku si zaslouží také nové nepromokavé overaly Meander Gusty Stibrányiho. Zkoušeli jsme celkem tři druhy materiálu, všechny tři měly dostatečnou pevnost a odolnost vůči otěru, materiál je dostatečně plastický, takže umožňoval pohodlný pohyb. Pouze dvě látky ztratily částečně elasticitu při teplotách hodně pod nulou. Pro použití v nejtěžších podmínkách je můžeme plně doporučit a nezbývá než doufat, že se Gustovi podaří co nejdříve rozjet výrobu. Výbornou zkušenost jsme udělali s podoveraly ušitými z amerického Polartecu. Podoveral se v bivaku po vysvléknutí neprodyšného overalu na těle vysušil během několika minut. Pro ty, kteří se zabývají fotografováním, může být zajímavá naše zkušenost s bateriemi Energizer Hi Energy Lithium. Pro exponování tří filmů jsme v blesku Revue s.č. 35 vyměnili tři sady normálních baterií Energizer, zatímco v druhém, identickém blesku funguje náplň lithiových baterií Energizer ještě dnes! Navíc jsou lithiové baterie zhruba 3 x lehčí. Další podrobnosti o expedici včetně plánu jeskyně byly už otištěny ve speleu č. 21 ( s. 28-31).Účastníci:ZO ČSS 6-04 Rudice: Roman Šebela, Alois Nejezchleb, Luboš Pacho Kuchař, Jan Pšenka Boleslav, Radek Blažek, Jen Svoboda Jiří Kyselák, Majkl Bělhrádek, Oldřich Štos, Saša Kuklová, Franci Musil, Luboš Uher, Viktor Sliva, Pavel kameraman, Jirka zvukař …. Summary:
Up to the bottom of the World – Gouffre Jean Bernard
The report on the excursion of the Czech Speleological Rescue Team to Réséau Gouffre Jean-Bernard in France (February 4-March 3, 1995). The depth record of the Czech Republic was established by reaching the depth of – 1 466 m. The descent was realized from the highest entrance C37 in 2 318 m a.s.l. In spite of poor weather and dense snow fall, two 4 man strong teams realized the descent. Such action appeared only for the second time as the first such descent was performed by Polish cavers in 1994.
Roman Šebela, Jiří Kyselák – SZS MK
autor: Romec
