by
Po různém domlouvání a nedomlouvání a rušení výpravy a různých dalších změnách jsme se na poslední chvíli vypravili do Strážovských vrchů. Tentokrát ne k Pružině, ale k Topolčanům. V pátek po práci jsme vyrazili já a Matouš z Vyškova do Topolčan, kde jsme měli vyzvednout našeho Jendu s Katarinou z Jaskyniarskeho klubu Strážovské vrchy. Po malém bloudění v Topolčanoch jsme dorazili na vlakové nádraží, kde jsme nabrali Jendu s Katarinou a vyrazili do Podhradie k domečku rodičů Katariny, který využívají spíš jako chatku. Na Slovensku je spousta obcí Podhradie a to znamená jen jedno – pod rouškou tmy se na kopečku jistojistě ukrývala zřícenina.
Po nejnutnějším ubytování jsme se stavili do hospůdky, ale brzy potom jsme se přesunuli zpět trošku zlikvidovat vlastní zásoby tekutin. Ráno jsme počkali na Mila Lisého, dalšího člena speleoklubu Strážov a vyrazili jsme do jeskyňky Opálená skala. Po opuštěné sjezdovce jsme došli na toto bývalé pracoviště skupiny. Až tady jsme si uvědomili, že Strážovská skupina spravuje kopce, kam až oko dohlédne, mimo jiné i tuto část Považského Inovce.
Po exkurzi jsme vyrazili zpět na oběd a potom na prohlídku zříceniny Topolčianského hradu, která byla nádherná. Jen do vnitřního hradu jsme se nedostali, no nic, příště si půjčíme od starosty klíče.
Navečer jsme se vyhecovali k prohlídce Džimovy spásy, další jeskyně v této oblasti. Chvilku jsme sice prohledávali kopec, jelikož ve tmě a na kopci, kde je každý strom stejný, nebylo snadné jeskyni hned nalézt, zvlášť když jsme přehlédli zásadní orientační bod – mech na větvi. Nakonec jsme jeskyni nalezli, ale ještě stále nebylo jasné, zda se do jeskyně dostaneme, jelikož je opatřena důmyslným systémem otevírání. Takový zámek na jeskyni jsme ještě neviděli, klobouk dolů před stavitelem. Jeskyně měla vše, co by správná jeskyně měla mít. Hned od vstupu jsme sestupovali, sjížděli dolů do útrob jeskyně. Někde jsme se plazili, někde chodili, ale všude jsme se kochali. Katarina nám ukázala, že její pověst úžinářky Strážovských vrchů nevznikla jen tak. Džimova spása je taková krásná prolézačka, největší její zajímavostí je tektonické zrcadlo. Po návratu k autu jsme si dali pivko v jedné hospůdce, která měla ještě ve 23:00 otevřeno. Doma jsme si uvařili kuskus a šli spát, protože v neděli nás čekal zlatý hřeb víkendu – Strážovská priepasť a jaskyňa Četníkova svadba, největší jeskyně Strážovských vrchů.
Ráno jsme pobalili věci a vyrazili do Topolčan vyzvednout Mila s Borisem. Cesta z Topolčan k místu, kde jsme nechávali vozidla, trvala přes hodinu. Je vidět, že Strážovští mají své lokality hodně roztahané a než někam dojedou, tak to chvíli trvá. Po zaparkování a dobalení věcí do batohů jsme vyrazili "hore". Čím výše jsme byli, tím víc bylo sněhu, místy až po kolena. Milo, jako zkušený průvodce, si lehce vykračoval nahoru a někteří z nás jsme za ním docela funěli.
Nejprve jsme došli pod skalní stěnu, převis, kde se měla nacházet Strážovská priepasť a Milo nám řekl, ať najdeme vchod do jaskyně. Kluci se rozhlíželi, ale nic neobjevili. Nakonec vzal Milo lopatku a začal odhazovat sníh, až se nakonec objevilo ústí vchodu do jaskyně. Po pár metrech od vstupu se objevil lanový žebřík, po kterém se slezlo propastí do dómu. Další pokračování a vl. propojení s Četníkovou svadbou je momentálně zasypané, tedy jsme pomohli odtěžit část sesypané hlíny a kamení.
Po pracovce jsme opět vylezli po lanovém žebříku nahoru a ven a vydali se do Četníkovy svadby. Opět jsme uvolňovali vstup zapadaný sněhem. Ještě než jsme dorazili k uzávěře, tak jsme se museli prosmýknout přes ledovou výzdobu a zledovatělé kamení. Jaskyně vážně neměla chybu. Nezapomenutelná záležitost. Plazivky, obří dómy, ohromná výzdoba, zase plazivky, krásné lezení, prostě od začátku až do konce jsme si ji užili. Prošli jsme Vodopádový dóm, Prvomájový dóm i Braňove ozveny, pouze jednu část jsme vynechali, protože nás už tlačil čas. Určitě se sem musíme vrátit zas! Po opuštění jaskyně nás čekalo už jen převléknout se z mokrých overalů a hurá dolů k autům.
Dole jsme vyřešili technické problémy jednoho z aut a vyrazili jsme k domovům. Byl to opravdu parádní víkend, první výprava letošního roku na Slovensko a opravdu to stálo za to! Tedy nezbývá než poděkovat Katarině a Milovi za úžasné zážitky z jeskyní, na které budeme ještě hodně dlouho vzpomínat.
autor: Maty
