Uzel Polonez

Na konci roku 2019 jsem se účastnil výcviku kluků z Olomouce, který se konal v jeskyních na Javoříčku. Součástí byl i nácvik na trenažéru na Březině-Luká. Do přepínky jsem tam uvázal „uzel Polonez“. Vedoucí výcviku, Michal, mi tehdy řekl, ať i pro potřeby nácviku vážu pevnostní uzly a ne jen nějaké „naoko šmodrchy“. Nakonec si nechal vysvětlit, že se jedná o Polonez…

A právě skutečnost, že tak zkušený lezec jako Michal nezná „uzel Polonez“ mě vedla k tomu, abych mu věnoval trochu pozornosti. Prvně jsem se s tímto „uzlem“ setkal někdy kolem roku 2001 u Matese, a hned mě zaujal. Akorát, že jsem nevěděl, jak se jmenuje. Jeho název jsem se dozvěděl až s odstupem času, kdy vyšel Speleoalpinismus I. a II. díl, kde se objevil pod názvem „Uzel Polonez“.

V publikaci Mates uvádí, že se jedná o uzel určení k mezikotvení na lanové cestě, že nemá schopnost tlumit rázy, a že kromě snadné kontroly je jeho „hlavní výhodou rychlost vázání a rozvazování o po zatížení“ [1; k. 4.1]. Přiznám se, že v posledním bodě s Matesem nemohu souhlasit. „Poloneze“ jsem svého času hodně užíval. Dokonce tak často a tak intenzivně, že si od mých spolu-souputníků, s nimiž jsme jezdívali na jeskyně na Kanin (Monte Canin), vysloužil název „Ondrův blbý uzel“.

Jedním z důvodů, proč, je právě rozpor s Matesovým poznatkem, neboť rozvázat jej po zatížení, zejména pokud po něm předtím přelezli čtyři lidé, je docela řehole. Použití grifu znázorněného na obr. 9 sice funguje na čistých a nových lanech, ale na tvrdých a znečištěných jeho účinnost klesá. Takže v případech, kdy se jej nepodaří rozvázat ve visu při odstrojování cesty, musí lezec lano rovnou balit do vaku, v opačném případě by nahoru tahal lano i karabinou (pokud uspěje s jejím vyjmutím z kotevního bodu).

Další negativní poznatek se týkal množství lana v karabině, neboť v té jsou tři prameny lana (z toho ten horní téměř kolmo na dva pod sebou). To zejména u užších karabin výrazně znesnadňuje jeho rozvázání po zatížení. Zároveň to ubírá místo pro karabinu z odsedací smyčky při překonávání přepínky. A v dobách, kdy jsem z důvodu úspory finančních prostředků a místa používal maillony (maticové karabiny), to bylo znát o to víc.

Ostatně problém s nedostatkem místa v karabině, zejména při použití lan o průměru 11 – 12 mm zmiňuje ve svém článku o uzlech i Kocour. Ten u Polonéze, stejně jako Mates, vyzdvihuje jeho snadné uvazování a bezproblémové rozvázání a uvádí i nevýhodu v podobě nižší schopnosti tlumit rázovou sílu, zároveň ale doplňuje, že pokud by nad vypadlým mezikotvením bylo alespoň 10 m lana, průtah by kompenzoval nedostatek uzlu [2, s. 63 – 64].

Každopádně přínos tohoto „uzlu“ značně převyšuje jeho nedostatky, ať už faktické (neschopnost tlumit rázové síly), nebo subjektivní (snadné × nesnadné rozvazování po zatížení). Jedná se zejména o:

• snadné a rychlé vázání (pouhé protažení karabinou a následné přehození přes ni, viz obr. 2 – 4),
• minimální spotřeba lana, tedy i při nedostatku lana lze dělat pohodlně překonatelné přepínky (viz obr. 5 – 8),
• jednoduché úpravy délky lana již uvázaného uzlu (obr. 5),
• rozměr uzlu umožňující přiblížení lezce, který dosáhne do karabiny přepínky i s velmi krátkou odsedací smyčkou (porovnání délek ve srovnání s osmičkovým okem je patrné na obr. 7).

A v neposlední řadě není od věci vysvětlit ty uvozovky. Označení „uzel“ v případě „Poloneze (Polonéze)“ není úplně na místě, neboť se v podstatě jedná o smyčku. A co Polonez? Od francouzských kolegů se naši jeskyňáři seznámili s uzlem, kterému Francouzi říkali „nœud polonais“. Nikdo nepochybuje o tom, že „nœud“ je „uzel“. Akorát, že „polonais“ není „polonéz“, ale je to „polský“. A pokud někdo nevěří, tak v anglické verzi jeskyňářské bible Techniques de la spéléologie alpine se objevil po názvem „Polish knot“ [3; s. 73], tedy „polský uzel“.

Ondřej Belica, 22. 2. 2021

• MATÝSEK, Radomil. Speleoalpinismus I. a II. díl [CD-ROM]. Ostrava: Speleomat, 2002.
• KOUTECKÝ, Bohuslav. Některé méně známé uzly a jejich speleologické využití. Speleo. 2008, r. 18, č. 50, s. 60 – 68. ISSN 1213-4724.
• MARBACH, Georges a Bernard TOURTE. Alpine Caving Techniques. Allschwill, Caving Publications International, 2002. ISBN 3-908495-10-5.