by
V půli listopadu jsme využili dne volna navíc a spáchali v krasu po delší době větší akci. V sobotu se aktivity rozjely na několika frontách – Pepa, Honza, Jarda s Jardou a Wikking vyklízeli kameny složené v Jezevčí síni ven z jeskyně, Mráza prováděl další dokumentaci v Propasti pod Kaplí a já se Šlimcem jsme vzali prof. Musila s Ondrou na povrchovku do Jedelského propadání a do Velké dohody a ukázali jim místní závrty a jeskyně.
Po úplném vyčištění Jezevčí síně od deponovaného kamení se všichni přesouváme hlouběji do jeskyně, na dno II. propasti. Vody je ještě míň než minule, tj. již není ani v dáli pod stropem spojnice vidět vodní hladina a můžeme se tedy po rok a půl dlouhé pauze pustit do těžby a pokusit se po desetiletích zprůchodnit spojnici propastí II a III. Nejdřív ještě instalujeme kladku nad betonové hrazení, za které se deponuje nakopaný materiál a po klasické hlášce "když dnes mákneme, už se do té III. propasti prokopneme" rozjíždíme těžbu. V kýblech putuje nahoru nepříjemně mazlavé bahno, ale už jsme tu dřív měli čest i s řidším sajrajtem. Když končíme, je pod stropem spojnice vidět stále dál, průvan tudy vane intenzivní a přesvědčení, že jsme III. propasti již velice blízko, je stále silnější. Dnes se to nepovedlo, tak třeba už příště…
V neděli naše řady rychle prořídly a znemožnilo nám to zopakovat si včerejšek ve II. propasti. Zalezli jsme místo toho do Propasti pod Kaplí. Po delší době, kdy neustále připravujeme lanovku pro odtěžení hlavní deponie z Dómu nádob, jsme si s Kubou a Pepou zašli spravit chuť prací na čelbě = v nejnižším dosaženém bodě Propasti pod Kaplí. Podařilo se nám najít kousek nevyužitého prostoru, kam dnes uložíme dole nakopaný materiál a pouštíme se do zahlubování. Práce jde parádně, odebíráme další a další kameny, ve dně se objevují další volné dutinky a škvíry a rychle posunujeme nejnižší dosažené místo na pracovišti o další půlmetr níž. Situace je velice optimistická, objev tu na nás čeká třeba už jen za několika málo kameny. Ale vše brzdí náš problém s ukládáním kamení a hlíny a je potřeba vydržet, připravit lanovku, udělat si prostor v Dómu nádob, a pak už to přijde 🙂
Na závěr akce se nám poštěstilo velice zajímavé pozorování: Z plazivky vybíhající z Propasti pod Kaplí přilétal netopýr. Protože v cestě zjistil překážku (Šlimec sedící před plazivkou), otočil se a zmizel zpátky v plazivce. Vykládám Šlimcovi historku, jak jsem jednou následoval netopýra do této plazivky a než jsem se tam doplazil, tak netopýr zmizel někde v závalu na jejím konci. Než celou historku dopovím (uběhly tak 2 minuty od chvíle, kdy jsme netopýra zahlédli), slyším nějaké zvuky zespod, podívám se a naproti mi ze dna propasti vylétá netopýr, obletí mě a pak vyletí nahoru k ústí propasti a zmizí. Vyletěl ze dna přesně z těch puklin, kde jsme se dnes hrabali! Takže krom průvanu nám už i netopýr potvrdil, že tam dole něco je. A co víc, netopýři tento víkend v jeskyni nijak moc nepoletovali, spíš vůbec, takže se s velkou pravděpodobností jedná přesně o toho samého jedince, který před dvěma minutami zmizel v závalu na konci plazivky. Odletěl plazivkou, aby se vrátil dnem propasti a obletěl tak překážku v podobě sedícího jeskyňáře. Obě místa už jsou od sebe značně výškově i délkově vzdálena, přesto to teď vypadá, že za oběma v současnosti koncovými body existuje jeden volný prostor, který tato místa spojuje!
V pondělí Rosťa se Šlimcem předvrtávali pásovinu na výrobu dalších žebříků, já s Kubou od Tarťáků jsme ve II. propasti řešili možnosti a postupy, jak vyspravit starou výdřevu v její nejnižší části. Poté jsme se vrátili do západní větve jeskyně a úspěšně zlikvidovali poslední velký vápencový blok, který stál lanovce v cestě. Teď je naporcován na menší kusy a čeká tu napříště další várka kamení na odtěžení ven z jeskyně.
V rozjetých činnostech jsme plynule pokračovali i v úterý. Rosťa dál vrtal pásovinu, Šlimec vzal kolečka a odvozil od jeskyně Dagmar všechny v sobotu vytažené kameny na deponii k cestě a já se zaučoval do tajů mapování jeskynních prostor pod vedením Igeho a Kristýny. Jako menší lokalita vhodná pro zmapování byla vybrána naše jeskyně U Jedelské cesty. Hned u vstupu do jeskyně náš čekalo nemilé překvapení, někdo nám ukradl vstupní žebřík. Chyběl jen ten jediný, další železné žebříky, přestože jsou už z povrchu taky vidět, zůstaly na svém místě. Náhodný kolemjdoucí asi pobral, co zrovna unesl a šel zase dál. Nebo se někomu hodil právě dvoumetrový žebřík. Co se dá dělat, vyrobíme o 2 m žebříků víc… Do jeskyně se dá sestoupit naštěstí i bez něj, takže naši mapovací akci už nic víc neomezovalo (pokud pominu ty 2 velké ropuchy, které jsme dole museli překračovat). Polosifon před poslední síňkou byl úplně vyschlý, takže se dalo podívat až na konec jeskyně. Na povrchu jsme pak strávili ještě nějaký čas sháněním klíčů od Tarťácké boudy, to už ale nemohlo nijak pokazit výborný dojem z celé akce.
autor: Maty
