by
Skončily prázdninové radovánky, dětem opět začala škola a to je znamení, že je nevyšší čas začít plánovat další akci do Andy’s Cave. Tentokrát se nám daří sestavit skupinu 4 účastníků, což je na naše poměry skupina počtem nadprůměrná. K standardní dvojici Bob a Mattes se přidali Majkl a Štěpán Mátl. Cílem akce je prozkoumat některou z již částečně známých, ale do konce neprozkoumaných větví za „Bivakem“.
Na akci vyrážíme tradičně v pátek odpoledne, ze zadních sedadel se v pravidelných intervalech ozývá zasyčení plechovky, první hned za Brnem :-). O půlnoci jsem na místě a noc trávíme na „parking hotelu“ přímo pod lanovkou na Krippenstein. Je krásná noc, hvězdná obloha naznačuje příslib pěkného počasí. A taky ano, ráno jako ze žurnálu. Máme v plánu využít stabilní zářiové počasí a jako rozcvičku před explorací v jeskyni si vylézt ferrátu Seewand. Z vyprávění od kamarádů a dle článků se máme na co těšit. Svého času to byla jedna z TOP ferrát v Alpách. Na pokladně lanovky vyjednávám transport batohů se speleo krámy na kopec. K našemu velkému překvapení nám batohy vyvezli nejen lanovkou, ale dokonce je dovezli až na chatu. No a světe div se, dokonce za to vůbec nic nechtěli, to jsou služby. O batohy je postaráno, ušetřili jsme víc jak dvě hodiny času a nemálo € za zbytečnou cestu lanovkou nahoru a dolů. Máme dost času, tak si v bufetu dáváme ranní kávičku. Po té vyrážíme pěšky po silnici směr Hallstatt. Přístupová cesta na Seewand začíná u vývěru Kessel. Kontrolujeme stav vody, nízká hladina napovídá, že v masívu mnoho vody není a v jeskyni by mohlo být vcelku sucho. Bez dalších okolků vyrážíme vzhůru pod skalní masív. Za cca 40 min. stojíme u nástupu. Před námi zrovna do stěny nastupuje skupina sedmi lezců. V klidu oblékáme sedáky, plkáme. Až nám poslední lezec mizí z dohledu, nastupujeme do stěny. Výstup nám vcelku ubíhá, nikam se neženeme, občas něco pofotíme, občas dáme pauzu. Po necelých pěti hodinách máme Seewand za sebou. Ferráta krásná, počasí vyšlo parádně. Po cestě na chatu Gjaid Alm prohledáváme náhorní škrapová plata, nalézáme pár malých jeskyní, ale bohužel bez dalšího pokračování. Na chatě kultůra, na posilněnou dáváme vepřo péčo a pár piveček. Až na jednu výjimku jdeme brzy spát. Ráno budíček v šest, moc se chlapcům vstávat nechce, hlavně jednomu, co si šel v jednu ráno na bar půjčovat lžíci :-). Vaříme tea, plnidlo a vyrážíme k jeskyni. Ráno je pěkně frešno, na zemi je místy námraza. 
Po chvíli šlapání nás dohání sluníčko a už je zase příjemné teplo. U jeskyně jsme v devět, vcelku dobrý mezičas. Převlékáme, balíme materiál a v deset mizíme ve vstupním meandru. Jdu první, kontroluji kotvení a průběžně i lana. Vše OK. Na dně studny „Rolling Stone“ začínáme fotit. Štěpán má komplet nádobíčko, tak doufám, že z toho něco bude. Zatím jsme udělali pár videí, ale fotky žádné. Dalších pár záblesků v „Metru“ a ve studni „Zoro“. Na začátku „Meandru vzdechů“ focení balíme. Blesky a synchrony za overalem by to nemusely přežít.
Později Štěpán přeci jen neodolá a dělá alespoň pár momentek. Za občasných přisprostlých nadávek nám meandry postupně mizí za zády a po krátkém slanění jsme v „Depu“. Dnes nám to trvalo déle, proto před explorací volíme krátký rest, doplnění tekutin a něco málo k snědku. Jedna dvojka balí materiál, vaří a opravuje vodní rezervoár z izofólie, jarní voda nám ho vždy rozcupuje. Druhá hledá na začátku meandru do „Kameňákova“ pokračování do „Děčínské studny“. Opět neúspěšně, to není možné, ty informace co jsme dostali, musí být chybné, později se nám tato teorie potvrzuje. Když nalézáme
novou spojnici přes okno ve stěně do „Bivaku“, je nám jasné, že zde zkrátka žádná studna není. Odhadujeme směr, kde by asi mohla být. Vracíme se do „Depa“, polévka je akorát k jídlu, ještě trochu čaje, cvaknout pod sebe bágl a už visíme na laně směrem k „Bivaku“. Jdeme prozkoumat přímé pokračování aktivního toku, který mizí do zatím neznámé chodby. U odbočky do „Bivaku“ nám to nedá, na rozcestí necháváme bágly a jdeme mrknout na puklinu, která pokračuje za „Bivakem“ údajně také do „Děčínské studny“. Ano dle očekávání je to stejný směr jako meandr do „Kameňákova“. Někde mezi těmito dvěma poruchami bude záhadná „Děčínská studna“. Bob se vrhá do pukliny, je to pěkný humus, zabahněná, slizká a ještě k tomu velmi úzká puklina. Leze zpět, chce to sundat cajky. Rozhodnutí zní jednoznačně, na to teď prdíme, za rozcestím na nás čeká nádherně preparovaná chodba, tam je náš dnešní cíl. Tuto lahůdku si necháváme na
příště :-). V bivaku přibalujeme panenku s lanem, je to sice drát, ale může se hodit. Za chvíli jsme zpět na rozcestí a hrneme chodbou směrem po aktivu dolů. K našemu zděšení se chodba zanedlouho mění opět v meandr, ó jaké překvapení, jako by jich tady už nebylo dost! Pingle si podáváme, anebo je hrneme před sebou, panenku drátu táhneme na smyka za sebou jako jezevčíka. Dolézáme k prvnímu vertikálnímu stupni. Je to jen pár metrů, ale raději dáváme kotvení a cucek lana. Po dalších několika záhybech se meandr dělí na dvě části, „mladou“ aktivní, která se zařezává dále do masívu a „starou“ fosilní, která se podezřele zvedá mírně vzhůru. Nakukuji do zablácené staré fosilní a poté do mladé, je rozhodnuto, jdeme „po mladé“ dolů po vodě. Starou fosilii si dáme jindy. Po dalších pár metrech se meandr otevírá do dómku, klasický obrácený trychtýř, jednou z něj vypadneš a už nikdy nevylezeš zpět. Dáváme lano, teda drát,
teď se hodí! Krátkým slaněním se dostáváme na dno dómku s jezírkem, vypadá to dobře, puklina valí dál. Nikde žádná odbočka, komínek, zase ten zk….. meandr. No co už, lezeme dál. Materiál nám moc neubývá, tak táhneme pořád skoro plný pingle. Po několika dalších volně lezitelných stupních slyším něco neobvyklého, ozvěna, ale jaká, obrovská. A to je radost, tam musí být něco velkého, snad to bude pořádná studna. Lezeme meandrem dál a ozvěna sílí, najednou stojím před vracečkou o 180°, stěna pod nohama zmizela, ozvěna jakou jsme zde dlouho neslyšeli. Házím šutr, chvilku letí, ale po pár metrech se ztrácí mezi šutry. Neztrácíme hlavu, to bude jen nějaký stupeň. Vrtám kotvení a nalézám do vracečky, je tam dóm, jen tři až čtyři metry široký, ale hodně dlouhý. Na konec nevidím, na dně pode mnou jsou opravdu balvany. Zas tak velká studna, jak se zdálo, to nebude. Snad to valí na konci dómu dál. Za hranu dávám druhé kotvení a slaňuji dolů. Po cca osmi metrech došlápnu do sboru šutrů, chce to více doprava a nahoru, lezu na polici na protější stěně. Volám na Boba, ať dojede za mnou, pokračuje dómem přes sbory balvanů dál. Zklamání, již vidíme i na konec dómu, nebude tam další studna, pro změnu zase meandr. Nasvěcujeme sbory bloků pod námi, tam je bohužel vidět dno. Dóm není sice úplně malý, ale ozvěna, kterou nás lákal, napovídala něco úplně jiného. Dostal jméno „Dóm falešné ozvěny“. Nasvěcujeme strop a už je nám to jasné, nejen že se meandr na konci dómu zařezal do cca sedmi metrové hloubky, ale vede v celém profilu dómu skoro až ke stropu, proto ta ozvěna. Bob se zkouší narvat dolů do aktivního meandru, hned je jasné že to nepůjde. Váháme, jestli se pouštět do horní mazlavým blatíčkem
potažené časti. Puklina je rovná jako když střelí, kam dosvítíš, tam vidíš. Já ten jeho výraz už znám, prostě jdeme do toho. Tak moment říkám, přinesu aspoň nějakou smyčku na ty hodiny, co zde máme před nosem, a odjistím tě. Za nedlouho je smyčka provázaná a Bob se sune puklinou jen tak na tření. Žádné stupy, žádné chyty, jen to mazlavé blatíčko a cca sedm metrů úzké pukliny pod sebou. Pořád povoluji, asi po dvaceti metrech se lano zastaví. Najednou slyším divné duté údery. Na stěně pukliny vysela odlomená gilotina dva krát tři metry. To Boba zastavilo, ani se nedivím. Nicméně puklina pokračuje dál, příště tam musíme dotáhnout pajsr a sundat ji dolů. Náš čas vymezený na průzkum se pomalu blíží ke konci, tak to otáčíme. Druhá dvojka měla za námi tuto novou větev zmapovat, ale bohužel stávkovalo Disto, tak z toho nebylo nic. Alespoň vylepšili zázemí na vaření a přestrojili staré lano do bivaku. V 18:30 jsme všichni zpět v „Depu“, dáváme teplou polívku, čaj a kus plesnivýho sejra. Ještě vystrojuji nově objevené okno do „Bivaku“ a v osm hodin velíme k výstupu. V jedenáct jsme všichni venku. Za řádného pofukování jihovýchodních větrů se převlékáme, pečlivě zakrýváme vchod a odcházíme na Gjaid Alm. Na chatě už je zaryglováno, bodejť by ne, když se tam předchozí noc pařilo skoro do rána. Odměňujeme se tedy slaninkou, plechovkouvou Plzničkou a podobnými dobrotami. Ráno se budíme do úplně jiného počasí, poprchává, fučí a je mlha. Hlavou se mi honí ty nejčernější myšlenky, nepojede lanovka a my s těma báglama na hrbu, půjdeme devět km po sjezdovce dolů. No uvidíme, vaříme snídani, balíme krámy, není kam spěchat. Je jasné, že další ferrátu, kterou jsme měli v plánu, už nedáme. Loučíme se s personálem a odcházíme směr lanovka, tentokrát už nám nikdo bágly neodveze, pěkně půjdeme po svých. Našponovaní jak guma na trenclích se blížíme ke stanici lanovky. Když v tom se z mlhy vynoří stará dobrá plechová bouda na laně. Jede! Na všech vidím zjevnou úlevu, sjezdovka se nekoná :-). V Obertraunu se stavujeme u Míly v penzionu na kafé, po cestě si dáváme ještě výborné fišle na grilu a v podvečer jsme doma.
Foto: Štěpán Mátl
Mattes
autor: Bob
