by 
Ve dnech 26.5. – 30.5.1993 byla uskutečněna miniexpedice ve složení: Jirka Kyselák (5-08 Osiris), Radek Blažek, Karel Rambo Kučera (6-10 Hluboký závrt), Roman Šebela (6-04 Rudice), jejímž cílem bylo zdolání druhé nejhlubší jeskyně Polska – Śněžné studny v Tatrách.
26.5. ve 23,00 hod. vyjíždíme plně naloženou 105 směr Zakopané. Po příjezdu se kontaktujeme s polskými jeskyňáři a aklimatizujeme na místní tržnici. Navečer balíme materiál a podrobně studujeme charakter jeskyně s našimi hostiteli. Historie objevu Sniežné studny sahá do r. 1959, kdy hloubka jeskyně nepřesahovala 30 m. K zásadním objevům došlo však až ke konci 80. let, kdy zakopanští jeskyňáři dosáhli na tatranské podmínky oslnivých výsledků.
27.5. v 8,00 hod. spolu se dvěma průvodci odcházíme k jeskyni. Asi po tříhodinovém výstupu k díře ve stínu Giewontu nalézáme v 1 750 m n.m. vchod do jeskyně. Průvodci nás opouští a my se po vydatné stravě v 13,30 hod. odhodláváme k sestupu. S sebou bereme jen nejnutnější věci – vařič, jídlo, něco na focení a necelých 200 m lan. Využíváme možnosti použít lana polských jeskyňářů, jimiž je jeskyně již vystrojena (což později velice oceňujeme).
Hned první stupeň musí být vystrojen. Vstupní dóm je plný sněhu a lana zalita v ledopádu. Dostáváme se k vertikálním úžinám, kde nastávají problémy s orientací, které jsou však během necelých dvou hodin vyřešeny a my můžeme pokračovat další zaledněnou studnou, která musí být opět přestrojena. Asi v -150 m přechází led do skupenství kapalného. Dostáváme se do jednoho z kritických míst studny – Průkopu (-215 m), k jeho překonání je třeba více psychické než fyzické odolnosti. Pak se již před námi otvírají fantastické studny, jimiž bez problémů (až na nepříjemnou vodní tříšť z nepříliš vydatných vodopádů protékajících celou jeskyní) sjíždíme do horizontálních partií jeskyně (-500 m), kde se nachází celkem komfortně vybavený bivak. Zde doplňujeme své tělesné schránky vydatnou stravou a opět pokračujeme v sestupu.
Čisté vertikály se mění v kratší silně zasedimentované stupně střídané několika traverzy. V 0,30 hod. jsme na dně v -690 m u konečného sifonu. Nezbývá, než se obrátit k výstupu. Na velmi znečištěných lanech přestávají fungovat i PETZL – blokanty. V bivaku, po naplnění útrob horkým magorákem, se rozdělujeme na dvě skupiny. Karel a Radek vynášejí všechen volný materiál, zatímco Jirka s Romanem stahují lana.
28.5. ve 12,30 hod. poslední z nás vystupuje na povrch. Celá akce tedy trvala necelých 23 hodin. Balíme, scházíme do údolí, pak ke státní silnici a odtud autobusem do Zakopaného.
Totálně znaveni se dobrovolně vzdáváme společenského večera, lezem do spacáků a po konzumaci několika třetinek Litovele usínáme spánkem zaslouženým. (Raďas:"Dnes bych to nezvládl ani na lenocha"). Ráno se loučíme s hostiteli a odjíždíme přes Slovensko domů.
Roman Šebela – SPELEO 1993
autor: Romec
