Za ledopády do Rudického propadání (20.–22.1.2017)

Tento víkend jsme kras neměli v plánu, ale ozval se v týdnu Alda, že v Rudickém propadání po letech zamrzly vodopády a že to prostě musíme vidět. Takže jsme víkend před výročkou kvůli tomu vyrazili do krasu. V pátek po příjezdu do krasu jsem se ani nestačil rozkoukat a hned mě Tartarosácký Kuba naverboval na pracovku do Suchého žlebu na jejich novou lokalitu. Doporučil, ať si vezmu teplé oblečení, kdybych náhodou zůstal tahat lódny na povrchu. Tak jsem se teple oblíkl, protože mi bylo jasné, že na mě ta práce na povrchu stejně vyjde.

Po zdařilé kopací akci jsme si navzájem vytlačili auta ze sněhových závějí (tedy já odjížděl poslední, takže jsem se vytláčel sám) a společně s Arankou a Šlimecem jsme se vydali kolonizovat Myotisáckou základnu ve Vilémovicích (přece nebudeme ztápět dřevo na vlastní boudě, když nás do krasu zlákal nějaký Myotisák 🙂 Páteční večer proběhl dle místních tradic U Netopýra.

Po náročném pátečním programu (a teď nemluvím o bádání v jeskyni) jsme si naordinovali rekonvalescenci každý dle svého gusta – někdo vyrazil užívat sněhu na běžkách, někdo sledovat průvany, všichni společně jsme pak odpoledne vyrazili na procházku Suchým žlebem a od Luboše jsme dostali výklad ke kdejaké díře – přes jeskyně Husí, Ovčí, Kravskou, Verunčinu a další až po Mastný flek.

To nejlepší ale přišlo až v neděli. Alda u Rudické skupiny domluvil sestup do Rudického propadání přes ponor Jedovnického potoka. Navlíkli jsme se do overalů, někdo i do neoprenu, všichni do cajků a společně s Lubošem, Helčou, Arankou a Aldou jsme se zanořili do tohoto ledového království. Tam dole to byl skutečně jiný svět. Nejdřív jen dno pokryté ledem, sem tam nějaký ledouch a pak přišel ten ohromný ledopád ve Třicítce. Alda se ujal vystrojování, ostatní jsme ho následovali. Na dně Třicítky už bylo vše obaleno ledem, vodu v podstatě nebylo vůbec slyšet, jen místy bylo skrz led vidět pulzující masy vody, jak se ohromnou rychlostí řítí dolů.

Zaledněnou chodbou jsme došli až k dalšímu stupni, ten už jsme ale až na dno neslanili. Dole byl v ledu průlezný otvor, jenže ledová výzdoba tu byla narostlá do tak košatých a ohromných tvarů, že s každým pohybem hrozilo, že lano utrhne nějaký blok rampouchů a to jsme mít na hlavě nechtěli. Prohlídli jsme si tu nádheru a vydali se zpět k povrchu. Cestou nahoru jsme fotili a kochali se tou krásou. Kdo ví, kdy se taková možnost zase naskytne.