by 
Na předposlední srpnový víkend jsme uspořádali malou expedici na Planinu Možnica v Julských Alpách. Předpověď počasí byla uspokojivá a tak nic nebránilo v odjezdu.
Z akce jsme sestříhali krátké video, odkaz naleznete na konci článku.
Akci jsme v hrubých obrysech plánovali už na letošní výroční schůzi Rudické skupiny. Cílem akce měl být sestup do propasti C 11 a seznámení s lokalitou. Po prvotních bouřlivých reakcích, kdo všechno pojede, jsme zůstali pouze čtyři: Bob, Kuře, Mattes a Romec. Teda vlastně pět, zapomněl jsem ještě na Ladě, ale ten se s námi, jak už to tak bývá, zase do jeskyně nepodíval… 🙂
Ve středu 21.8. v 19:00 jsme začali ládovat věci do aut. Bob, Kuře, Romec jedna posádka a kára číslo dvě vezla Ladě s přítelkyní Mončou. Malá zastávka v Mikulově na poslední nákup a už fičíme po A2 směr Graz. Co čert nechtěl, vozidlu číslo dvě, začala blikat kontrolka motoru. Po strastiplné cestě se podařilo dojet do Klagenfurtu, kde Vláďa s Mončou čekali do rána na servis. Nakonec, po zjištění kolik by oprava stála, museli zavelet k pomalému návratu zpět do Moravského krasu.
Osádka Romecova auta však úspěšně pokračovala směrem k jezeru Lago di Predil, kde jsme strávili první noc. Ráno nás probudil krásný výhled na Bílou pec, což nás parádně nastartovalo na vysokohorskou turistiku, která nás ten den čekala. Po kvalitní snídačce jsme se přesunuli do lyžařského střediska Sella Nevea, kde jsme se potkali s Mattesem a jeho rodinkou. Ti strávili krásnou dovolenou v Chorvatsku a čekala je ještě krásnější v Julských Alpách. Na parkovišti u hotelu jsme nabalili všechny bágly. Když jsem batoh dal poprvé na záda tak jsem nevěřil, že něco takového odneseme cca 700 výškových metrů do bivaku Modonutti Savoia, který se měl stát do neděle naší výchozí základnou.
Výšlap na bivak nám zabral asi čtyři hodiny. Po krátkém oddechu jde na řadu kličkování lan, chystání železa apod.
Ještě týž den jsme natransportovali všechen matroš ke vchodu do C11. Nějakou chvíli nám zabrala lokalizace vchodu. Nápomocni nám byli polorozpadlí mužíci z posledních akcí zde na planině. Večer nás pozvali Mattes s Romecem do kina, kde za vůňe lahodných doutníků dávali Mangart nasvícený vycházejícím měsícem, nádhera …
Následujícího rána jsme se rozdělili na dvě grupy. Já s Mattesem a Kuře s Romecem. S Mattesem jsme měli za úkol vystrojit vstupní šachtu Tutovka P 75. Následně přetraverzovat nad propastí Extáze p 95 k monstrózní šachtě Šum svistu P 121. Zkrátka jsme měli vystrojit propast až po dno studny starých orlů, kam jsme se chtěli dostat. Kuře s Romíkem měli následně celou trasu odstrojit. Matka příroda však celou akci překazila a vše bylo jinak… Slanění Tutovky proběhlo bezproblémově. Až když jsme se dostali do oblasti nad Extázi, začal Mattes zjišťovat, že je zde nezvykle mnoho sněhu, ten se následně stal osudovou překážkou. Ještě jsme na pár místech v úzké puklině zkoušeli traverzovat, ale všechny pokusy ztroskotaly.Zhruba za tři hodiny po nás, tedy ve dvě hodiny odpoledne, za námi sjeli Romec a Kuře. Na jejich tvářích bylo patrné zklamání z nezdaru, který nás potkal. Vše jsme odstrojili a vydali se na prohlídku planiny. Najednou se z poza kleče vyhoupnul Zdenál Motyčka, který zde výletoval. Ten nám navrhl, že se následujícího dne můžeme „na lehko“ vypravit na horní část planiny, kde podle jeho slov nikdo nebádal a je tam spousta děr, na to jsme slyšeli :).
Večer jsme se na bivaku potkali s Mattesovýma nejdražšíma Vanďas, Lukynem a Lůcou. Mimo ně zde přibyla čtyřčlenná rodinka francouzů takže bylo veselo. Kvůli komfortnějšímu noclehu v bivaku jsme se s Kuřetem rozhodli, že strávíme noc v nedaleké štole, kterých je v okolí bivaku hned několik. Štoly jsou součástí opevnění hranice z dob první světové války. Naštěstí jsme si rozmysleli prvotní plán spát pod širákem, protože v noci se zkazilo počasí a okolní kopce se stali terčem smrště blesků.
Noc jsme přežili bez úhony a tak jsme se mohli vydat zase na planinu. Tentokrát jsme šli více méně na lehko. Měli jsme dva cucky lana (celkem 60m). Já s kuřetem jsme si vzali lezadla a Romec se Zdenálem nám dělali průvodce. Namířeno jsme měli na horní část planiny, o které jsem se již zmiňoval. Transporťáky jsme nechaly v kosůvce a rozeběhli se na všechny světové strany s nosem přepnutým do režimu průvan. Asi po půl hodině prodírání klečí a přeskakování škrap jsem našel Romeca s Kuřetem. Ti stojí s našponovanýma ušima u slušně velké díry a perou tam šutry jeden za druhým. Tuto propast našel Romec už včera při šmátrání po planině. Dle výrazu v jejich obličeji je mi jasné že to bude stát za natlučení nýtu. Vstupní šachta tvarem připomíná trojcípou hvězdu. Jako první kotvení posloužila statná kosůvka, kterou jsme radši dva metry
pod hranou posichrovali spitem. Hloubka šachty je asi 23 metrů. Už z místa, kde jsem zatloukal nýt, jsem na dně viděl sníh. Tato skutečnost mě jakýmsi způsobem zklamala, možná po zkušenostech z předchozího dne. Při dojezdu na sněhový špunt se naděje rychle změnila ve zklamání. Nikde nic krom sněhu, který byl doslova posetý děrami od skapávající vody. Hloubku děr jsem odhadl na 6m. Volám na kluky něco ve smyslu, že tady to nepude… Se sklopenou hlavou brouzdám po zasněženém dně, když mě najednou ovane slabounký průvan. U stěny, přímo pod nohama, vidím malou skulinku mezi kameny, které jsou z části překryty sněhem. Rychle začínám hrabat a odhazovat sníh, který mi brání, abych si do malé prostory posvítil. Přibrzdil mě až kámen, který bych za normálních okolností považoval za dvouchlapovku,
všechno musí ven! Náhle se část malého závalu pohnula a s rachotem zmizela někde pode mnou. V ten moment mi pobleskne hlavou: „díky bohu za ten loďák, který jsem si uvázal za šlignu…“ Adrenalin tepe a já zběsile odhazuju vše, co mi stojí v cestě. Zároveň křičím: „Kuře, valí to dál! Dones špagát“. Ála je dole v cuku letu a pomáhá mi při likvidaci závalu. Zpětně se divím, že zvítězil rozum a né nadšení a okolí závalu jsme pečlivě uklidili tak, aby nám dole nepadali šutry na makovice. První dolů jde Kuře. Bohužel z prvního lana už toho moc nezbývá a tak zhruba po dvou metrech najíždí k uzlu. Hlásí pěknou šachtu, která je v podstatě pokračováním vstupní šachty. Prostor mezi šachtami je tvořen závalem kamenů o velikosti malých osobních aut. Střídání stráží, dolů jdu já. Otevírá se přede mnou studna, která má v průměru 5 metrů a hloubku dle lana nějakých 25m. Okamžitě vytahuju kovárnu a klepu další nýt. Kotvení není v ideálním místě a už vidím, že kus pode mnou půjde lano přes hranu.
Přemýšlím nad dalším nýtem, ale v tom na mě Kuře volá, že se kazí počasí, že se mám vrátit. „Nýt už nestihnu“, v duchu lituji týřidla, které jsem nechal povalovat na okraji propasti. „Musím jít dál! Přece to teď neotočím…“ zbývá nějakých 15m na dno. Zvědavost je nakonec silnější a já přelézam přes hranu. Je ostrá, bezva. Slaňuju dolů, cestou přemýšlím, jak že to bylo o tom andělíčkovi strážníčkovi… Dosedám na dno, zase sníh. V ruce držím poslední dva metry lana. V hlavě rychle sčítám, kolik jsme měli lana a jaký byl průběh sestupové trasy „56 metrů hluboko, to není špatný…“. Studna dole z kruhového profilu přechází do zhruba půl metru široké pukliny. Puklina se svažuje pod úhlem 30° severním směrem. Konec pukliny dává tušit další šachtu. Za hranu nevidím. „Sakra, potřebuju další špagát!. Bohužel už s sebou na planině žádný nemáme, navíc to počasí. Nedá se nic dělat, musím se vrátit. S těžkým srdcem nasazuji jumary a obracím se k povrchu. Ani zklamání, které prožívám, mi však nedává zapomenout na silně korodovaný vápenec na okraji šachty, přes který visím. Do stupáku šlapu jako do peřiny, zbývají poslední dva metry, metr. Jsem na hraně! Kontroluji lano v místě hrany. Až na pár oděrek na opletu je OK. „To bychom měli“, lano cpu rychle do transporťáku a makám na vrch. Kuře už je venku,
drápu se za ním. Jsem nahoře! Zdenál mezi tím na okraj propasti napsal červeně C26 se symbolem pokračuje. V rychlosti klukům sděluju dojmy z díry a vracíme se k bivaku. V bivaku na nás čeká Mattes. Vanďas a ratolesti už jsou na cestě dolů. Rychle se balíme. Já za pochodu kreslím po paměti řez propasti, hotovo. Nahazuju na záda zase tu 40ti kilovou mrchu, které někdo říká batoh. Sestup celkem odsýpá. Pohání nás horšící se počasí a představa večerní kultůry v kempu Klin.
Večer probíhá oslava, jednak Kuřetových narozenin a taky objevů. V průběhu oslav vymyslíme název „Maličká, C26 Maličká, to je vono!“ Oslavy nabírají takových obrátek, že slibujeme paní Mattesové, že jí dáme s Kuřetem k vánocům studnu Vanďas P150!
Takže, kdy jedeme?
Střih a kamera: Kuře a Bob
Bob, ZO 6-04 RUDICE.
Foto: Roman Šebela
autor: lukas
