Vandr Slovenským krasem a jaskyniarsky týždeň v Maďarském Aggteleku 1-9.7.2017

A je to
tady! Jedna z hlavních událostí tohoto roku. Letošní Jaskyniarsky týždeň
byl originální po všech stránkách. Nejen, že se konal v neobvyklý termín v červenci
5-9.7.2017 během svátků, ale hlavně na neobvyklém místě, a to na Maďarské
straně Slovenského krasu v obci Aggtelek. Na seznamu byly možnosti
exkurzí, jak významných jeskyní Slovenského krasu, tak i toho Maďarského. To
pro nás pravidelné účastníky JTček bylo enormní lákadlo.

Už dlouho
dopředu jsme přemýšleli, čím tuto příležitost ještě obohatit, abychom
z toho vyždímali co nejvíce zážitků. Slovenský kras je daleko. Moc často
sem nejezdíme a nijak dobře to tu neznáme. No a ten Aggtelekský už vůbec ne.

Nakonec jsme
se rozhodli tomu věnovat celých 9 dní a od soboty půjdeme formou vandru skrz
Slovenský kras, abychom ve středu došli na místo setkání. Cestou chceme
navštívit zpřístupněné jeskyně a pár povrchových záležitostí.

V sobotu
1.7. to vypuklo a všichni účastníci se poprvé setkáváme až v Brně ve vlaku,
odkud vyrážíme na 9-ti hodinovou jízdu. Všichni znamená vlastně pouze tři lidi.
Luboš, Alda a velmi překvapivě Pavel od Zlatokoňáků. Čtvrtý drsňák Dušan se k nám
přidá až v neděli.

Sotva jsme
nastoupili do vlaku, tak nastala asi největší černá kaňka celého zájezdu,
kterou jsem dostal příkazem zdůraznit. Takže prosím vás: REGIOJET….což v překladu znamená povinně
místenkový luxusní vlak s klimatizací, wifi, koženými sedačkami a 3D kinem
v druhém vagónu. Tímto nikdy nenahradíte ten zaplivanej kupéčkovej
dobytčák. Můžete si sednout kde chcete, rozvalíte se, stáhnete okno a
s větrem ve vlasech chlastáte jeden lahváč za druhým a troubíte s nimi
z okénka různými tóny, podle toho, kolik máte upito. Můžete také zjistit,
že na vaše předem rezervované vymazlené místečko v Regiojetu se vleze pouze ten kurevsky
obrovskej batoh, kterej táhnete s sebou a zbytek cesty si půjdete postát
do zadních vagónů sociálně slabších, kde sedí jeden z vašich kamarádů.:-)

V Bratislavě
naštěstí přestoupíme na jediný spoj, který jede spodem Do Košic. Tato
šestihodinová jízda bez přestupu ve Slovenským rychlíku Gemeran už naprosto
vyhovovala našim potřebám.

Po celodenní
jízdě vystupujem lehce po šesté hodině ve stanici Turňa nad Bodvou. Odtud už si
všechno poneseme 4 dny na hřbetě a je to opravdu mazec. Batohy se svojí
hmotností přibližují váze našich úžinářských těl, protože táhnem všechno.
Kompletní věci do jeskyní včetně lezení, kompletní spaní, vaření, jídlo, hadry,
vodu….a vždycky něco navíc.

Z vlaku
vyrážíme na rozehřívací zkoušku do evidentního kopce na zříceninu Turňanského
hradu. Ten je nepřehlédnutelnou
charakteristikou tyčící se na dominantním kopci přímo nad obcí.

Původně bylo
v plánu zde přespat, ale nějaká asi členka zdejších ochranářů, které jsme
se ptali na cestu nám to rozmluvila. Prej tu někdo chrápe každou chvíli a chodí
kontroly a pokutují. Na zřícenině zrovna zapadaly poslední paprsky slunce,
takže krajina byla velmi fotogenická. Na podmět varování pokračujeme
z hradu dále do kopce až na Zádielskou planinu, kde nouzově přespíme.

Od dalšího
dne mám velmi velké očekávání, protože bychom měli absolvovat asi největší
krasologický hřeb celého vandru, kvůli kterému jsme vlastně až tady. Jedná se
samozřejmě o Zádielskou tiesňavu. Je to nejhlubší a zároveň nejdokonaleji
zkrasovělá tiesňava Slovenska, kterou vytvořil potok přezdívaný Blatnica. Místy
je pouze 10m široká a dosahuje hloubky přes 300m. Jenom v Zádielské dolině
je známo přes 120 jeskyní.

Myslím, že
očekávání se naplnilo dokonale. Bylo krásné slunečné ráno a asi po kilometru
chůze se nám otevřela první strhující vyhlídka do ohromné tiesňavy.

Až nám to
vzalo slova. Jen jsme tam běhali jak mravenečci a fotili všechno kolem sebe. Na
sever koukáme do monumentálního zařízlého kaňonu a na jih můžeme
z třistametrové stráně pozorovat obec Dvorníky a lom ukrajující kopec
Viničník na protější planině Dolný vrch. Po cestě směrem k Zádielské chatě
jsou ještě asi tři famózní vyhlídky, kvůli kterým stálo za to sem jít.

To bylo
všechno krásný, ale táhnout ty šílený batohy byla trochu vada na kráse. Na
vyhlídkách jsme nechali poměrně hodně času a na Zádielské chatě tomu nebylo
jinak. Žízniví nedočkavě čekáme až otevřou hladové okénko s pivem. Bylo
zde velice příjemné posezení. Dokonce přijela parta starších vandráků, vytáhli
nástroje a už od dopoledne dělali stylovou kulisu.

Zde je také možnost
oficiálně tábořit. Docela jsme se rozseděli a nohy ztěžkly. O báglech ani
nemluvím. Volíme sice nejkratší, ale zato asi nejlepší cestu. Kaňonem tiesňavy
podél Blatnice. Je potřeba dojít do Dvorníků na bus, kterým se chceme posunout
do Lipovníka.

Odtud
pokračujem pěšky do cílové stanice Krásnohorské Dlhé Lúky, kde se setkáváme
s Dušanem. Čtvrtým a posledním členem této dobrodružné výpravy.

Sraz nemohl
být nikde jinde, než v hospůdce a penzionu Josefína. Zde už to někteří
trochu známe. Jak obsluhu, tak i zdejší jeskyňáře. Naposled jsem tu byl
v listopadu loňského roku bádat v Silické Ladnici. Spát jsme měli
v plánu u Krásnohorské jeskyně (u základny Rožňaváků, nebo v altánku
přímo u jeskyně), ale pan majitel nás nakonec ubytoval za symbolický poplatek
v příjemném venkovním altánu s krbem za hospodou.

V pondělí
ráno stíháme první prohlídku Krásnohorské jeskyně. Od naší sympatické
průvodkyně Mirky se dozvídáme, že úplně nejhorší je provádět právě jeskyňáře.
Prý jsme namyšlení, neposloucháme a chodíme si kam chceme. Doufám, že jsme
trochu napravili reputaci jeskyňářů. Snažili jsme se být hodní J. Myslím že charakter jeskyně, způsob
vystrojení cest a donedávna největší stalagmit světa se všem velice líbil.
Nějaké základní informace o jeskyni včetně pár fotek jsem psal ve starším
článku o Silické Ladnici.

Po prohlídce už opět zařízneme bederáky batohů do pasů a
vyrážíme vstříc Silickou planinou po zelené turistické. Je potřeba dojít někam
poblíž Gombasecké jeskyně. To se nám po celodenní poměrně úmorné chůze
podařilo. Tohle byla asi nejméně záživná část cesty. V průběhu byla pouze
jedna parádní vyhlídka Dievčenská skala a samozřejmě nespočet megazávrtů. U
některých by se možná dalo spekulovat jestli je to závrt, nebo propast. Jinak
poměrně nezáživná cesta lesem.

Opět tu byla
otázka kde přespat, ovšem jakmile jsme dorazili do minidědinky Závozná-horáreň
a spatřili prostornou zastřešenou boudu zdejší autobusové zastávky, tak problém
byl vyřešen. Navíc hned za zastávkou se nacházelo soukromé ohniště, na kterém
jsme si vyprosili povolení rozdělat oheň od zdejšího obyvatele. Lépe to nemohlo
dopadnout.

V úterý
ráno byl plán stihnout prohlídku Gombasecké jeskyně v 9:00. K jeskyni
to máme 30 minut, ale musíme sklouznout 250 výškových metrů pod planinu a pak
to vyběhnout zpět, protože odtud budeme pokračovat dále. Rozhodli jsme se
batohy zašít ve křáčí v lese a jít na lehko. Prohlídku stíháme
s rezervou. Nákup vstupenek zde byl pod přísným drobnohledem nesmělého
pana prodavače. Po všech chtěl průkazky a fotografování jedině za 7 euro.

Na délku
prohlídkové trasy je Gombasecká kratší jeskyní a i prostorami a výzdobou je
chudší oproti ostatním jeskyním Slovenského krasu. Je ovšem velmi bohatá na
brčkovou výzdobu. Nejzajímavější zde byla asi příjemná slečna průvodkyně.

Od jeskyně
pádíme zpět nahoru na Silickou planinu. Dnešní čtvrtý den vandru bylo tak nějak
v plánu dorazit do obce Kečovo a přespat někde poblíž, abychom mohli ve
středu dopoledne navštívit jeskyni
Domicu a v poklidu už jen přejít na Maďarskou stranu do Aggteleku.

Alešův neúprosný hlad a mizící zásoby jídla ho přinutili se
vysrat na všechny ostatní a uháněl si svoji vlastní cestou přes Mestskou
priepasť stíhat obchod. My ostatní vyrážíme ze Závozné po žluté kolem významné
jeskyně Silická Ladnica a přes obec Silická Brezová do Kečova. Silická Ladnica
je nejníže položenou zaledněnou jeskyní na světě, jejíž vstupní portál na dně propasti
bývá zaledněn celoročně.

Detailnější popis jeskyně a celý článek
z poslední akce tam dole si můžete přečíst opět zde.

Všichni
společně se potkáváme až těsně před Kečovem u Kečovské vyvěračky. Vysmátej Alda
už se stačil skamarádit ve zdejší hospodě i obchodech a prý už na nás čekají.
V ledové vyvěračce se všichni trochu opláchnem. Nikdo jsme nevydrželi
v té ledové vodě stát déle jak minutu, jenom Aleš si z toho udělal
brouzdaliště.

Tahle Kečovská vyvěračka je poměrně zajímavá tím, že má více
vývěrů v několika výškových úrovních. První menší je chytán do vodovodu na
pitnou vodu, druhý větší tvoří potok, který protéká celým Kečovem až do
Maďarska. Teprve až při vyšších stavech vody začíná fungovat třetí vyvěračka,
která vyvěrá přímo v korytu potoka a je to vývěr, který se táhne jeskyním
systémem už od jeskyně Milada a Bezodnou ladnicu. Obě tyto jeskyně byly
nedaleko od cesty, ale bez GPS se nám nechtělo s těma báglama běhat po
lese a hledat je.

V Kečovu jsme strávili nejpříjemnější a nejpohodovější odpoledne. Pavlovi tato obec, tak přirostla k srdci, že ten čas, strávený tady, na něj udělal největší dojem z celého vandru. Bylo to hlavně o takovém tom místním klídečku a až neuvěřitelně přátelským a pohostinným lidem.

Představte si třeba, že jdete ráno
do práce do obchodu a vidíte v předzahrádce mezi stoly spát dva cizí opilce ve
spacáku, kteří tu do rána chlastali. Šli by jsme za nimi a nabídli jim kafe až
do postele? V Kečovu se o vás postarají, jak o vlastní děti. Dokonce už
zde jsme se potkali s prvními účastníky jeskyňářského týdne.

No nic….ve
středu ráno se těžko loučíme s místní pohodou a pokračujeme k jeskyni
Domica. Dnes naposled nasazujeme ty super těžký batohy na rozmačkaná ramena.

V 10:00 máme prohlídku Domice. Tentokrát byl pan prodavač mnohem
shovívavější k jeskyňářům, než kolega v Gombasecké.

Prohlídka Domici opravdu stojí
za to. Je to díra zarvaná krapasama a sintrovýma hrázema s jezírky.
Jeskyně říčního původu. Je největší jeskyně Slovenského krasu. S Maďarskou
jeskyní Baradla Barlang tvoří jeden systém, který má dohromady 21 km. V místě, kde v podzemí protíná hranice je údajně i hraniční
patník, ke kterému se nedá dostat. Jedině přes vodu. Plavba na lodičkách byla
bohužel mimo provoz.

Po prohlídce
už nás nic nezastaví přejít asi 2 km přes státní hranice do cíle naší cesty.

Tak jsme
zde! Autokemp Baradla. Je to hodně osvobozující pocit, že můžem ty batohy
jednou pro vždy fláknout na zem. Už je nemusíme nikam táhnout. Vyvalíme se do
trávy a začínáme nasávat atmosféru setkání. Jsme tu poměrně brzy. Účastníci se
pomalu začínají sjíždět. Zatím ne chlastem a trávou, ale auty.

Kemp je
situován přímo u veřejnosti zpřístupněné jeskyně Baradla barlang. Je tu
rozsáhlé turistické zázemí a spousta možností občerstvení. Odpoledne ještě jdeme obhlídnout vápencový
masiv Baradly a vylezem na vyhlídku, která je na skále přímo nad vstupním
portálem do jeskyně.

Odpoledne už
to opravdu začíná vypadat jako setkání . Přirůstají nové a nové stany a
potkáváme spoustu známých tváří. Řady Myotisu posílili Semišák s Paťkou a
Valja. Dále hojné zastoupení skupiny Dagmar. Jinak moc velká účast Čecháčků
nebyla. Za to ze Slovenska přijeli jeskyňáři ze všech koutů. Večer proběhlo
slavnostní zahájení.

K exkurzím
byla na výběr široká škála jeskyní, jak Slovenských, tak i Maďarských. Původně
jsem chtěl využít Aggtelekského krasu a dát přednost těm Maďarským jeskyním,
protože kdo ví jestli bude ještě možnost se sem podívat. Nakonec to úplně
nedopadlo, protože bylo příliš mnoho lákadel v podobě speleoalpinistických
nádherně vyzdobených propastí Slovenského krasu. Jeskyní bylo zkrátka moc a
exkurzních dní málo, takže z toho velkého počtu nabídek si každý mohl
zvolit pouze tři. Bylo téměř jedno které, protože všechny stály za to. Myslím
že letošní JT bylo exkurzně nejnadupanější
za poslední roky.

První
exkurzní den si každý zvolil něco jiného. Většinou jsme volili
speleoalpinistické exkurze: Obrovskou propast, Kuní a Diviačiu. Jiní zase dali
přednost méně náročným variantám. Například pětihodinová exkurze do Baradly do
nepřístupných částí.

Já první den zvolil Diviačiu priepasť. Kompletní servis tu
měla pod palcem Speleozáchraná služba. Dopravu teréním autem až
k propasti, vystrojení celé jeskyně a samozřejmě i roli průvodců.

Diviačia
priepasť patří mezi nejhlubší propasti Slovenska. Nachází se na Plešivecké
planině a je hluboká 123m. Zároveň také patří mezi ty nejkrásnější a je zapsána
i jako národní přírodní památka. Nejspodnější části jsou vyzdobeny nádhernou sintrovou
výzdobou s jezírkama a nekonečnými sintropády. Celé stěny propastí jsou
místy hustě pokryté hráškovým sintrem. Na dně bylo velké množství guána, což
svědčí o tom, že přes zimu je to významné zimoviště netopýrů. Jeskyně je
poměrně jednoduchá na SRT. Všude jsou jen klasické přepínky, u kterých se dá
postavit, nebo dokonce posadit. Občas je potřeba se prosoukat užšími průlezy.

Odpoledne,
až se všichni vrátí z exkurzí následuje proud zábavy, obcházení známých
lidí a družení u večerních ohníčků.

Druhý
exkurzní den jsem zvolil jednu Maďarskou vyvěračku Kossuth barlang. Hodně lidí
využilo exkurze do nádherně vyzdobené jeskyně Meteor barlang, do které nebývá
moc příležitost se dostat. Sice choďák, ale byl enormní zájem.

Kossuth je
jednoduše přístupná horizontální jeskyně bez nějaké zvláštní výzdoby. Délka
jeskyně se uvádí přes 1600m. Je to přesně ten typ jeskyně kde se o krásu postaral vodní tok a zanechal po sobě erozní tvary chodeb, škrapů,
břitů a podobně. Navíc exkurzní trasa je obohacena o kontakt s vodou.
Vymyté úzké chodby, které jsou trvale zavodněny se absolvují po vystrojeném
ocelovém traverzu až k sifonu. Voda je zde abnormálně teplá (kolem 16 °C). Je
to tím, že se zde mísí s teplým minerálním pramenem. Dobrovolníci se zde
mohou vykoupat a ti největší vodní živli mohli plavat i zpáteční cestu. Jsem
rád že jsem zde byl, bylo to zase trochu něco jiného.

Prohlídka
byla poměrně krátká, takže odpoledne bylo dostatek času absolvovat zdejší
veřejnosti přístupnou jeskyni Baradla barlang. O to jsem měl velký zájem,
protože je to Maďarská strana Domici. Je to jeden systém. Je zajímavý, že Maďarská strana jeskyně je
dosti odlišná. Výzdoba i stěny jsou skoro všude pokryté černým manganem. Jestli
jsem říkal, že Domica byla narvaná krapasama, tak Baradla je ještě mnohem
narvanější a prostory několikanásobně větší. Zásah do přírody je tu značný.
Obvykle v přístupných jeskyních vybetonují pouze chodníčky podél trasy.
Tady jsou vybetonované celé obrovské dómy. Prostě mega prostory vylité betonem.
Součástí prohlídky je posezení jako v divadle se zvukovou a světelnou šou.

Večer už se
opět pouze pokračuje v tom, co se včera začalo, takže jídlo, chlastání a
žvanění. Tradičně se chodilo posedět do stánků rychlého občerstvení naproti
přes silnici od kempu. Rád bych vyzdvihnul vynikající zdejší Halászlé.
S tím pivem už to bylo trochu horší na to, že Soproni stálo padesát korun.

Poslední
exkurzní den to chtělo nějakou třešničku. Původně jsem chtěl nějakou další
speleoalpinistickou propast, ale nakonec jsem dal přednost jeskyni Skalistý
potok. Nachází se na jižním úpatí Jasovské planiny nad obcí Háj.

Je to nejdelší
a zároveň nejhlubší jeskyně celého Slovenského krasu má zatím naměřených přes 7
km chodeb a celkový vertikální rozsah je 336m. K exkurzi je možný jen
zlomek jeskyně, protože jeskyně se táhne podél vodního toku a je to šílená
soustava sifonů, podzemních jezer a vodopádů.

Momentálně je propotápěno
neskutečných 37 sifónů a jde o největší potápěčské objevování na Slovensku. I
ten zlomek jeskyně který bylo možno vidět stál za to a třešnička to skutečně
byla. Jeden z těchto vodopádů, který měl kolem 30ti metrů jsme měli
možnost vidět. Chodby neustále mění charakter. Chvilku jdeme úzkým vyhlazeným
meandrujícím kanálem, vzápětí se to změní na prostornou chodbu plnou ostrých
škrapů a břitů. Různé peřeje a propasti…prostě všechno. Absolutní vrchol je
vystrojený traverz ocelovým lanem který vede prostředkem obrovského dómu nad
30ti metrovou propastí a nedosvítíte nikam kolem sebe. Odsud jsem si odvezl
rozhodně jeden z nejvdušnějších zážitků, které z jeskyní mám.

Naprosto
uspokojeni se vracíme zpět do kempu na závěrečný večer a ukončení celého 58.
Ročníku Jaskyniarského týždňa. Organizátoři nechali připravit tři různé druhy
guláše a vlastní výčep piva. Večírek to byl rozhodně nejvýživnější ze všech a
dokázali jsme se propít až téměř do svítání. To, co se celou noc odehrávalo se
nedá ani veřejně publikovat. Prostě mozkové erupce bandy ožralých jeskyňářů
způsobují nevysvětlitelné záhady. Rozhodně jsme si to užili, jak se patří.

Závěrem bych
poznamenal, že celý tento nápad s vandrem před setkáním byl vynikající
nápad. Mohli jsme trochu důvěrněji poznat další krasovou oblast. Samotný
jaskyniarský týždeň opět nezklamal. Znovu se potvrdilo, že jsou to akce na
které má smysl jezdit jak z důvodu setkání se s přáteli, tak i
poznávání nového podzemí. Letošní ročník byl nadupaný významnými jeskyněmi. Hlavně alespoň za to málo, co jsem stihl z Aggtelekského krasu jsem velmi rád. Nedělám si iluze, že v dohledné době bude možnost
se sem podívat znovu.

Chtěl bych sklonit poklonu a poděkovat Speleologickému
klubu Cassovia a všem spoluorganizátorům. Je to spousta starostí a zajišťování.
Bylo to letos opravdu originální a určitě byli všichni spokojeni. Dále díky vám
všem kamarádům, kteří jste se účastnili. Bez vás by to nešlo! Budeme se těšit
zase za rok na 59. Ročníku. Určitě uděláme všechno pro to, abychom se mohli opět účastnit. Zdar jak sviňa!

Účastníci vandráci: