by
Už je to
tady zas. Nevím, jak se mi to pořád daří, ale opět jsem se vetřel na jakousi
skvělou speleoakci, kvůli které musím prudit širokou veřejnost dalším otravným
článkem z mé malomocné mysli. Když už to čtete, dobře vám tak! V klidu se
usaďte, ať nechcípnete na plochý nohy a nechte se unášet průletem dalšího
ročníku této nenahraditelné expedice.
Nějakou dobu
už na Slovensko jezdíme. Už jsme bádali a poznávali Malé Karpaty, Muráň,
Slovenský Ráj i kras, ale Nízké Tatry pro mě byly až doposud velká neznámá.
Demänovská dolina v Nízkých Tatrách, která se táhne 15 km až pod Chopok je
z pravé strany po směru toku potoka Demänovky dutá, jak moje hlava a tvoří
nejrozsáhlejší podzemní systém celého Slovenska (i Česka?). Nachází se tu také
dvě asi nejznámější volně přístupné jeskyně. Demänovská Ledová a Slobody.
Poněvadž jsem takovej napůl Tišnovák, tak mě samozřejmě velmi zajímá, co to
tady ten náš Lojzík Králuj tenkrát objevil… pacholek jeden.
Poznat
alespoň okrajově takto obrovský komplex jeskyní není záležitost na jeden
víkend. Jaskyniarsky klub Demänovská Dolina ve spolupráci s OS Čachtice
zde poslední roky organizují desetidenní bádací velkoakce pod názvem Expedice
Demänová.
Letošní
ročník už nemohu odmítnout pozvání a rovnou tomu věnuju celý týden dovolené, ať
to stojí za to. Těchto deset dní by mohlo stačit k tomu, abych se trochu zorientoval
ve zdejším podzemí i okolí.
V pátek
2. března po práci spěchám do Brna naložit spoluúčastnici královnu jižanského
punku Zuzku (ZO 6-26 SHKB), abychom
mohli vyrazit vstříc 300km dlouhé cestě do Demänovské doliny. Kolem 22:00 se
nám úspěšně podařilo dorazit na velmi dobře sociálně zajištěnou základnu Demänováků,
kde už nás vítá skalní jádro účastníků a rozlévají se první borovičky.
Hned
v sobotu se práce rozjely na plné obrátky. Naše nejpočetnější skupina
vyrazila do horní části Pusté jeskyně s názvem Psí díry. Je to nejvýše
položená část celého Demänovského systému a vchod leží ve svahu dolinky Pustá
asi v nadmořské výšce 950 m.n.m. Pracoviště v Psích dírách byla
priorita celé expedice. Denně se tu makalo minimálně na dvě směny.
Dnes se do
jeskyně spouštěl zabezpečovací materiál v podobě roxorových tyčí,
dřevěných desek a lanových spojek. Pracoviště je totiž prostupování obrovského suťového
kužele od vrchu dolů. Suťák má poměrně prudký sklon a těží se v podstatě
na průlez pod kompaktním stropem. Maká se tu snad 10 let, ale po loňských
jarních záplavách tu ujel celý levý svah, takže se jede na novo. Čím níže se
těží, tím nebezpečnější práce je. Proto se postupně tvoří výdřeva. Občas se tam
něco sype a je to poměrně nepříjemný.
Systém těžby
je tu opravdu unikátní. Suťák už je prokopaný dobrých 30m prudkým svahem a plní
se tu lódna o kapacitě asi třech kýblů. Nad svahem je připravená tahací četa,
která se na zvukový signál ‘jazdááá‘ zapře do lana a běží do nitra jeskyně,
dokud se vanička neobjeví nad svahem. Ve finále takto běhalo až 8 lidí. Nezdá
se to, ale taková dvacetikilová lódna má do prudkýho a dlouhýho svahu opravdu
odpor. Na druhou stranu v tomto počtu lódna lítala nahoru, jak raketa a
brala s sebou všechno, co jí stálo v cestě. Je na to potřeba dostatek
lidí, ale tento způsob těžby je spolehlivě účinnější, než jakýkoliv vrátek.
Po šichtě se
jdeme podívat do zbývajících horních částí Pusté jeskyně.
Na večer se
ještě naskytla možnost exkurze do přístupných částí Demänovské jeskyně Slobody.
To si určitě nenecháme ujít, protože exkurze s komorní skupinkou jeskyňářů
a kamarádem průvodcem, který s námi od rána pije, bude vedena
v trochu uvolněnějším duchu, než placená prohlídka. To určitě každý chápe.
Asi v 8 hodin večer po návštěvních hodinách vcházíme na základní trasu
v civilu.
Co se
jeskyně týče, tak musím říct, že tomu našemu Lojzíkovi asi trochu závidím, nebo
co. Povídačky z doslechu opravdu nepřeháněly. Je to skutečně jeskyně asi
s nejbohatší výzdobou, kterou je možné u nás a na Slovensku vidět. Navíc
chodníky tu kličkují přímo mezi krápníky, takže veřejnost je tu s nimi
v přímém kontaktu. O velikostech některých prostor ani nemluvím. Velký dóm
by snad na objem pohltil celou Kateřinskou jeskyni.
Poněvadž
nejsme limitováni časem, tak máme zájem si prohlídku prodloužit i o jeskyni
Míru. Tam se dostáváme štolou od Velkého, neboli Těsnohlídkova jezírka, kde se
otužilecký pár Boris se Zuzkou neodolali vykoupat. Je to největší jezero celého
systému a roku 1987 se zde po vyčerpání sifónu objevilo přirozené spojení
s Mírem.
Jeskyně Míru
je nejrozsáhlejší část celého Demänovského systému. Udává se něco přes 16km a z toho
2100m se plánovalo (stále to není zavrhnuto) zpřístupnit veřejnosti. Celý
přechod od Slobody až k proraženému vchodu u jeskyně Vyvěrání je osazen
železobetonový chodník od nějakých 80tých a 90tých let. Oproti Slobodě je
znatelný neohleduplný zásah do jeskyně. Tady se nepřizpůsoboval chodník
jeskyni, ale jeskyně chodníku. Je to velká škoda, protože výzdoba je podél celé
trasy velkolepá. Lemovaná sintropády o výšce až několika desítek metrů a místy
hustá brčková výzdoba.
Zvažovala se i úzkokolejná železnice pro návštěvníky,
jako v Postojné jamě ve Slovinsku. Jsem velice rád, že jsme měli možnost
si to celé projít. Otevření jeskyně veřejnosti v dohledné době zřejmě
nebude, protože v celé jeskyni chybí osvětlení a železné zábradlí
kompletně zrezavělo. Na takové projekty SSJ údajně nemá peníze. Navíc jsou
nějaké problémy s odkupem pozemků před vchodem do jeskyně.
Na první den
opravdu vyčerpávající program. Na speleodomec se vracíme pozdě v noci.
Následující
den začínáme pozvolněji. Dopoledne vyrážíme nafotit pár fotek do spodní části
Pusté jeskyně spodním vchodem nazývaným Prorážka. Tato spodní část je
zpřístupněna téměř ze dna Demänovské doliny proraženou štolou. Při té
příležitosti se alespoň mám možnost seznámit s další částí Pusté jeskyně,
která má už celkem přes 6 km, takže to není zanedbatelná část Demanovského
systému.
V roce 2015 byl dokonce vybudován ještě třetí vchod V3.
Tímto
spodním vchodem se přímou a rozlehlou chodbou, dostaneme k propasti
Devadesátce. Tato 90 metrů vysoká propast je spojnice s horní částí Pusté
(Psími dírami) a je to největší vertikála celé Demänovské doliny. Lezecké
vybavení jsme si tentokrát nebrali, ale také na to dojde. Zde pod propastí se
fotografové zdrží kvůli pár snímkům, zatím co my zvědaví trochu šmejdíme po
okolí. Při té příležitosti také něco vyfotíme. Na závěr ještě nakoukneme kousek
do spojnice s Demanovskou jeskyni Slobody Vodní spojkou. Do té se vstupuje
přímo pod propastí.
Ze zvědavosti musím vyzkoušet lanem vystrojený traverz
vysokou puklinou. Ta na mě zapůsobila natolik, že se budu muset ještě vrátit a udělat
tady fotku. Dnes už spěcháme ven, abychom stihly vystřídat další směnu nahoře
v Psích dírách.
Cesta
k hornímu vchodu dolinkou působila první polovinu týdne jako ledové
království. Druhou polovinu začaly teploty rapidně stoupat nad nulu.
Dorazili
jsme akorát včas. Se Zuzkou jsme vystřídali utahaný pár na čelbě a oba
nevybouření jsme začali hrnout lódny, tak, že se tažní koně navrchu nestačili
divit. Asi za 2 hodiny ustavičného kopání jsme se tu fyzicky totálně zrušili a
s klidným svědomím bylo možné tady dnešní akci ukončit a jít se
regenerovat na boudu.
Na základně
bylo po večerech velice živo. Maximální kapacita osob byla přesažena asi
třikrát, ale vůbec nám to nepřišlo. Někdy tyto večerní dýchánky končily
v ranních hodinách.
Třetí
pracovní den nás Palo bere trochu poškádlit pracoviště v jeskyni č.27. Jinak
známá jako Jeskyně trosek. Ta se napojuje k Demänovské soustavě pod
soutokem vodního toku Demänovky a Zadní vody. Byla připojena k Demänovské
jeskyni Slobody roku 1992 a momentálně má známou délkou chodeb bezmála 1200m.
Název Jeskyně trosek je příznačný. Poměrně velké prostory jsou od sebe
proříceny několika mohutnými závaly, ale samotné dno jeskyně je pokryto
popadanými bloky (troskami) po celé trase.
Pracoviště
tu samozřejmě nemůže být nic jiného, než pronikání dalším šíleným suťákem. Něco jak se těží v Psích dírách
z vrchu dolů, tak tady se to hrne od spodu nahoru. Speleoklub Demänová
jsou bezesporu přeborníci, ve šťourání do zaklíněných bloků nad hlavou a mistři
v uhýbání před padajícím kamením. Dnešní sebevražedná mise přinesla postup
asi 3 metry nahoru v pravé části svahu. Menší bloky se podařilo za použití
úhybných manévrů shodit. Dále už jsou zaklíněné kameny příliš velké a navíc prosintrované.
Veškerý materiál jsme s Palem poslali Suťákem dolů, čímž jsme si vědomě
zaházeli východ ven. Věděli jsme, že dole máme Zuzku s Andrejem, kteří nás
odsud vysvobodí. S Palem jsme si pěkně zabádali, Zuzka si zajezdila po
suťáku na bobech, které se neosvědčily jako přepravní nástroj na kamení a
Andrej měl aspoň co fotit a natáčet.
Nějaká
sintrová výzdoba se na pár místech zachovala, jinak je všechno na zemi. Po
cestě zpět se pozastavíme u nádherně vyhlazených stěn zčernalých zřejmě manganem
a s mezivrstvami jiných hůře rozpustných hornin.
Tato akce
nám zabrala celý den a na základnu se vracíme před šestou hodinou večer.
V úterý,
stejně jako každý jiný den odchází nejpočetnější údernická četa do Pusté. Já
tentokrát vyfasoval pracovní příležitost v jeskyni na Sokole. Zatím moje
první a poslední jeskyně v levé části Demänovské doliny.
Zasněženým
prudkým svahem se drápeme na skalnatý vrchol kopce Velkého Sokola. Lepší
zážitek, než samotná jeskyně byla cesta k ní. Jak jsme nabírali nadmořskou
výšku, začal se odhalovat famózní výhled do Demänovské doliny a na zimní hřeben
Nízkých Tater. Bohužel nám zrovna nepřálo počasí na ideální panorámata, protože
hřeben byl v mlze.
Jakmile docílíme výšky skalního masivu, procházíme
dvěma jeskynními fragmenty v podobě dvou tunelů, které bez pochyby bývaly součástí jeskyně. Velmi to
na mě zapůsobilo. Totálně provrtanej krasovej masiv v kombinaci s těmito
výhledy byla rozhodně nejlepší povrchovka celé expedice.
Tím dnešní
nadšení rozhodně nekončilo. Ivan s Mirem si vzali pozice na čelbě. Já,
Matěj, Silvoš a Zuzka jsme tahali lódny vražedným tempem za pěveckého doprovodu
našeho mužského death metalového growlingu.
Jeskyně už
to asi nemohla vydržet, protože netrvalo to ani hodinu a z čelby slyšíme jen
rozjásaný křik. ,,Objav!! Kurvaaaa, no
dopi₺….a
hlas se vzdaloval a začal se ztrácet někde v útrobách nově objevené
jeskyně. Když jsme se vydali za ním, nikdo neskrýval radost. Konečně zas po
nějaké době byla možnost zažít tu euforii objevu a udělat první lidské stopy.
Na zdejší poměry nic velkého. Všeho všudy možná 30-40 metrů nových prostor, ale
každej volnej kousek potěší. Navíc, momentálně objevená koncová prostora je
celá pokrytá sněhově bílou sintrovou výzdobou s jezírkami a kaskádkami.
Protější strana objevu je naopak zakončena obtížně průleznou puklinou na
hranici mých úžinářských schopností. Při silnějším houknutí do této pukliny
zvuk silně rezonuje. Nějaká menší prostora za ní ještě bude, ale taková ta
ozvěna, která by se rozléhala do nějakého velkého dómu to není. Průvan jsem tam
nezaznamenal.
Po tomto
radostném okamžiku se pomalu začneme vracet. Ve vstupním portálu se denní
světlo odráží v desítkách tenkých ledových stalagmitech. Cesta dolů do
doliny byla lepší adrenalin, než nahoru. Matěj to asi dobře tušil, takže se ani
nepřevlékal z overalu a vzal to po zadku celých 200 výškových metrů.
Návrat
z akce po páté hodině odpoledne. Na boudě se trochu ohřejeme, lehce
doplníme hladinku a ujíme trochu zásob. Na večer jsme si totiž ještě vymysleli
takovou odpočinkovou exkurzi do jeskyně Chladivýho dychu. V osm večer
vyrážíme v menší skupince. Jeskyně má vchod kousek od chalupy, tak Jura
(jeden z objevitelů) se nabídl, že nás tam odvede.
Původně
musel být vchod skutečně nenápadný. Úzká svažující se puklina nás vyplivne ve
větší prostoře, která je kompletně pokrytá opadanými troskami. Ty jsou ve všech
větších prostorách jeskyně. Palo to vysvětluje tak, že tahle destrukce jeskyně
proběhla v době ledové.
Prostory byly kompletně vyplněné ledem, který
veškerou původní výzdobu roztrhal a ta opadala včetně kusů stěn a různých
bloků. Z toho důvodu také jeskyně dostala název Chladivý dych. Podle
nízkých teplot u vchodu a také podle všudypřítomných známek doby ledové. Tím je
jeskyně v Demänovké dolině výjimečná. Kdo by to byl řekl, že jeskyně byla
objevena teprve před rokem. Takovýto přírůstek do soustavy zdejších jeskyní
určitě musel vyrazit dech. Jeskyně má v plné parádě přes 600m a je velice
fotogenická. Stěny jsou všude pokryté sněhové bílým nickamínkem.
V zadní
části jeskyně je nádherný skalní most, který byla povinnost vyfotit. Zde jsme
si udělali pohodlí, otevřeli pívečko a za perfektní jeskynní akustiky a
Borisovy hudební reprodukce si užívali příjemné a uvolněné okamžiky dnešního
večera.
Středa
jakože polovina expedice za námi, byl vyhlášen odpočinkový den. Baby mi sebraly
auto a odjely na vlastní civilní zájezd do jeskyně Slobody a já se přidal ke
skupině s Lukášem nafotit pár fotek do Míru. Tady bych se mohl procházet
pořád dokola a vždycky mě zaujme něco nového. Je tu nevyčerpatelná zásoba
krasových zajímavostí. Následně spojnicí projdeme do jeskyně Slobody podívat se
na aktivní tok a k Pekelnému sifonu, ve kterém roku 1984 utonul potápěč Vlado
Žikeš.
Odpolední až
večerní program se odehrával přímo v Liptovském Mikuláši. Abychom se alespoň
jeden den dostali do civilizace, půjdeme se kulturně vzdělávat. Lubica domluvila zdarma návštěvu muzea
přírody a speleologie v Lipťáku. Obvykle nejsem nadšenec do výstav a
muzeí, ale tohle opravdu stojí za návštěvu pro každého, kdo má alespoň trochu
vztah k přírodě. Jsou to 4 rozsáhlá patra vyčerpávajících informací od
stvoření Země a vesmíru, přes geologii a zvířectvo až po speleologii, vývoj
člověka, prostě všechno. Navíc opravdu zajímavě zpracované. Máme u nás podobný
projekt v podobě Domu přírody na Skalním Mlýně v Moravském krasu, ale
není tam ani zlomek zdejšího obsahu.
Kulturní program jsme završili dokonce
divadelním představením, kde jsme byli podpořit našeho učinkujícího kolegy, předsedu
SSS a skupiny Nicolaus Petra Holúbka.
Ve čtvrtek
se opět rozjely práce na lokalitách. Nejpočetnější skupina šla bušit do Psích
děr a další skupinka zamířila zmapovat úterní objevy do jeskyně
v Sokole. S Matějem dopoledne
vyrážíme za pracovní skupinou nahoru do Pusté, kde se na nějakou dobu přidáme a
také jsem nemohl opomenout zdokumentovat dva nejvýše postavené jeskyňáře
(Holúbek, Herich), jak hrnou lódny v suťáku na čelbě.
Později se konečně nasoukáme
s Matějem do sedáku a vydáme se trochu provzdušnit do propasti Devadesátky.
Na horním ústí propasti nelze přehlédnout ceduli s maximální povolenou rychlostí
jízdy 70 km/h. Ta určitě nebyla porušena,
protože tuto ohromnou vertikálu jsme si chtěli hlavně užít.
Po hladkém přistání
spěchám otevřít spodní vchod, před kterým na nás měly čekat baby (Lubica se
Zuzkou). My jsme se ovšem dost zdrželi v Psích dírách a focením
v propasti, takže pochopitelně venku tak dlouho mrznout nevydržely. Musel
jsem si pro ně dojít na boudu, abych měl modelky na vyfocení traverzu ve Vodní
spojce do jeskyně Slobody.
Po tomto úkonu, který jsem si vymrčel se
vracíme na základnu. Tam se dnešní večer opět potvrdilo, že nejnajebanější
kokoti jsou vždycky z Moravy. Do bezvědomí byla cesta dlouhá, ale
borovička čím dál chutnější. Omlouvám se alkoholikům celé Moravské říše, ale
naši pověstnou remízu jsem tentokrát neobhájil.
V pátek
byla zorganizována pracovní akce do jeskyně Okno. Od samého začátku expedice
jsem doufal, že bude příležitost kopnout i zde. Toto přání mi bylo téměř ke
konci expedice splněno, takže i přes ten šílenej KOPR, kterej jsem po této
ďábelské noci měl, nebylo možný to sabotovat.
Od
Demänovské Ledové jeskyně, vyrážíme proti proudu Demänovky až k dolince
Okno, kterou začneme stoupat do prudkého svahu. V zimním období je to krkolomná
cesta. Cestou prostupujeme také mohutným jeskynním fragmentem Tunelovou jeskyní
s kvantem ledové výzdoby a poctivým dřevěným schodištěm. Po dalších pár
výškových metrech se konečně ocitáme v portálu jeskyně Okno.
Tato jeskyně
je i veřejnosti dobře známá. Poprvé byla údajně popsaná už začátkem 18.
Století. Je to jedna z nejstarších jeskyní celé doliny a zároveň také se
svou nadmořskou výškou 915 m.n.m. patří k nejvýše položeným jeskyním její pravé
strany.
Momentálně má jeskyně zmapováno přes 2700m chodeb a denivelaci 110m.
Nejnižší části jeskyně v úzkých meandrujících chodbách jsou na stejné
úrovni, jako horní čtvrté patro v Míru. Meandry však uhýbají mimo hlavní
koridory Demänovských jeskyň, takže nejbližší prostory jsou od sebe dosti
daleko. Aktivně se v těchto prostorách kopalo a doufalo se, že tyto
meandrující chodby ukážou nějaké volné pokračování, kterým by se k jeskyni
Míru podařilo alespoň přiblížit. Jeskyně má spoustu nádherně vyzdobených
zákoutí.
Naše pracovní akce měla být na konci hlavního tahu. Bohužel ke kopání nakonec
nedošlo, protože bychom k tomu měli pouze naše holé ruce. Na čelbě totiž zmizelo
kopací nářadí. Vedoucí akce kopání odpískal i přes to, že jsme s Borisem byli
ochotní plnit lódny vápencovým břitem, který jsme si našli v sedimentech.
Nedá se nic
dělat. Do Okna jsem samozřejmě netoužil jít jenom proto, abych se prokopal do
Míru. Jeskyně je dobře známá pro svou krásu. Podél hlavního tahu míjíme několik
zákoutí, ze kterých by oči vypadly. Kombinace krápníkové výzdoby a mělké vodní
hladiny, přes kterou vedl chodníček z dřevěných desek, působila jako
nějaká zámecká zahrada. Nějakou dobu jsem tu ještě otravoval lidi kvůli fotkám.
Jako
náhradní odpolední program se Mirovi s Ivem podařilo domluvit návštěvu
Demänovské Ledové jeskyně. Vyrážíme tedy na akční procházku od Okna traverzem
přímo k Ledové jeskyni. Cestou byly opět nádherné zimní výhledy do doliny
a na hřeben Nízkých Tater. V údolích jsou stále zmrzlé vodopády.
Ledová část Demänovského systému je poslední
větší jeskyně, která chyběla k návštěvě. Je to nejstarší známá jeskyně
Demänovského systému, a dokonce i dnes jeho čtvrtá nejrozsáhlejší součást. Téměř
2200m chodeb o čtyřech patrech. V těch nejnižších teplota ani v létě
nedosáhne na nulu. Zasypáním a zatěsněním spodních částí jeskyně vzniklo
v jeskyni statické klima a horní vertikální části zase zabraňují v pronikání
teplého vzduchu do spodního zaledněného patra. Proto tu led vydrží celoročně.
Byla to velice poučná exkurze. Zatím jsem byl pouze v jedné ledové jeskyni
v Rakousku.
Sobota
10.3.2018. Expedice se pomalu, ale jistě blíží ke svému konci. Dnes máme
poslední šanci domluvit suťáku v Psích dírách, aby ukázal, co zasypal. Poslední
den znovu strávíme v početné skupině tady. Minulou noc se tu na čelbě
pohnuly asi dvě Tatrovky sutě, které nás poslaly zase o pár metrů zpět.
Z počátku to dosti demotivovalo, ale později se ukázalo, že to nebylo
úplně na škodu. Odkryla se nám nová možnost přímého směru dolů. Doposud jsme se
obkopávali obloukem a ukázalo se, že pokud odtěžíme asi 2 kubíky sutě přímým
směrem, tak se dostaneme do míst, kde jsme byly před sesuvem. Navíc vanička
bude chodit přímým směrem. Už jsme tak hluboko, že skutečné běhá 8 lidí. První
směnu jsem byl součástí běžeckého družstva a dosti jsem se zapotil. Z toho
mě později přepadla nějaká zimnice a začínal jsem být nevrlý a vzteklý. Možná
to bylo tím, že tělo po týdnu v lihu začínalo přicházet k sobě. Cítil
jsem se úplně vyřízenej a myslel jsem, že ještě onemocním. Zuzu se z ničeho nic
sebrala a poslední směnu šla bez zaváhání nekompromisně bušit na čelbu. Všichni
už byli tak v utahaní, že za ní nikdo nechtěl jít. Říkal jsem si: ,,To je
v prdeli… ženská jde házet lopatou do totálních sraček a já tady zůstanu
brečet, jak malej fakan?“ Než, abych se
nechal zahanbit ženskou, jdu dolů, i kdybych tam měl vykrvácet a museli mě
vytahovat ven!
Dobře to
nakonec dopadlo. Po pár vaničkách jsem se zahřál na provozní teplotu a dostal
se z krize. Jak se říká, práce šlechtí. Začalo mě to aj bavit a vzteklina
taky odešla sama od sebe. Nakonec jsme tam dole hrnuli lódny přes 2 hodiny,
dokud jsme cítili ruce. Podařilo se nám odhrábnout pokračování na budoucí přímý
směr těžby a tím tady tu desetidenní
dřinu v Psích dírách zakončili.
Na základně
jsme si u krbu užili poslední večer v Demänovské dolině. Tentokrát už
v užším kruhu účastníků, než tu celý týden bylo zvykem.
V neděli se snažíme trochu
pomoci s úklidem. Protřídíme asi 150 párů pozůstalých pracovních rukavic,
vyházíme děravé holínky a atombordely, abychom kolem poledne mohli vyrazit směr
Brno.
No…řekl
bych, že jsem si docela zajeskyňařil. Ke konci expedice už jsem dobitej jak
Berlín.Expedice naprosto splnila všechna očekávání. Mimo kopání a pracovní akce
jsem velmi rád, že byl během týdne čas se dostat do všech větších částí
Demänovského systému a trochu tomu porozumět. Měl jsem velkej zájem se trochu
zorientovat, jak na sebe jednotlivé jeskyně navzájem navazují a odkud kam se
celý systém táhne. Chtěl jsem zjistit, které jeskyně jsou součástí a které ne,
protože u nás jsou o tom věčné dohady. Po této expedici toho mám plnou hlavu a
budu to muset ještě vstřebat.
Už bych měl
asi přestat žvanit. Jestli to někdo vydržel číst, tak musí neskutečně trpět při
žvejkání mé prvotřídní češtiny. Ani nevím, proč to muselo být tolik keců. Ve zkratce
jsem chtěl prostě veřejnosti říct, že Expedice Demänová je vynikající
jeskyňářská akce, pro kterou jsem rád obětoval deset dní života a kdykoli to
bude možné, tak obětuju další. Mějte se všichni pohádkově a zdar jak
sviňa!
Děkuju Jaskyniarskému klubu Demänovská Dolina a OS Čachtice
za pozvání. Moc jsem si to užil a už se těším na další společné bádání.
Odkaz na video, jak se těží v Psích Dírách:
Čerpání:
- Stránky Jaskyniarskeho klubu Demänovská Dolina
- Stránky Slovenské Speleologické Společnosti
- Wikipedie
- Program starostlivosti Demänovské jaskyně
Fotogalerie bude doplněna.
autor: admin1
