Velikonoční pohoda v Českém krasu 29.3. – 02.4.2018

Už ve
čtvrtek se vztyčenými prostředníčky zdrhám dřív z práce s obrovským
batohem na zádech a valím na vlakáč. V Havlíčkově Brodě mě Alda
s Helčou naloží do auta a za doprovodu dvou navzájem se přeřvávajících GPS
navigací frčíme směr Koněprusy.

Po deváté
hodině jsme na místě a zbytek účastníků už tu na nás čeká. Opět jsme dorazili
poslední a bylo nám vmeteno do tváře, že nikdy nedorazíme včas. Zbytek večera
už jen cinkaly lahváče a klábosilo se.

Na Velký
pátek se udělal krásný slunečný den. Následující dva dny se to má změnit, takže
využíváme příležitosti pro povrchové toulání po zajímavostech v okolí.
Navíc jsem docela prskal, že na Velký pátek se nechci nikde hrabat v zemi.

S nejbližší
přírodou kolem Berouna jsme poměrně dobře seznámeni už z minulých let.
Dnes tedy zamíříme do vedlejšího Křivoklátska. Nejvýchodnější části této
chráněné krajinné oblasti u obce Zdice dominuje skalní vyhlídka Vraní skála.
Z tohoto buližníkem tvořeného skalního útvaru je skutečně skvělý kruhový
rozhled. Počasí nám přálo, takže jsme měli Křivoklátsko, Český kras a kopečky
Brdů jako na dlani. Vyhlídku můžeme jedině doporučit.

Při obchůzce Vraní skály
kolem dokola bylo vidět i několik lezeckých cest, takže zde mají velké vyžití i
lezci.

Od vrcholků
rovnou do údolí. Další přírodní zajímavost nám Pavel doporučil Přírodní
rezervaci Jezírka u obce Skryje. Už cestou je v lese od silnice vidět několik zajímavých skalisek,
u kterých neváháme přibrzdit a trochu je prošmejdit.

Úzká klikatící silnička do údolí Zbirožského
potoka se táhne ve svahu hluboce zařízlého údolí. To už je součástí přírodní rezervace
Jezírka.

Auta
necháváme na malém parkovišti u Podmokelského mlýna a vyrážíme probouzející se
jarní přírodou po proudu potoka. Údolí je místy zaříznuto až 100 metrů ostrými
stěnami s vysypaným suťákem až ke dnu.

Cílem této procházky byl přírodní
Skryjský vodopád se stejnojmenným jezírkem přímo pod vodopádem. Na první pohled
by člověk ani neřekl, že je to vodopád. Potok zde protéká úzkou skalní průrvou
a přepadává asi přes 3 až 4 metry vysoký převis. Všechno však dohání  vydatností  průtoku vody. Skryjské jezírko pod ním pak
tvoří mělkou, ale rozlehlou tůni, která v létě určitě slouží turistům jako
přírodní brouzdaliště na schlazení.

Při návratu
do Českého krasu se posilníme v malebném Srbsku, odkud v zápětí vyrazíme nad
Císařskou rokli. Přežraní k prasknutí zezačátku funíme a taháme břicha po
zemi. V rokli se těžil červený mramor do hradu Karlštejna. Pozůstatky jsou
tam dodnes v podobě volně ložených a dobře opracovaných kamenných kvádrů
přímo v korytu potoka. Roklinou nevede žádná cesta a je tam vstup zakázán. Tento krasový potok
vyvěrá z kolmé vápencové stěny na konci rokle a podél celého toku roklinou
vytváří kaskády z vysráženého pěnovce a přesintrovaných mechů.

Cestou zpět navštívíme Kodskou jeskyni. Je to
jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v několika vrstvách
různých obývajících kultur. Tato asi 15m dlouhá jeskyně je volně přístupná a
působí, jako uměle vytvořená štola. Všechno je ovšem přírodní. Pouze dno se
prohlubovalo kvůli vykopávkám.

Zpět do
Srbska volíme cestu přes osadu Koda a Údolí děsu. Údolí děsu je trampská osada,
která příští rok oslaví 100 let existence. Celým údolím protéká prudkým spádem
Kodský potok, který stejně jako v Císařské rokli vytváří ukázkové
pěnovcové kaskády a malé vodopády.

Dřevěné Sruby a chatky nádherně splývají
s přírodou a až na pár vyjímek jsou velmi dobře udržovány. Ve spodní části
jsou trampské boudy hustěji na sobě. Název osady vznikl kvůli povodni
z roku 1925, kdy se Kodský potok vlivem přívalového deště změnil
v řeku a napáchal velké škody.

Pátek byl plný sluníčka, ale teď vzhůru do
jeskyně! Na sobotu byl Aleš domluvenej s jeskyňáři ze skupiny Geospeleos,
že nás seznámí s nějakou jejich lokalitou. V 9:30 sraz na “Trafačce“
u Solvayových dolů. Kdo to nezná, tak Geospeleos má speleoboudu vytvořenou ze
zrekonstruované trafostanice. Asi to bylo spousta hokny, ale podařilo se
z toho udělat opravdu obyvatelnou plnohodnotnou základnu.

Ujal se nás
Honza Hýbl a vyrazili jsme do jeskyně Arnoldky. Ta se nachází u lomu Čeřinka,
ve kterém byla tato jeskyně objevena lomovou činností. Dnes je tato část lomu
zavážkou a zbyl pouze nezavožený trychtýř kvůli spodnímu objevnému vchodu. Tím
pádem cirkulaci vzduchu a otvoru pro netopýry.

Arnoldka je
se svým vertikálním rozpětím 111 metrů druhá nejhlubší jeskyně Českého krasu
hned po Javorce. V jeskyni je doposud zmapováno 1360m chodeb a tím patří také
mezi ty nejrozsáhlejší. Celý systém by se dal rozdělit asi na tři hlavní části.
Hlavní tah, Panoptikální tah a Bludiště.

Části Bludiště
mají úplně odlišný charakter, než ostatní části jeskyně. Je to soustava
několika vertikálních puklin a komínů. Které se místy rozšiřují v menší
dómy a navzájem je všechno propojené chodbičkami a průlezy až ve třech úrovních
nad sebou. Jediná spojnice Bludiště se zbytkem jeskyně je úzká šikmá chodbička
s názvem Tobogán.

Nad
Tobogánem se jeskyně mění na jednu rozsáhlou chodbu a do největšího dómu celé
jeskyně (Příbův dóm). Odtud se jeskyně rozděluje na dva tahy. Hlavní tah a
Panoptikální tah.

Chodba
Hlavního tahu Klesá po ukloněných vrstvách až do nejhlubšího místa jeskyně
k hladině vody -111m (pokud není zrovna úplně vyschlá).

Panoptikální
tah je o něco kratší a táhne se do hloubky 86 m. Tato část je mnohem bahnitější
a s užšími chodbami. Cestou míjíme modelářskou dílnu znuděných jeskyňářů
zvanou Panoptikum a posléze vypadneme v puklinovém dómu Dračí tlama. Celý
tento tah je ukončen Vysokým dómem, kterého bylo dosaženo úzkými průkopy.

Až doposud
by se mohlo zdát, že na této jeskyni není nic unikátního, ale opak je pravdou.
Stačí si k tomu všemu představit, že veškeré tyto prostory a chodby jsou
vytvořené v červeno-hnědých a místy až fialových vápencích. Navíc stěny
jsou kompletně celé modelovány horizontálními korozními pruhy, které se táhnou
celou jeskyní. Je to podívaná, která nevím, jestli má někde jinde obdoby.
Rozhodně ne v takovém měřítku.

Po exkurzi
následovala obědovečeře v Bubovickém pohostinství U Kosů a odjezd na
boudu. Bylo potřeba nachystat nějaké dřevo na naše první jarní dýchánky u ohně.

Nějak se
musíme Zlatokoňákům odvděčit za pohostinnost. Když už jsme za nimi dojeli a 4
dny obýváme jejich boudu, tak ať z nás taky něco mají. Na Velikonoční
pondělí tedy jdeme na nepovinně povinnou celodenní pracovní akci do Bonzákovky.
Od minulého roku se práce opět pohnuly dál. Pod propastí ještě před odbočkou
k jezírku už je obnažená chodba s trativodem. Touto chodbičkou se dá
protáhnout do prostornější šikmo ukloněné puklinovité prostory. Zde se aktuálně
těží na dvou místech zároveň. Jedna čelba je v přímém směru na konci
prostory a druhé pracoviště je taková malá studnička, ve které byl zaznamenán
odtok. Její prohlubování pokračuje do šikmo ukloněné úzké pukliny, kde voda
sice odtéká, ale je zasucena štěrky a většímy úlomky. Do toho všeho je zde
všude naprosto rozbředlý sediment. Těžba tu začíná být stále mnohem náročnější.

V propasti
nad trativodem je vystavěná opěrná zídka a ze dna propasti se stala
meziskládka. Na těžbu až na povrch je potřeba hojnější účast pracovních sil.
Podařilo se vytáhnout 150 kýblů z deponie připravené na dně propasti a po
vytěžení jsme ji opět trochu doplnili materiálem z čelby.

Já vím…žádná
hitparádda, ale jsem si jist, že legendárním akcím z Bonzákovky, kdy se
tahalo 600 kýblů za akci je jednou pro vždy konec, protože rychlost plnění tady
v těch sračkách je několikanásobně pomalejší.

Večer po
pracovní akci a umytí použitého nářadí vyrážíme za šera na exkurzi Bábiny
jeskyně. Vchod do této jeskyňky je ve stěně Houbova lomu.

V těsné
blízkosti je také objevný vchod Koněpruských jeskyní. Bylo překvapení, jak byla
jeskyně rozsáhlá. Spousta slepých úzkých chodbiček. Úžiny a několik zábavných
míst, které prověřily naše průzkumnické odhodlání.

Aby toho
nebylo málo, tak za tmy jsme se vydali hledat Angličančinu jeskyni. Krátká a
poměrně úzká horizontální jeskyně v malé skalnaté stěně poblíž Červeného
lomu. Po troše bloudění a běhání po lese se nakonec zadařilo.

V úterý
se navrátilo pěkné slunečné počasí a to nás nakonec přesvědčilo, že
overaly smotáme na dno batohu a poslední den si užijeme další slunečný den. Zvolila se procházka na Kotýz. Minulý rok jsme tu někteří byli, ale tentokrát vyrážíme pěšky přímo od základny a máme čas to tu prozkoumat
důkladněji, než posledně. Taky pohled na pěknou přírodu nikdy neomrzí. Znovu
jsme si připomněli  Aksamitovu bránu s propástkou,
Jelínkův most, Děravou jeskyni a spoustu vyhlídek do krajiny z ptačího
pohledu.

Výlety do naší
nejrozsáhlejší krasové oblasti jen tak neomrzí. Pořád je tady toho spousta
k vidění a na bádání. Máme taky to štěstí, že několik zdejších
speleoskupin máme možnost oslovit a oni nás nepošlou do prdele, ale vyjdou nám
vstříc. Vypadá to, že velikonoční svátky v Českém krasu vyhlásíme jako
novou tradici.

Hlavní poděkování náleží ZO 1-04 Zlatý kůň za
poskytnuté zázemí a zvláště pak Pavlovi, že se rozhodnul pro nás objetovat 4
dny svého života. Dále bych rád poděkoval ZO 1-05 Geospeleos a Honzovi za
vyčerpávající exkurzi v Arnoldce.

Účastníci:

ZO 6-21 Myotis – Luboš Trtílek, Aleš Havel, Valja Priesolová

ZO 6-01 Býčí Skála – Helena Baueršímová

ZO 4-01 – Zlatý kůň – Pavel Amler

Ostatní – Vladimír Priesol 

autor: admin1