by
Uteklo to jako voda a
dlouho očekávaný návrat do Tisovce je opět tady. Po únorových objevech se počet
účastníků znovu rozrostl a proběhlo to ve velkém stylu. Nejdelší pobyt tu měl
tentokrát Náš Dušan. Dorazil už ve středu ráno nočním vlakovým spojem. Auto Dagmaráků
(Maty, Golémek, Bohouš, Aranka) dojelo ve sředu večer a taky Martin Kaňok.
Další parta Myotisáků, která nemohla odolat kouzlu vlakových spojů (Já, Alda,
Semišák) se v Tisovci vykutálela z vlaku v pátek ráno a jako poslední
spolubojovníci se vylodili Šlimec se Zuzkou v pátek večer.
Na noční vlakocestu
do Tisovce bych potřeboval zvlášť článek, protože to bylo naprosto legendární.
Nevím kdo si dovede představit samotné tři Myotisáky zavřené v jednom kupéčku s
kořalkou a zásobou lahváčů.
Začalo to zkoušením
našich lezeckých schopností po místnosti a skončilo to myslím až někde u
tělesných trestů.
Na nádraží v Tisovci
máme objednaný taxík. Místní Myotisačku Paťku, tak jsme zavítali časně ráno na
kus řeči.
Pátek kolem deváté
dopoledne pomalu navazujem kontakt s našími kamarády a Dušanem Hútkou. Mají na
programu dopolední pracovní akci v sondě s označením 31, která se nachází přímo
v Tisovci pod Hradovou.
Pracovní akce zde
pěkně odsejpala. Po dvou kýblech jsme to nestačili běhat vyhazovat ven. Těžila
se taková silně meandrující chodba vysoká na stojáka a v plném profilu
zasedimentovaná.
Zezačátku to vypadalo slibně. Velká chodba, jasný náznak
nějakého paleotoku, který se pořád propadal a vyerodoval pěkně vrstevnaté
stěny. Profil se však začal náhle zužovat a snižovat až do neprůlezného
meandříku. Další těžba na tomto pracovišti nebyla možná, tudíž se akce
ukončila.
Po krátké
debordelizaci a svačině se všichni nalodíme do aut a společně se přesuneme na
Suché doly. Samozřejmě nemůže chybět návštěva Moravské jeskyně. Původní plán
byl vzít to pouze exkurzně. Hlavně pro ty, kteří tu ještě nebyli. Popřípadě ty,
kteří neviděli letošní objevy. Hlavní změna od února je hned ve vchodu v podobě pěkných vrátek, takže jeskyně už je trvale pod zámkem. Jak to mohlo dopadnout. Člověk nevydrží jen tak
stát a koukat. Dušan Hútka nám vysvětlil jejich poslední postupy a zjištění.
Vypadá to, že ráz jeskyně je šikmina, která se táhne podél celé síně Jířího
Gregora.
Táhne se směrem dolů a je zavalená klasty od zřícené výzdoby. V
nejnižším místě se tedy zvědavě začalo šťourat. Začal jsem první. Zatím je to
jen přemísťování úlomků, ale po půl hodině bylo potřeba střídání, protože ten
stokilovej zavalenej krapas, který bránil v dalšímu postupu mě prostě vyřídil.
Ostatní dále
pokračovali v zahlubování.
Poněvadž se teď s
pracovkou moc nepočítalo, tak bylo moc lidí na málo práce. Pár lidí nemělo co
dělat, tak brouzdali někde po povrchu. Když jsem vylezl před jeskyni, potkávám
zbloudílého Aldu a nemáme do čeho píchnout. Rozhodli jsme se, že už půjdem
pěšky na základnu s tím, že si po cestě exkurně prolezem jeskyni Daxner.
Vchod je poctivě
schovaný ve vysoké trávě. Moc často se sem nechodí. Ono tu těch vchodů je víc.
Dva vchody jsou přírodní, vytvořené ponororovou činností a jednomu trochu
pomohli jeskyňáři. Daxner je poměrně složitá jeskyně na to, jak je malá.
Spousta navzájem propojených úzkých chodbiček, vodopády, trocha aktivního toku
a dokonce i propast asi 10m hluboká. Jeskyně tohoto typu mám rád, kde se dá
vyblbnout. Výzdobou Daxner nijak zvlášť neosloví, ale je tu moc pěkná síňka s
výzdobou z takového krémového měkkého sintru a pár opravdu zajímavých krápníků.
Daxner se hlavně pyšní erozní tvořivostí vody.
Zbytek lidí už to v
Moravské jeskyni zabalilo a šli exkurzovat do Daxnera hned po nás dvou.
Konečně byla možnost
nocovat na jeskyňářské boudě v Suchých dolech. Páteční večírek u ohýnku se
špekoněm a 200g sýra, který mi kamarádi zákeřně sežrali byl opravdu epický.
Akce se zvrhla v chlastací souboj Davida a Goliáše. Souboj to byl asi dost
vyrovnaný. Kdo vyhrál je pořád diskutabilní. Goliáš opustil chlastací pódium
dříve a šel umřít spořádaně do spacáku. David vydržel na pódiu déle, ale
uchlastal se do bezvědomí přímo na jevišti.
V sobotu ráno proběhl
pietní akt do Michňové jeskyně k Cintorínu.
Tohoto aktu jsem se já jakožto
účastník chlastacího souboje v roli Davida neúčastnil, protože můj mozek byl
stále odpojený od zbytku těla. Probral mě až Semíšák, jako donášková služba do
chaty. Takový drink&drive. Náhle jsem procitl, oblékl se do overalu a šel
makat do Moravské.
Zde se pracovalo
celej den. Prostřídalo se několik pracovišť. Zvětšovala se odbočka v
Semišákovým labiryntu, kopala se chodba nalevo ve Vlasové síni a někdo
pokračoval i v síni Jiřího Gregora. Bohužel tentokrát žádné úspěchy nevezeme.
Asi nám toho Moravská letos už ukázala dost.
Skončilo se večer a
bylo pořeba jít na nějaké menší rozlučkové posezení s Dušanem do Tisovce. Je to
poslední možnost, kdy jsme tu všichni. Vlakojezdci musí v 9 ráno na vlak.
Zakotvili jsme v
Darijenu. Objednalo se žrádlo, pivo a runda kořalek na můj svátek.
Po hodovačce se
rozjíždíme zpět na boudu. Dagmara jela kompletně od hospody auty a Myotisáci
potřebovali přejít pěšky za Tisovec, kde je nabral Martin do auta.
Během tohodle
dvacetiminutovýho zpoždění ti darebáci z Dagmary stačili dojet na boudu,
bleskově zalezt do spacáků a usnout. Když jsme dorazili k boudě všechno spalo.
Ani nebyly tendence vymýšlet nějaký prasečiny, jak ty dobytky vzbudit. Alda
vytáhl vychlazený lahváče z Michňovky a udělali jsme si poklidný Myotisácký
večírek u ohýnku ve čtyřech.
Někteří z nás jsme se
cítili za poslední dva dny exkurzně neuspokojeni na to, že jedem takovou
dlouhou cestu až sem. Ráno musíme na vlak. Poněvadž máme dvě luxusní jeskyně
přímo za zády, bylo rozhodnuto, že tento deficit budem muset dohnat během této
noci.
S Aldou oblékáme
overaly a jdem prošmejdit jeskyni Michňová, která se nachází přímo pod
jeskyňářskou základnou speleoklubu Tisovec. Jsem v Tisovci už poněkolikáté a
nevěřím vlasním očím, kolem čeho tu celou dobu chodím. Michňová je vesměs
propast s denivelací kolem 70ti metrů.
Z větší části vertikální stupně jsou
vystrojeny pevnými žebři a po stěnách fantastická mohutná výzdoba všude, kam se
člověk podívá. Díky pevným žebříkům byl pohyb v propasti rychlý a po vskutku
zážitkové exkurzi jsme po hodině na povrchu.
Náš Dušan ještě
vydržel udržovat ohýnek, tak si vychutnáme posledního společnýho lahváče.
Já s Alešem vyrážíme
pokračovat v exkurzní činnosti a to do Nové Michňové (zkráceně M2). M2 je ještě
rozsáhlejší jeskynní komplex s dechberoucí megapropastí Tartaros objevený
čerstvě v roce 2006.
Celková hloubka jeskyně podle posledních informací se zastavila na -105m.
Už při prvním sestupu
pod uzávěrou je vidět pěkný kus práce, rozebíráním závalu a suťoviska do Žabí
síně. Odsud je vydřevena další šachta závalem do chodby Srdce jeskyně, která se
už jednou zřítila.
Z této prostory už je
volný průchod k takovému sintrovému balkónku s nezapomenutelným výhledem do oné
propasti Tartaros. Je to fakt díra, jako kráva. Máme hodně silná světla, ale
osvětlit to prostě nejde.
To mi ještě Alda říká, že ta voda co se třpytí dole
je pouze polovina propasti. Celá tato megašachta (12-15m v půměru a 50m
hloubka) je doslova obalená výzdobou. Všude hromady varhan, několikametrové
sloupy víc než metr v průměru zalité v sintropádu….těžko se nachází slova.
Slanění si necháme na
příště, ale když už jsme tady, tak prolítneme všechno, kam se dá dostat na
volno. A že to byla cesta překvapivě dlouhá a poměrně akční. Žádné velké
pasírování, ale lezení, rozporu a žebříků rozhodně dostatek. Kořalka s velmi
decentním obsahem vody v nejspodnější části nás pěkně nakopla. Následně po
absolvování úžasné meandrující úzké chodby nad asi 12m hlubokou propastí se
dostáváme ke konečné trochu zavodněné úžiny ukončené sifonem. Zde to otáčíme a
pospícháme na povrch.
Asi jsme se nechali
trochu unést a nebyl pojem o čase, protože na povrchu to vypadalo, jakoby
začínalo svítat, nebo co. ,,To svítí měsíc" Říkáme si. Naše odhady byly
tak na 1-2 hodiny v noci a věřili jsme, že si ještě dáme pívo s Dušanem u ohně.
Ohniště je naprosto vyhaslé, Dušan nikde a obloha se rozjasňuje velmi rychle.
,,Ty vole ono fakt svítá." Letím kouknout na telefon a displej ukazuje
4:30. Za 3 hodiny vstáváme.
Opravdu se nám
podařilo vstát. Ráno zmateně balíme batohy. Už jsme měli být půl hodiny na
cestě. Každých 5 minut se čeká na někoho jinýho a do toho se hrál ještě
psychologický souboj o to, kdo zachová nejdéle chladnou hlavu. Asi měl prohrát
ten, kdo první vyměkne a skutečně se vydá na vlak. Prohrál jsem. V rychlosti se
rozloučím a chvátám s Aldou v závěsu. Semišák nás chvíli napínal, abychom si
mysleli, že ta sviňa měla domluvenej odvoz, ale po půl kilometru nás doběhl
taky. Následovala stíhací rychlochůze v dešti na nádraží a nevypadalo to vůbec
dobře.
No a jak to všechno
mohlo dopadnout. Samozřejmě, že vlak jsme stihli a to dokonce se dvouminutovou
rezervou. Po usednutí do vagonu zavládl pocit klidu a jistoty. Oslavilo se to
plechovkou píva a vlak se pomalu rozjíždí.
Poslední výhledy na Tisovec
nenávratně zakončují tohle celé dobrodružství. Všechno jednou končí, ale i
tento letní Tisovec končí proto, abychom se mohli zase vrátit. Tentokrát jsme
Moravskou jeskyni nerozšířili, ale to přijde. To příjde a věřím tomu, že příště
třeba zase bouchnem láhev sektu.
Fotogalerie na rajčeti:
trtislav.rajce.idnes.cz/Tisovec_-_Sonda_c.31%2C_Moravska%2C_Daxner%2C_Michnova%2C_M2_-_14-17.7.2016/
autor: Trťa
