by
1. Úvod do BZM (dále jen Minimum). Letos v létě vydala Česká speleologická společnost na návrh předsednictva knížečku, která by měla všem členům ČSS ulehčit orientaci v případě nějaké nehody, nebo problému. Minimum sestavili Oldřich Štos a Miroslav Kala. Je to věc jistě záslužná, sešitku je však vytýkáno mnoho drobností a nedostatků. Dosud ne všichni členové ji mají, mě ji například věnoval Číra z Plánivské skupiny.
Rozsah, velikost a zejména předpokládané užití Minima bohužel neumožnilo dostat do obsahu více podrobností. Veškeré texty tak nabyly dojmu heslovitosti, zkratkovitosti, rozmáchlých gest a zjednodušování ve stylu „Vy to dáte“… Z pohledu člověka, jenž se jeskyněmi i speleoalpinismem zabývá delší dobu je jasné, že to občas funguje trochu jinak….
Dovolil jsem si k Minimu napsat pár poznámek, zejména v pasážích, které se nemusí shodovat se skutečností a které by chtělo ze zkratek a hesel převést v realitu. Držím se jednotlivých kapitol Minima a doplňuji je.
Tým – skupina – družstvo: Má vždy vedoucího akce a je ideální, když je to shodná osoba v případě úspěchu a objevu i v případě nehody a úrazu. Tým silný tak, jak nejslabší jedinec. I toto všude není pravda. Čím více utečeme pomalému a nezkušenému jedinci, tím více na něj musíme čekat. To se někdy neděje, jeskyni pak ve skutečnosti postupují dva týmy, silnější a slabší.
Dvě až tři nezávislá světla. Už toto nám vyvraceli první školitelé speleologie. Acetylénový hořák a duo pod ním nejsou dvě nezávislá světla. Po šikovném pádu kamene, nebo samotné přílby přijdeme naráz o obě. Skutečné nezávislé světlo nosíme nezávisle v pytlíku a kromě výměny baterek a kontroly jej vůbec nepoužíváme. Malá akční lékárna, asi by na konkrétní akce (čerpáky, pravidelná pracoviště) postačovala autolékárnička zatavená v igelitu. I akční lékárnička by měla mít nějaké konkrétní zdravotní pomůcky, nebo obsah.
Znalost lokality: Znalost lokality daným jedincem může vyprchat po pár letech mimo lokalitu. Prostě to jedinec nemusí po letech poznat, informace mohou být zkreslené, stejně tak zkresleně podané mohou být potenciální nebezpeční místa a obtížné úseky jeskyně. Mapa dávno nemusí být aktuální, informace rovněž, zejména od lidí, kteří nás prostě nemusej mít rádi. V případě objevu nových prostor dostupné informace nevyhodnotíme, protože je prostě nemáme (je lépe zhodnotit, co k objevu máme a jestli na to máme časově, fyzicky a technicky).
Hlídka na povrchu: Ideální stav je, když ví, co má v případě nehody dělat, lokalitu prostě zná a má možnost do ní i sestoupit. Tohle téma jsme sáhodlouze probírali s T. Frankem a Kocourem. Mobil ukrytý před jeskyní je fajn, ale myslící člověk to není.
Stanovení trvání akce: Hlavně Deadline v místech, kde není spolehlivý signál, přeťaté dráty telefonu, zledovatělý sestup, eventuelně vybitý mobil se prodlužuje o útěk povrchové hlídky k nejbližšímu zdroji komunikace. Tolerovaná hranice v Moravském krasu je, kdy se večer v hospodě zjišťuje, kdo dosud nevylezl z jeskyně. Typický případ, tragická nehoda v jeskyni 13C.
2. Ztráta orientace: Autoři doporučují dělat bezpečnostní značky, šipky, či jiné ukazatele…NEDĚLAT! A to zásadně, není-li ta jeskyně naše, nebo náš objev. Není slušné v cizí jeskyni rýt ani do bláta a nechceme dopadnout, jak třeba v Rumunsku, kde jsou šipky všude, od každého, všemi směry, včetně nití, mužíků a jiného harampádí. Musíme si vystačit s tím, co už v jeskyni vyznačeno je. Kdo se neumí popasovat s orientačně náročnou jeskyní, tak do ní prostě nepoleze. Mužíky si můžem tak akorát stavět na povrchu v mlze, nebo ve tmě, když zabloudíme….
V případě zbloudění: Každý jeskyňář by měl dokázat vrátit se vlastní cestou, kudy se na problematické místo dostal. Pokud to nejde, například stáhne si vlastní lano, žel druhý východ je zaplaven atd. Je lepší opravdu vyčkat. Samozřejmě klasicky se na bodě (H) nechává nejslabší a nejlabilnější jedinec, který zde čeká dlouho a naprosto sám. Je to potenciální zrod budoucích problémů. Pěkně nám promrzne a dokonale se rozhodí.
3. Vyčerpání: Při dlouhodobém sestupu zpravidla nastane únava, hlad, žízeň a nedostatek spánku. Zachovat pohodu bývá obtížné a bývá zákeřné si lhát a namlouvat, že to přejde. Vyhledat místo mimo vodu a průvan občas nejde, protože to jeskyně neumožňuje, většinou nenosíme ani termosku, ani karimatku. Zpravidla nemáme k dispozici ani teplé jídlo, ani teplé tekutiny. Slovo „Improvizovat“ je krásné, ale bohužel v tomto případě prázdné. Na zlomené ruce nenaimprovizujeme vůbec nic. Co by jsme měli mít, je aspoň ta izofólie, karbidka je plus. Vyčerpaného člověka by jsme měli po odpočinku ihned doprovodit k povrchu, pokud nic nemáme v situaci, do které jsme se dostali. Je nepřípustné nutit sliby vyčerpaného člověk k dalšímu postupu a lhát mu, jakej je borec a jak je celý zbytek jeskyně lehoučký choďák….
Taktika je opět trochu prázdné slovo pro trosku s holým zadkem. Nejméně taktické, avšak docela běžné je poslat vyčerpaného jedince na povrch samotného. Negativa proměnit v pozitiva je blábol, který mokrému jeskyňáři po nedobrovolné koupeli overal nevysuší. Chválit nahlas, pokud není co je zbytečné. Když mi někdo potáhne lano, na které nedosáhnu a čekám, nebo chybějící součástku ve výstroji co omezí všechny to opravdu není na chválení, ale upozornění, aby si lidi dali pozor. Od chválení nahlas je jen malý krůček ke lhaní. Takový ty řeči, Ty to dáš a podobně. Psychický pocit pohody zapáleným vařičem, klidně, ale je to jen na krátko, s cestou nahoru se musí s vyčerpáním stejně každý vypořádat sám a bývá to psychicky sakra problém.
Řídit se heslem, že dva kroky vzad znamenají mnohdy tři vpřed. To zní, jako bych něco musel lézt vícekrát, asi bych napsal raději, že by měl člověk nejprve opravdu zhodnotit svoje možnosti, například kam až se dostane a pak se s tímto spustit do jeskyně. Pohoda v týmu a jedinci, kteří opouští slabší část družstva – nelze dopustit. Je to krásné, ale opravdu to všude nefunguje. Na ten teplej spacák se totiž těší každej. Slabší jedince by to mělo vyburcovat minimálně ke zdokonalení výstroje (dobré světlo, vlastní mapa apod.) a k větší samostatnosti.
Úměrně nejslabšímu jedinci stanovit postupovou rychlost. To není příliš vhodné a něco stanovovat už vůbec nemyslitelné. Slabší jedinec zpravidla nepožaduje velkou rychlost, pravidelné přestávky, ale ani sáhodlouhé a kuřácké pauzy. Pokud se slabší jedinec dobře zná, leze velmi pomalu, s jistotou a rozmyslem rozvrhuje síly a přesunuje se k cíli. Proto ani nepotřebuje žádnou pomoc, leda tak s nákladem v úžinách, kde ostatně na sebe musejí čekat všichni (podávání úžinou). Nepotřebuje nikomu vysvětlovat proč leze pomalu, prostě stíhá. Pokud někomu vadí pomalí jedinci, tak je do týmů prostě nevezme a mělo by se to vyříkat už před sestupem.
V případě vyčerpání vyslat jedince pro pomoc na povrch. Jen s velkým rozmyslem, může to fungovat v Moravském krasu, v horách už ne. Samostatně vysutpující jedinec je ve stejném nebezpečí, jako ten vyčerpaný a může zásadně chybět při transportu, nebo pomoci tomu dole.
Není to tam napsáno, ale vyčerpaný člověk se pozná takto: Přestává komunikovat, pokud ano tak mluví nesouvisle a nezřetelně. Pohyby nejsou příliš koordinované, silně omezuje sebejištění a jiné pohyby kvůli šetření energie. Nejeví zájem o kolektiv, jeskyni, jídlo, pití a o zachování tepla, sedí na zemi, nehýbe se. Při lezení po žebříku vtahuje hlavu mezi ramena a leze jen pohybem trupu a boků při úplně natažených rukách. Naopak na laně leze velmi rychle, trhaně a po pár krocích musí dlouho odpočívat. Při klasickém lezení leze pouze švihem končetin, pomáhá si hlavou a pohyby trupu.
4. Podchlazení: Toto téma je zde více rozvedeno. Posouzení stavu různého druhu podchlazení ale zvládne – nezvládne skupina vlastními silami. Jedině, že by byli podchlazení všichni. Tohle musí postižený posoudit zcela sám. Zda se ještě rozhýbe vlastními silami, pokud někde na štandu čeká na rozvášněné speleology a objevitele, jež mu doporučili raději zůstat tam kde je, anebo že se rozhýbat prostě nepůjde.
Postupné zahřívání všemi dostupnými prostředky. Dál je vypsáno tolik pomůcek, vč. Spacáku a provizorního bivaku, že v těchto případech k podchlazení prostě dojít nemůže a je jasné, že si dám čepici na hlavu a rukavice na ruce. Co však dělat, když vůbec nic nemám? Nejlepší zdroj tepla je tělo kamaráda a karbidka pod izofólií. Tyhle tři věci jsou nejdůležitější. Pokud se úplně namočíme, je dobré si overal co nejdříve svléknout a podoveral vyždímat. I ponožky, pokud se už nenamočíme tak ždímat, holínky vyzouvat a vylévat. Kompletně mokrý (ne vlhký) overal na těle neuschne nikdy, oblékat až před dalším postupem. Neplýtvat energií na vysoušení, ale nutit se pravidelně do nějakého zahřívacího pohybu (přepouštět si své zahřáté vzduchové bubliny pod overalem). Klekneme si na rukavice, ruce zastrčíme do podoveralu, děláme kokona, třeme ruce mezi stehny. Zaujmeme se nějakou činností, třeba odstraňování bláta, vyčištění karbidky, úprava výstroje. Těch způsobů zahřátí z ničeho je mnoho.
5. Zaklínění: Toto téma je naopak vůbec nerozvedeno a přitom je potenciálně největším nebezpečím. Rozdělení podle pomoci omezené, dočasné a nestandardní je nedostatečné. Zdaleka nejsložitější případ, když je zaklínění spojeno se zavalením, podchlazením, s zvýšeným výskytem CO2 v ovzduší, dušením nebo v kombinaci se stoupající vodou. Opravdové zaklínění velmi těžce nese i zkušený jeskyňář, protože ví co to obnáší. Naopak nezkušený tajně doufá, že ho nějak někdy někdo vyprostí. V místě, kde se zaklíní nejmenší člen družstva nepomůže vůbec nikdo. Kdo se doopravdy v životě, byť jen na hodinu někde zaklínil, má zážitky na celej život a podobné situaci se raději vyhne.
Proto na prvním místě je prevence. Nepokoušet se prolézt úžinu s kabátem, nifkou, nebo karbidkou na opasku, s batohem na zádech apod. Zvážit, zda úžinu skutečně dám a nespoléhat se na tlustější jedince, kteří prolezou. Úžiny jsou záležitostí techniky a tělesné konstrukce, kdy chlap s panděrem a žena s pětkami problém fakt nemají. Na úžinu se připravit. Sundat přebytečné součásti výstroje a oblečení, přílbu, karbidku a nechat si je podat. Prohrábnout štěrk, vyčistit úžinu. Vymyslet taktiku zalomení úžinou, protože v opačném směru to bude úplně jinak. Počítat, že v delším úseku nepřehodím ruce, nebo nohy, neotočím hlavu, neposvítím a nepomohu si. I Vertikální zdolání je bezpečnější na provizorním sedáku ze smyčky, než s kompletním směrem dolů, nahoru se smyčkami na konci lan na nohách.
Co v případě vlastního zaklínění. Pokud selže možnost bezpečného návratu byť zpět je lépe vyčkat. Je bezpečnější počkat na vrtačku na místě, kde se dá aspoň hýbat. Vyslat neprodleně pro pomoc se musí zvážit, protože pomoc ve velmi obtížné jeskyni příjde stejně pozdě. Je lepší provést pár vlastních pokusů o nějaký stabilizovaný stav. Zaklíněný sám si musí uvědomit složitost situace a skutečně zabrat, protože první pokus o vyproštěná bývá nejúspěšnější. To je má ještě postižený nejvíc sil a odhodlání k akci. Radit by mu měl ten nejzkušenější k nějakému rozumnému závěru.
I ostatní mohou pomoci. Odložit karbidky, zhasnout cigarety, vhánět ošacením čerstvý vzduch do úžiny. Zapřít zezadu nohy, aby neprokluzovaly, srovnat aby se postižený nevysiloval. V případě nouze se pokusit podvléci lano pod nohama a tahat i puklinu pod nohami zaházet, zasypat, aby se měl od čeho odrazit. Nepolévat! Nebude to opravdu lépe klouzat. Ze strany hlavy netahat za ruce, pokusit se spíš popotahovat overal, rukávy, sundat oblečení, pomoct popotáhnout výstroj, posvítit, podržet, poradit. Prostě v maximální míře se pokusit vyprostit, protože co nastane je to nejhorší, co může být, protože vám kamarád může umřít (zkolabovat, udusit, utopit, zmrznout) před očima.
Když už to nejde jinak. Člověk běžící pro pomoc (ta pomoc musí ale v reálném čase skutečně dorazit) musí vědět o co kráčí, aby záchranáři věděli, co si mají vzít sebou prvořadě (vrtačku, patronky, střílení, huk-cuk, dýchací přístroj). Komunikace s postiženým musí být. Jestli stejnou osobou, nebo s kladným podtextem jsou prkotiny. Emociální stavy přijdou úměrně k poloze, v jaké se postižený nalézá, jeho pohodě, náladě a stavu lokality (voda, průvan, nedýchatelný vzduch), protože zaklíněný je naprosto bezmocný, ale ještě dříve může postižený zpanikařit a hlavně tohle musí záchrance vědět…
6. Zasypání: Ruku v ruce se zaklíněním je zasypání, ale zde už autor šetřil papírem, protože sem patří i: Zavalení sutí, závalem, bahnem, zřícení jeskyně, štoly, nebo zborcení výdřevy či vstupní šachty. Patří sem i zatopení, nebo zaplavení jeskyně, sifonu a v neposlední řadě i zasypání lavinou. Co v Minimu úplně chybí jsou úrazy technické: Elektrický proud, úrazy čerpadlem, vrtačkou, motorovým vrátkem, trhací technikou, lanovkami, pádem těžního okovu, nebo žebříku. Tohle už jsou technické věci, kterým většinou speleoalpinisté nerozumějí, v našem krasu je to však každý jeskyňářský víkend běžné. A to ještě nemluvím o potápění.
Můžeme mluvit o velikém štěstí, když se v závalu přímo neocitnou postižení. Pokud ano, je to zlé. V tomto případě můžeme mluvit také o zaklínění, akorát s pomocí si musíme opravdu pospíšit. Nikoliv však zbrkle, protože můžeme přivodit další úraz postiženému i sami sobě. Po závalu se můžeme pohybovat, protože v těch tunách kamení naše kila neznamenají pro postiženého nic navíc. V každém případě voláme odbornou pomoc, nejlépe hasiče, neboť jsou na tuto práci vybaveni. Holýma rukama proti mnohotunovému sesuvu nic nezmůžeme. Lokální a malé závaly, když s postiženým komunikujeme, vidíme ho, můžeme provizorně fixovat, pokusíme se zajistit přívod vzduchu a pokusíme izolovat jej od zdroje chladu.
Pokud jsou lidí za závalem, je jen otázkou času, kdy se k nim záchranáři dohrabou. Závisí to samozřejmě i na dýchatelném vzduchu za závalem a dalších drobnostech: Kondice postižených, hlad, voda, zima, možnost stoupnutí hladiny vody atd. Výhodu mají ti, kteří mohou i zevnitř se pokusit o vyhrabání, protože se aspoň nenudí a nezmrznou. Jeskyně mají tu výhodu, že je vytvořila příroda a dala jim nějaké zákonitosti. To ale neplatí pro štoly, šachty, kanály a sklepy, které vytvořil člověk. Se zborcenou výdřevou, nebo klenbou mají totiž problém i profesionálové…
Vodní příval, zatopení vstupní šachty a neproniknutelné vodopády nemá smysl násilím překonávat, protože to nejde. Už za to zaplatilo hodně speleologů životem. Pokud se situace odhadne včas a indicie jsou tyto: Náhlý pokles tlaku, zvýšený průvan a vlhkost, snížená teplota. Vzdálené dunění, otřesy, zvýšení průtoku a kalná voda (nebezpečí již velmi blízko). Je rozhodně lépe včas zůstat na bezpečném místě, zabivakovat, vytáhnout izofólii a pár hodin i dní zkousnout. Je to lepší než utopení na laně, pokud mě dříve neumlátí kameny v proudu. Pozor na vodní aerosol, který může po delší expozici utopit také, v tom případě se pokusíme chránit hlavu v nějaké vzduchové bublině (igelit, izofólie, vlastní overal). Nezpanikařit, neztratit kontakt z ostatními, pozor na vis v laně a šetřit světlem.
Zatopení sifonu, eventuelně celé jeskyně. V první případě je lepší vyčkat a nepokoušet se sifon překonávat na nádech. Nevíme o překážkách jež mohly pod vodou nastat. Jsme limitovaní zejména vzduchem za sifonem i jinými podmínkami. Přivolaní potápěči nám většinou dají rychlokurs v potápění, neoprén a zpět nás prostě nějak dokopou. Eventuelně nám sifon hasiči vyčerpají. Při zatopení celé jeskyně nastává problém. Pokud ho dokážeme předvídat, třeba pro malé prostory, aktivní tok a vysoko položený kal, bláto a jehličí na stropě, tak to této jeskyně před deštěm jednoduše nelezeme.
Zasypání lavinou. Asi jen ve vysokohorském krasu, kdy do jeskyně vlezem za 2. stupně LN a po třech dnech bivaku vylézáme za 5. stupně lavinového nebezpečí. Čekat až se to usadí nebude nikdo, to je známá věc. Být připravený na tuto alternativu a tahat sebou ještě kompletní lavinovou výstroj? Taky neklapne. Snad jen sestupovat opravdu jednotlivě a někdo to možná přežije. Lavinový kurs je k máni, dál se dají udělat nějaké zkušební hranoly ve sněhu, přes hřbety se jistit atd.
Technické úrazy. V krasech se i kope a přemísťují se sedimenty. Elektrické přípojky k čerpadlům, zásuvky, které se válejí ve vodě a fíčka podepřená klacíkem. Revizák by z toho taky řval, ale nedá se nic dělat. Jeskyňáři sice nelámou lezecké rekordy, ale tohle třeba musí umět taky a ti nešikovní do toho nehrabou. Vrátky, kde občas zůstane prst, ale většinou jen u rukavice. Spadený kýbl, nebo okov, který nebyl snýtovaný, utržené ucho a náhodou se netrefil. Mechanické lanovky, motorové vrátky, elektrické osvětlení. A další vymoženosti jako žebříky, lávky, přemostění, výželezy a trvalé kotevní body. Nové specifikum krasu – hydrotěžba a vlastní zaplavení stříkače za sifonem. Vyproštění musí být otázka vteřin. Trhací práce, trhání pyropatronkami a střepiny v obličeji, nebo potápění. Nemůže se do toho montovat každý, měl by to dělat jeden člověk co si osvojí nějakou odbornost. Prostě by měl ctít nějaké elementární zásady v kotvení, pevnosti spojů, svařování, odolnosti materiálu. Není ostudou se poptat u jiných skupin prostě pro jistotu. Tato kapitola by i mě zabrala mnoho místa, takže se přesunem dále. Další kapitola Minima je:
7. Vis na laně a následně:
8. Vyproštění z lana by se daly shrnout do jedné kapitoly. Kontrolovaný vis na laně, kdy je postižený při vědomí, komunikuje a nemá dost sil k vyproštění, tento stav podle mě neexistuje. I méně zdatný jedinec si musí umět stoupnout do pomocné smyčky a i za tohoto stavu slanit zpět minimálně na přepínku. Všechno ostatní je nekontrolovaný vis. Při dlouhodobé expozici v něm může dojít k trvalému poškození. Zpravidla k němu dochází při úrazu kamenem, pádem, např. vytržením kotvy a následným pádem, při traverzu sesmeknutím a úderem do hlavy atd. Možností je hodně, sundání s lana je nutné a mělo by se provést neprodleně.
Vyproštění z lana je součástí každého speleoalpinistického výcviku. Má to ale malý háček. Na trenažéru cvičíme zpravidla venku na světle a spouštíme se s postiženým na zem. V jeskyni to děláme potmě, občas i cáká voda takže narychlo a spouštíme se k nejbližší přepínce. Tam zjistíme, že se stokilovým borcem neuděláme vůbec nic a v případě, že ho máme na sobě, tak neuděláme vůbec nic už ani sami se sebou a dostáváme se do pozice zachraňovaného! V tomto případě je dobré přepínku včas zrušit a uzle rozvázat, ale co když je v přepínce spojení lan, nebo zrušit nejde? To je už neřešitelné.
Nelze také spoléhat, že k nám sleze ten nejzkušenější člen týmu, protože ve vertikále s řadou přepínek se k nám přes ty nováčky a přepínky prostě nedostane. Začátečník, který samotnou přepínku překonává několik minut a s fyzickými problémy, ten není schopen zachraňovat, prostě to naostro neudělá a nesmíme si to namlouvat.
Samozřejmě druhé lano je výhodou, že je postižený vytahován, nebo spouštěn ostatními. Úplně dole ho však většinou už nemáme. Dalo by se říct, že je bezpečnější i odvázat lano, co je nad námi (musí u toho někdo být a lano zpětně vytáhnout třeba lavinovkou) a použit ho k záchraně. To se pak spouští, nebo vytahuje postižený mimo všechny přepínky s veškerým následným nebezpečím, které z toho pramení…Jinak opravdu teoreticky je to v Minimu popsané kompletně dobře a najdeme to v každé učebnici o SRT. Praxe je jiná a je potřeba si ji uvědomit.
9. Pád: Pád do lana a následující vis. Zde (i v předchozím) jsou opět hodně rozmáchlá slova: Zabalení precizní, pomoc velkorysá. Po zběžném zhodnocení…vyšle nejzkušenější, nejrychlejšího jedince znalého místního prostředí. Zamezíme – stabilizujeme, ostatní asistují. Primárně zabezpečíme. Postupujeme efektivně a velice rozvážně. Komunikace dostatečná a transparentní. Vytvoříme max. možný tepelný komfort v místě události. Tohle je strana č. 17 v Minimu. Autor už možná i spěchal a k překladu je potřeba ještě slovník cizích slov. Podle mého názoru pád do lana je možný, ale v podstatě neexistuje také, jeskyňáři do lana neskáčou, jediný pád do lana je vytržená přepínka, nebo uklouznutí na štandu. Zbytek je horolezecká záležitost. Lano se taky může utrhnout, pak je to pád bez lana. Pády končí zraněním vždy s výjimkami, kdy padající má možnost pád brzdit rozporem a relativně dobrý dopad do vody, nebo svah bez kamení a nepadá moc dlouho. Není tu nic o pádu jiných věcí, třeba pád kamene na hlavu, pád výstroje, pád z běžného lezení komínů, pád, kdy lezec strhne druhého. To jsou většinou otřesy mozku, zlomeniny, vyvrknuté kotníky a podobně. I tomuto se dá předejít. Třeba rozvahou, výcvikem i zkušenostmi. Ulezení komínů taky pozor, člověk obalený harampádím, žebříčky a vrtačkou se při pádu umlátí i vlastním materiálem, jež má na sobě. Výstroj pověšená na krku, nebo příliš těžká přílba umí spolehlivě zlomit vaz. Dál by se tomu mělo předejít všeobecnými znalostmi o speleotechnice, lezeckém materiálu, správnost kotvení a použití výstroje….
Body 10. – 15. Minima neposuzuji ani nekomentuji, protože tomu nerozumím. Jedná se o zdravotnickou část, kterou pravděpodobně psal odborník a ortoped Mudr. Bedřich Kala a mělo by to být tedy v pořádku. Ale zase příliš stručné, laik by měl umět zranění aspoň poznat, popsat a vysvětlit na povrchu záchranářům.
16. Závěr: S podobnou tematikou vystoupili přednášející například na semináři expediční speleologie. Přednášky byly odborné a důkladně probraly téměř každé téma tohoto Minima. Co je však Minimum na druhy pohled?
Některé problémy v jeskyni z ohledu zejména na specifika „Česka“ a Moravského krasu, nedovolují příliš brát rady Minima jako jediné a správné. Minimum je spíše orientováno na speleoalpinismus a expediční speleologii a tak se taky mělo jmenovat. Ta klasická speleologie a řešení standardů prostě chybí. Řekl bych, že Minimum je zbytečné i z pohledu těch kovaných speleoalpinistů, jež jednotlivé pasáže znají nazpaměť. Netvrdím, že je Minimum špatné,může být pro základní informaci a dojem, že se „něco děje“ plně postačující. Nejsou to však zbytečně vyhozené peníze?
Doporučené odkazy, zabývající se především prevencí:
www.podzemi.net/news/jednolanova-technika/
www.speleo.cz/css/dokumenty/bezpecnostni-smernice-pro-speleologickou-cinnost
www.speleo.cz/dokumenty/zdravotnicke-minimum-pro-speleologii
autor: admin1
