Rakousko - Explorace ledové jeskyně Schwarzmooskogel Eishöhle

,,Zdar! Nechceš s náma začátkem října na výlet?“ Čtu v textové zprávě od Mariky z Devonu. Já mám výlety velmi rád a poté co zaznělo, že výletem je na mysli třídenní průzkum obřího jeskynního systému v Rakousku (99 km) a k tomu všemu ještě ledového, vycítil jsem z toho velice nevšední zážitek a příležitost, kterou si nemohu nechat ujít.

V pátek odpoledne po práci se střetáváme v Brně u Selima a přeskládáme se do jednoho auta. Objem všech zavazadel z počátku působil, že budem potřebovat Transita, ale při troše úsilí se to všechno podařilo nažduchat i do kombíka.

Marika, jako jediná žena výpravy usedla za volant a my ostatní si pro jistotu otevřeli škopky, aby to tak zůstalo. 🙂 Stíhací jízdou po rakouské dálnici přijíždíme na místo určení (velké parkoviště pod kopcem Loser u Altausee) před jedenáctou hodinou v noci. Chvíli ještě posedíme, najíme se a kolem jedné hodiny ráno už všichni lezem do stanů.

Ranní rozbřesk po nádherné noci bez větru a deště naznačuje pěkný slunečný den. Po snídani a kořalce začíná nadlidský úkol sbalit veškeré potřebné vybavení do pěti zavazadel. Nebyla to žádná prdel. Jak jsme si mysleli, že máme velký batohy, tak najednou moc velký nebyly. Bylo potřeba vzít kompletní věci do jeskyně včetně lezení, kompletní věci na spaní, vaření, jídlo, teplý oblečení, mačky a rozebrat si asi 200 m lan. Nakonec se to nějakým záhadným způsobem podařilo s tím, že veškeré objemné věci (helmy, karimatky, lana) musely být přichyceny zvenku. Váhu batohu bych rači nechtěl vědět.

Kolem jedenácté dopoledne definitivně necháváme zaříznout popruhy batohů do našich ramen a vyrážíme k jeskyni. Většinu cesty od parkoviště jdeme po turistické značené cestě. Zpočátku poskakujem po planině hlubokých škrapů (místy i několik metrů) a následně traverzem ve svahu podél hluboce zařízlého údolí.

Kam jen oko dohlédne, vídíme jen mohutné vápencové pohoří. Ta představa, že v nitru těchto hor se nachází neuvěřitelný jeskynní systém dlouhý 99km, je dechberoucí. Už jen po cestě byla možnost vidět nespočet propadlisek, menších portálků a vstupů do nitra, a dokonce i skalní most.

Po 2,5 hodinách cesty jsme došli k bodu, kde je potřeba sejít z cesty a pokračovat někam kolmo nahoru do svahu. Byly k dispozici pouze GPS souřadnice vchodu. Shazujem batohy a Pavel s Akimem jdou nalehko hledat vchod. Mělo to být nějakých 250m, ale tato vzdálenost do prudkého svahu v kosodřevině s místy i lezeckými vložkami nebyl žádný med. Kluci se vrátili po 2,5 hodinách a vyřízení. Původní myšlenka, že půjdou rovnou na těžko se ukázala, jako dobrý vtip.

Nicméně vchod našli a po krátké pauze pokračujem všichni už naostro s nákladem. Těchto posledních 140 výškových metrů bylo opravdu výživných. Shazujem batohy a zpoza rohu se odhalil obrovský vstupní portál (odhadem 6-7m vysoký) s mrazivým dechem, z něhož se táhne ledová zmrzlá mlha. Příchod před portál je naprostý teplotní šok. Z 20ti stupňů, jak když utne je rázem nula.

Po přebalení se do overalů a zkompletování transporťáků začnem postupně mizet ve tmě do útrob ledového království. Elefantí vchod, kterým sestupujem nás vyplivne přímo v největší prostoře celého systému – v Mamutím dómu, kde nasadíme mačky.

Prostora obřích rozměrů (podle mapy asi 150x100x60m) kompletně pokrytá ledovou přikrývkou s všudepřítomnou ledovou výzdobou několikametrových stalakmitů a ledových kopulí. Trochu se tu vyblbneme, něco vyfotíme a pokračujem dále v exploraci. Cestou bylo několik kolmých stupňů s ledovými vodopády a převisy. O jejich zdolání se postarali Pavel s Akimem. Zkušení horolezci už měli v lezení po ledu praxi. Pomocí cepínů, maček a šroubů do ledu se drápali nahoru a házeli nám lano. My ostatní už si to vylezli po jeskyňářsku, jak jsme zvyklí. Asi po dvou stech metrech ledové masy rázově končí. Dále už nacházíme jen občasné pozůstatky ledových ploch.

Postup jeskyní byl velmi pomalý právě z důvodu velké členitosti jeskyně. Stále bylo potřeba někde překonávat kolmé stupně pomocí lana a to nás hodně zdržovalo. Už začínalo být skutečně hodně hodin a bylo potřeba najít vodu a místo na bivak. Právě vodu jsme v podstatě neřešili. Doufalo se, že přinejhorším ledu bude všude dostatek. Led se ovšem vytratil a voda zatím nikde. Už byla ve vzduchu trošičku cejtit nervozita, ale všechno dobře dopadlo. V pravý čas objevujem trochu laxně vystrojený sráz do velké prostory (jakési plastové lano) na jejiž dně nacházíme tůňku s aktivním skapem. Celé dno prostory je pokryto vrstvou ledu a tato ledová plocha bylo asi jediné rovné místo na spaní. No co…zrovna na ledu jsem v jeskyni ještě nespal, tak to poznám teď následující 2 noci.

Bivak je rozložen právě v místech, kde Pavel s Marikou skončili při poslední návštěvě této jeskyně před pár lety. Další průzkum jeskyně bude pro všechny neznámý a necháme to na zítra.

Než zalezem do spacáků doplníme spálenou energii, navaříme kotel čaje a nacpeme se instantním dobrým hostincem od Maggi.

To je všechno parádní, nicméně posedávání a čekání u plynového vařiče bez pohybu je nic moc. Je tu teplota kolem -2°C a při delším postávání v propoceným overalu začínají mrznout končetiny a následně i tělo. Zbytečně nezahálíme a kolem půl dvanácté už uleháme s kulichama na hlavě do našich zimních spacáků a dáváme netopýrům dobrou noc.

Zapíchli jsme to na slušných 10 hodin spánku. Takový vstávání v ledové díře to je teprve divadýlko. Ležíme zachumlaní vedle sebe, každej pořád připomíná, že je moc hodin a je potřeba vstávat, ale nic se neděje. Nikomu se z toho vyhřátýho spacáku do mrazu nechce.

Nakonec to nebylo, tak hrozný, ale musí to být rychlá akce. Rozepnout spacák, odlepit přimrzlé boty od ledu, naházet na sebe ty smradlavý hadry, overal a rychle vařit čaj.

Docela úspěšně se nám daří v 11 hodin vyrazit na další pokračování touhle megadírou. Dnešní den máme v úmyslu dojít co nejdál to půjde a vrátíme se sem. Bivak necháme tam, kde je a další noc přespíme opět tady.

Nedělní průzkum začíná již vystrojeným traverzem po takové šikmině nad propástkou. Následuje rozsáhlá chodba s několika horšími místy. Někde si pro jistotu vypomůžem vlasním lanem, ale většina kolmých stupňů a traverzů jsou už osazeny. Značíme si cestu pomocí fosforeskujících čtverečků, i když tah jeskyně je zatím jasný.

Dalším kolmým stupněm se ocitáme v obrovské prostoře s vyvaleným ohromným suťákem z druhé strany. Pokračování objevujem napříč prostorou pod suťoviskem a nalézáme pěkný bivakovací plácek původních badatelů či průzkumníků. Prostory a chodby jsou stále veliké a ohýbat se nikde nemusíme.

Další postup je zastaven mohutnou propastí asi 15m v průměru a dalším pozůstatkem bivakování poblíž propasti. Dál to nikam nevede. Po cestě jsme si všimli úzké studny neznámé hloubky vystrojené lanem a se zánovními plaketami. Lano vypadá zachovalé, tak Pavel první zkouší slanit dolů a zjišťuje, že se po chvíli ocitá na dně té velké propasti, která nás zastavila v cestě.

Postupně ho všichni následujem a začínáme průzkum další o něco nižší etáže. Moc daleko to nevede. Pouze pár desítek metrů a najednou 15m vysoká chodba prostě končí. Nevěřícně hledáme další pokračování a prolézáme každou štěrbinu. Po chvíli se zadařilo. Průlezem nenápadného meandříku na hranici průleznosti se ocitám ve velké prostoře s propadliskem. Tohle propadlisko je zakončeno brutální studnou s propastí neznámé hloubky. Na dno nikdo nedosvítil 🙂 Před studnou jsou osazeny úplně nové plakety ovšem už jsme s sebou neměli tak dlouhé lano, abychom si na to troufli. Zde náš průzkum končí. Je téměř jisté, že pokračování je tudy. Třeba někdy příště.

Máme tak akorát čas (s rezervou) se vrátit k našemu bivaku. Musíme jít brzy spát, protože zítřejší budíček bude v 5 ráno. Cestu zpět zvládáme hravě. Již podruhé absolvujem mrznoucí akt při čekání na večeři a spát jdeme tuším něco kolem půl desáté.

Pondělní časné ráno zlikvidujem poslední zbytky jídla. Změna klimatu na povrchu byla dosti znát i v jeskyni. Už večer začalo profukovat a skapávající voda místy začala téct proudem. Venku asi pěkně zapršelo. Sbalíme bivakovací potřeby a s plnými transporťáky zahájíme cestu zpět na povrch.

Ubíhá to rychle. Ani jsem se nenadál a už před sebou vídím naše odložené mačky. Zachvíli začíná led. Už je to jen kousek k východu. Znovu se mačkami zakousnem do ledu. Cestou odstrojujem lana, která jsme tu použili a před desátou hodinou dopoledne už se ocitáme po dvou dnech zpět v Mamutím dómu.

To je prostě pecka. Nemůžu se tady té prostory nabažit. Běháme tu po ledu mezi těma ledouchama, pořád sem a tam, jak mravenci a naposled se pokoušíme vstřebat tu nádheru.

Čas je ale neúprosný, tak musíme pomalu stoupat za denním světlem. Ten, kdo si myslel, že se konečně po třech dnech ohřeje na sluníčku, tomu se představa hodně rychle rozplynula.

Píše se 3. října a venku je sněhová vánice trochu s deštěm. Nemá smysl se převlékat do suchého a rovnou vyrážíme v overalech na tříhodinový trek na parkoviště k autu. Cestu zpět jsme zvládli bez jediné pauzy. Zima nám přestávky nedovolila. Po 2,5 hodinách stojíme u auta.

Poslední osvěžující zážitek byla převlíkačka na tom ledovým větru. Rychle naskládáme věci do kufru, roztápíme auto a kolem druhé hodiny uháníme na šestihodinouvou jízdu do Brna k domovům.

Můj čich, že tahle výprava do ledové jeskyně bude nevšední zážitek se vyplnila dokonale. Dalo mi to nové zkušenosti a nezapomenutelné zážitky. Poznal jsem další skvělé lidi, se kterými se rád někam vydám znovu. Prostor a možností, kam jít explorovat je tu jistě nespočet. Už teď byly určité náznaky, kam se podívat příště. Pokud se někdy vrátíme přímo sem, tak víme kudy dál.

Díky Devoňákům Pavlovi a Marice za organizaci. Bylo to super!