by 
Pro zpestření předposledního adventního týdne jsme zvolili “jistotu”. Výstup na bivak Modonutti Savoia a následně zamakat v propasti C26-Maličká. Navzdory ukázkovému počasí jsme se však přes hromady sněhu do C26 nedostali a byli jsme rádi, že jsme se doplahočili do boudy. ODKAZ NA KRÁTKÉ VIDEO NA KONCI ČLÁNKU.
První noc jsme strávili pod širákem nedaleko vodopádu Boka. Nad ránem padla rosa, čímž se rozplynuly naše ideály o tom, že duté vlákno hřeje i za mokra. V mínus 5ti už toto tvrzení neplatí. Nad ránem jsme se s Kuřetem probouzeli přitulení jak můj s mojou. Dali jsme rychlou snídačku v podobě vajec a mazali jsme se nahlásit na policejní stanici do
Bovce. Po nahlášení proběhla ještě tradiční kávička na náměstí, kde jsme taky usušily mokré spacáky. Z kavárny jsme ještě obvolali nejdražší doma a zamávali jim prostřednictvím web kamery.
Hned na nástupu nás přivítala hromada sněhu, nahrnutá od vozidel zimní údržby. Z hromady trčel známý rozcestník, který se nevím proč v létě zdál vyšší. Nálada je však dobrá a tak začínáme stoupat. Prošlapávání sněhu s betelným batohem, který máme zase na zádech, je pěkná otročina. Proto se na čelbě pravidelně střídáme. Sněhu stále přibývá a kousek pod polovinou výstupu jdeme už stabilně po kolena ve sněhu. Zde nasazují Eva s Tomem sněžnice. Eva a Tom nás doprovázejí a pomáhají nám s vynáškou materiálu. Já a Kuře sněžnice nemáme a tak pokračujeme v brodění. Po výstupu z lesa je sněhová nadílka ještě bohatější a místy se trápíme po pás ve sněhu. Ztroskotal i plán na výrobu sněžnic ze všude přítomného proutí. Výroba sněžnic spotřebovává poslední světlo, které
nám ještě zbývalo a na úbočí, po kterém se plahočíme, padá tma. Nasazujeme čelovky a hledáme cestu mezi zasněženou kosodřevinou. Zasněžená krajina je od té letní k nepoznání k čemuž přispívá i přicházející noc. Ztráta orientace je tak nasnadě a začínáme zde bloudit. Padají návrhy na bivakování ve svahu, což naštěstí ihned zavrhujeme. Můsíme dojít na bivak stůj co stůj! Po dvou hodinách bloudění se nám konečně daří najít značku na stěně, která vede k suťáku. Značka nám do žil vlévá novou naději. Po paměti docházíme až k suťáku, zde dáváme pauzu a něco večeříme. Najednou někdo řekl nahlas to, co už jsme uvnitř všichni věděli: „cestu na Možnicu nedáme!“. Eva s Tomem na planinu nechtějí a ve dvou odtáhnout veškerý materiál po zasněžené Možnici se nám jeví jako hazard, který nejsme ochotni podstupovat. Představa, že s plnou polní jdeme ve dvou k propasti, strávíme celej den v díře a pak zpátky na bivak je nereálná, ne v těchto podmínkách, bohužel. Věci do díry tedy vláčíme ještě na Rudé náměstí. Zde všechen materiál s těžkým
srdcem cpeme do transporťáků a necháváme tady.
Zbývá poslední svah, který nás dělí od bivaku. Svah je tvořen tvrdou sněhovou krustou, po které se vystupuje v celku dobře. Já a Kuře jsem o něco rychlejší a dorážíme k boudě jako první. Celý výstup nám zabral slabých jedenáct hodin. Ze dveří je vidět pouze horní hrana a tak Kuře vytahuje lopatu a dává se do práce. Já zatím píšu Mattesovi do CZ, že jsme nahoře. V průběhu psaní textovky slyším volání ze svahu. Evča, dle jejich slov, ztratila morál. Začínám tedy sestupovat zhruba do poloviny svahu a oba odjišťuji na repce. Je s podivem kolik v sobě člověk najde ještě energie poté, co dojde "na sračky" na bivak, sundá batoh a zjistí, že už je v klidu. Znovu se mi potvrdila stará pravda: „Když si myslíš, že už nemůžeš, tak ještě třikrát můžeš!“
Na boudě jsme strávili celou sobotu. Jen kolem poledne jsme šli s Kuřetem do koryt pro vodu. Máme štěstí, vodu nacházíme hned po vykopání první díry. Čas si krátíme klábosením a hraním všemožných her. Počasí je celý den
ukázkové jen večer se oběvuje protrhaná oblačnost, která se pořád zhoršuje, až nakonec temná clona zastínila všechny hvězdy i dorůstající měsíc. Zrovna v tu chvíli jsme se šli s klukama provětrat na vzduch. Evču jsme nechali v bivaku. Zřejmě zaslechla část našeho rozhovoru ohledně počasí. Po návratu se nás tedy ptá: „Jak to tam vypadá“. Kuře odpovídá: „V klídečku, ale tím plynem bych šetřil“. Tato věta nás, jak už to tak bývá, nesmírně pobavila.
V neděli dopoledne začínáme sestupovat. Počasí je opět luxusní a cesta jde vyšlapanou stezkou vcelku rychle. Ve čtyři hodiny odpoledne už sedíme v restauraci v Resiuttě a cpeme se vepřovým kolenem.
Akce byla ještě víc turistická než posledně, kde jsme řekli, že ve dvou už do díry nejedeme! Beztak pojedeme zas, ty hory jsou úžasný!
!!!-VIDEO Z AKCE-!!!
STŘIH: Kuře
Bob, ZO 6-04 RUDICE
autor: lukas
