by
Letošní jarní expedice do
Slovinska byla hlavně pátrací, procházeli jsme Kras (ten Kras s
velkým K, co se po něm všechny ostatní krasy jmenují) a
dohledávali v terénu ústí jeskyní a vojenských kaveren. Kromě
toho proběhlo také několik orientačních a mapovacích návštěv
věcí známých z dřívějška či doslechu a samozřejmě také
exkurzí. Stihli jsme toho nakonec méně, než obvykle, hlavně
kvůli deštivému počasí ze začátku, ale celkově je možné
akci hodnotit jako úspěšnou. Účastníci se letos vcelku tradičně
rekrutovali z Tetína, Vratíkova, Hranic, Rudice a nově i z Topasu. Uzel s Cimbálem bohužel
nemohli jet z rodinných důvodů.
A teď už k jednotlivým dnům:
Sobota 22. 3. 2014
V Podolí mne a Kawi nabírá Roman
Živor. Z Prahy nás už víc nejede, ale zavazadel máme docela
dost, bereme tu dovolenou v Jugoslávii zodpovědně. Cesta probíhá
bez větších vzruchů, dokonce i v tom gemütlich rakouském
městečku těsně za hranicemi už odstranili hromady cedulek proti
Temelínu a kruhový objezd s falešnými ozářenými mrtvolami.
Obědváme tradičně na odpočívadle pod Hohenwerfenem, poblíž
Jeskyně ledových obrů. Za Villachem upozorňuji Kawi na
romantickou opuštěnou trať, ukazuje se mimochodem, že z ní
zřejmě Italové už udělali cyklostezku. Kromě toho s sebou ale
překonání alpských hřebenů (vlastně spíš podkonání, jeli
jsme tunely) nese jeden zlom – po prosvětleném jarním počasí
oblažujícím Hercynský hvozd nás Mediterán vítá mlhou, deštěm
a chladným větrem. Vzdalujeme se postupně od hor po rovinách
kolem širokých a mělkých říčních koryt, dokud se nedostaneme
na jižní úbočí Krasu a nevstoupíme do Slovinska u Brestovice,
odkud vede nahoru mezi závrty, zídky, křoví a vinohrady klikatá
úzká silnička.
U základny poprchává, jsme tu
první, tak zajdeme na návštěvu za Videm a pak už se stěhují
věci dovnitř. Dorážejí vratíkovští a hraničtí, zabydluje
se, probíhá úvodní družba. Taky zjišťuji, že oproti letům
minulým nejde na základně wifi. Na jednu stranu jsem ji trochu
potřeboval, na druhou mám důvod neodpovídat na neurgentní
pracovní maily, což je vcelku prima.
Neděle 23. 3. 2014
Prší. Někdo jede nakupovat,
jinak se ale nikam organizovaně nejde. Snídáme suši. Líný den,
ale nedá se svítit, Kras je silně zakřoven a v dešti to znamená
být durch po půl hodině. Ale odpoledne se moravská sekce výpravy
vzmuží a vyráží kopat do nějaké doporučené jeskyně, která
je prý nadějná. Já jsem obecně ke kopání nadějných jeskyní
tady nahoře trochu skeptický, protože menších děr je tu strašná
spousta a větší systémy bych čekal spíš hlouběji, tedy
dostupné vertikálami, ale rozhodně je lepší něco dělat a kdo
ví, třeba zbývá jen kousek.
Pondělí 24. 3. 2014
Stále je hnusně, dopoledne se jen
zajdeme s Kawi projít na temnický hřbitůvek. Odpoledne už jedeme
do pracovní jeskyně kopat všichni. Nachází se na odlehlém svahu
severozápadního výběžku hřeben Trstelje a je tvořena chodbou
upadající pod úhlem přibližně 45 stupňů. Práce postupuje
díky dobře seřazenému kýblovacímu retězci docela rychle, ze
suti začínají místy dokonce lézt kosti drobného zvířectva,
uhlíky a střepy, byť ne v původní poloze. Kawi není dobře, tak
odchází na základnu o něco dřív, bere to udatně napříč
pustým lesem na azimut kotelní věže, skal a stepí divočinou. My
ostatní ještě postoupíme, ale žádné zásadní nové prostory
se neotevírají. Zato se na svahu vedle jámy otevírá hezký
výhled k velehorám a počasí se začíná tvářit nadějněji.
Úterý 25. 3. 2014
Dnes už je líp, vítr sice duje
zdatně, ale až na drobné přeháňky neprší. Je tedy čas iskat
jame, dnes chceme dochodit poslední zbytečky nezmapovaných území
na mapovém listu, kterému bylo věnováno pár uplynulých let.
Hned na začátku nalézá naše skupinka (Roman, já a Kawi) v mačii
pěknou jeskyni s propadlým stropem a o kus dá kavernu s pamětní
cedulí, žel už setřenou. Jinak je skladba objevů vcelku
standardní, převážně nedokončené prvoválečné kaverny v
závrtech propojených systémem zákopů, kde křoví roste hustě,
ó tak hustě. Staré kamenné zídky, suché větve, pichlaviny.
Večer se mezi Krasem a Nanosem ukazuje duha, příslib lepšího
počasí dnů příštích.
Středa 26. 3. 2014
Středa bývá exkurzním dnem,
protože se předpokládá, že se předchozí tři dny pilně
pracovalo a je čas na oddech. My jsme zatím až tolik nepracovali,
ale nedá se svítit, už jsou domluvené exkurze. Co se týče
oddechu, ukáže se nakonec exkurze býti značně náročnější,
než chození po Krasu s GPSkou. Ale abych nepředbíhal – s výletem
začínáme už na vojenském hřbitovu v Gorjansku, kam chce Martin
Vítek umístit nějaké ty trikolórové stužky, aby to nedělali
jenom Maďaři. Vítr burácí udatně a celý výstup značně
znepříjemňuje. Většina hrobových nápisů, původně
přítiomných, vzala zřejmě za své při nějaké starší
rekonstrukci hroboviště, na východní straně hřbitova ale stále
stojí pomník Vladislava Oškery:
Vladislav Oškera
k. u. k.
Feuerwerker horsk.
dělostřel. pluku čís. 13
absolvent
stát. stroj. průmysl.
školy
a technolog. musea ve
Vídni
majitel stříb.
medaile za udatnost
z Neobuze na Moravě
padl 25. VII 1915
na Doberdobské
planině
Kde domov můj – kde
domov můj
Dalekáť cesta má,
marné volání…
Svému
nezapomenutelnému bratru
věnuje poručík Al.
Oškera
Italové oproti tomu u hřbitovní
kaple volí jiné básníky, kteří tvrdí, že Dolce et decorum est
pro patria mori. Martin z Hranic, který sice není intelektuál, ale
v ledačems se vyzná, rozebírá myšlenku, zda by si to byl autor
výroku ochotný s těmi mládenci v jamách pod kamennými kříži
vyměnit. V duši zachmuřené spějeme k autům. Náladu spraví
ovšem už za chvíli setkání s magistrou z komenské lékárny,
kde se stavujeme pro pinzetu na klíšťata a pár dalších
drobností. Paní se ptá, odkud jsme, a když řekneme, že z Čech,
prohlásí, že čeština je nádherně poeticky znějící řeč,
byť jí skoro nerozumí, a odněkud zezadu přináší knížku Co
tu kvete? a prosí nás, abychom jí přečetli pár vět z titulní
strany. Zatímco čteme nadpis "Kvetoucí rostliny střední
Evropy ve volné přírodě", stojí za pultem, usmívá se a
labužnicky koštuje plynutí jazyka.
Kdesi za Komenem vyzvedáváme Jaku
a, v mírném informačním nedostatku, přejíždíme za Sežanu
blízko k italské hranici, kde se má nacházet nějaká jeskyně,
kam se sice leze po žebřících, ale jinak je vcelku vycházková.
Mezitím ještě volá Terka, která je na Erasmu v Portoroži, kdy
by se s náma mohla vidět, ale protože už se nestíháme nabrat,
domlouváme se na pátek.
Předtím, než dojedeme k té
vycházkové jeskyni, stavujeme se ještě u Golokratne jamy, což je
taková širší Macocha, a pár u propástek poblíž Orleku.
Vycházková jeskyně s pár
žebříky je už těsně za italskou hranicí a jmenuje se Abisso di
Trebiciano neboli Labodnica. Slovinci, ověšení ve ferratových
sedácích, lehce znepokojeně hledí na naši o trochu ležérnější
výbavu, rozdíl ale není tak dramatický, abychom pojali obavy. Za
chvilku už v malé budce ve svahu závrtu, která vypadá trochu
jako veřejné záchodky, nastupujeme na první žebřík. Asi po
patnácti metrech a třech žebřících zavěšených v čím dál
tím vertikálnějších prostorách se Kawi obrací s tím, že jí
není úplně dobře. Říkám jí, že celková hloubka jeskyně má
být sice nějakých 300 metrů, ale že už vidím pod námi nějakou
horizontální úroveň, tak to asi nebude celou cestu takhle. Kawi
se ale radši rozhoduje, že počká venku, a já ted sestoupím na
to horizontální patro.
Pod ním je však další série
žebříků vedených prostředkem komínu, který má dole tmu.
Žebře jsou občas lemovány vrzajícími odpočinkovými plošinkami
a střídají se na nich nasáže mírně ukloněné, na kterých se
dá trochu oddechnout, kdyby ovšem nahoře nečekalo ve frontě
dalších deet lidí, s pasážemi kolmými, ze kterých po chvílí
docela bolí ruce.
Po pár předělech se dostávám
na další horizontální level, kde se přechází menší dóm po
sérii plošinek položených na traversách zaražených do stěny.
Říkám si, že to už vypadá vcelku pozitivně, byť samotný
přechod je trochu dobrodružný.
Následuje ale dalších asi 200
metrů žebříků, furt hlouběji a hlouběji.
Konec žebříků přichází asi
až po hodině sestupu, v místech, kde kovem vystrojenou trasu
obklopují zbytky starých dřevěných povalů z dob prvního
objevování jeskyně. Musela to být slušná rychta, já jsem teď
jen lezl dolů, a jsem docela zdechlý.
Po žebříky je tma. Tma nahoru,
tma dolů. Stojíme na horním okraji písčitého svahu, kdesi v
temnotách dole hučí řeka. Podobný pocit z podzemí jsem měl
naposled ve Schöpferu, a tam byl aspoň vidět strop. Sestupuji
pomalu dolů a mám tendenci pobrukovat si Dřív, nežli vzejde
světlo dne.
Voda, která protéká jeskyní,
patří k jednomu ze dvou hlavních hlubinných proudů Reky. Hučí
v klínu rozeklaných skal, vynořuje se tu mezi dvěma sifony a
spěje někam dál k severozápadu, kde po cestě přibere další
vody a stane se Timavou. Kromě obrovského dómu, ve kterém chodíme
po skalkách a ukloněných plážích a hledáme kamarády svítící
kdesi v dáli, už jeskyně nemá zásadní pokračování, ale ono
to stačí. Padám do písku a dělám andělíčka, později
zjišťuji, že jsem nebyl sám.
Vize výstupu nahoru, těch 300
metrů po žebřících a bez jištění, vyhlíží zpočátku
dramaticky, nakonec mi to ale jde rychleji – asi proto, že nemám
marné naděje, že tahle plošinka už je ta poslední, a vůbec.
Nahoře se ocitám asi za hodinu,
od bláta a se špinavým ksichtem, který je prý sexy.
Čtvrtek 27. 3. 2014
Dnes se už prohledává nový
mapový list, jihozápadně od Korit na Krasu. Stojíme s autem
nedaleko od bývalé jugoslávské pozorovatelny, terén je tu
nepřehlednou houštinou s četnými zpola setřenými krátery po
dělostřelbě, tady někde se setkávaly italské linie s
rakouskými. I kaverny v závrtech jsou takové chaoticky rozmístěné
a zpravidla zcela nedoražené, sázíme na Italy, zvlášť po
nálezu vhodného pítka. Vítr duje, takže se v křoví neslyšíme,
jen z dálky zní mečení stáda koz, které o sektor vedle vypásá
podrost. Kawi se udatně vrhá do nedokončených kaveren ověřovat
pokračování, což má za následek ztrátu mobilu, který se pak
naštěstí zase v jedné z děr najde. Má kliku, hledat ho já, tak
tam neprolezu.
Objevy nejsou nějak zásadní, při
pauze na oběd ale na sousedním vršku Srnjak nacházím docela
pěkně zachovalé zákopy a hlouběji vyhlížející kaverny, tak
se domlouváme, že ho dáme zítra. Cestou zpátky se ještě
stavujeme v Minarikově kaverně a Municijske jame, aby Kawi viděla,
jak taková kaverna vypadá, když se ji podaří dokončit v plné
parádě.
Večer sedíme u kostela a lovíme
internety a domlouváme různý věci.
Pátek 28. 3. 2014
A zase ke kozám, tentokrát na
Srnjak. Terén je tu vážně na kaverny nadějnější, kolem celého
vrchu zřejmě vznikalo stále vylepšované postavení, které se
ale nepodařilo zcela dokončit. První kaverna, kterou nacházíme v
zákopu, má dva vchody a větví se, další jsou spíše šachtami
s náznakem pokračován na dně. Zajímalo by mne, zda tu třeba
neměl časem vyrůst podobný systém, jaký je u hřbitova ve
Vojščici, napovídaly by tomu třeba dva velké portály bez
náznaku zalomení na jižní straně kopce nebo podivně o 180
stupňů zatočená kaverna. Vrch křižujeme dvakrát, střídavě
po loučkách a strašlivým roštím, při obědě nacházíme kost,
která teda asi není lidská, ale stejně.
Odpoledne přijíždíme na
základnu a čekáme na Terku, protože trochu zakufrovala na zákeřné
italské křižovatce pod Brestovicí. S ní pak vyrážíme na Tabor
aneb Sv. Ambrože, kde se uprostřed pravěkého hradiště tyčí
ruiny románského kostelíka. Kolem jsou samozřejmě taky kaverny,
co by to bylo za armádu, kdyby neobsadila všechny kóty. Vstup do
hradiště je uzavřen podivným plůtkem z chroští, protože jsme
ale čeští turisti, tak ho obejdem.
Následně pokračujeme na západ
slunce na Trstelj, nejvyšší vrch v okolí. Západ samotný nic
extra, ale výhledy jsou hezký. Děvčata se rozhodnou, že tam
musíme být i na východ slunce. Večer doráží do základny
hranicko-vratíkovská sekce za zvuků řízného pochodu a s
rakouskými blembáky na hlavě, našli v nějaké kaverně propast,
do které zatím nikdo nelezl, a dole je hromada vojenského šrotu.
Následuje chutná družba se Slovinci.
Sobota 29. 3. 2014
V nekřesťanskou hodinu vstáváme,
vedle nás se zvedá i jeden z hranických, který chtěl jet taky na
svítání a celý večer se na nás pohrdlivě mračil, že jsme
másla a že určitě nevstanem. Netřeba ale jinak machrovat,
protože na Trstelji nás dohání veselé dunění z auta temnické
jeskyňářské omladiny, která má pořád ještě večer, kdy je
třeba party hard. Mladíci lezou na monumenty, nechají se vyfotit a
pak zase zmizí domů vytuhnout s pocitem dobře vykonané práce. My
počkáme, dokud se neobjeví Slunce a nevystoupá nad Nanos.
Dnešek je jinak opět exkurzním
dnem, prvoexpedičníci se chtějí podívat po okolí. S Videm
vyjíždíme na Cerje, horu, kde je budován ve věžovité rozhledně
památník obráncům slovinské země. Zatím tam mají akorát
expozici k první světové, ale ta je zajímavá a výhled je odtamo
hezký a vůbec. Hromadnou fotku pášeme u Borojevičova křesla,
oběd ve vinárně u pana Marušiče, který ve volném čase svařuje
z torz válečného kovu různé sošky.
Další zastávkou jsou vývěry
Timavy, zelená krasová voda se tu dere ze země, vedle stávaly
římské lázně, dnes je na jejich místě kostel. Vidět velkou
řeku objevovat se zničehonic na jednom místě má něco do sebe.
Od vývěrů pokračujeme do
Sistiany, do přístavu a maríny. Někteří se chtějí koupat,
jiní zase lezou do opuštěné ve skále vytesané pevnůstky
střežící zátoku. Místní župan tam zakázal chodit a skákat
odtamo do vody pod pokutou desítek tisíc lir, ale naštěstí už
máme eura a navíc té ceduli nerozumíme – přepínáme do módu
Dvoukvítek/Český turist a je to. Výhled jako z Malé Galerie,
kdyby pod ní byl Jadran.
Navečer se ještě zastavujeme
koupit sýr Jamar, který zraje v jeskyni, a pak už míříme na
základnu a balíme si, zatímco nám kolemjdoucí říkají, abychom
si zabalili. Cestovní horečka stoupá.
Neděle 30. 3. 2014
Ranní dobalení a úklid probíhají
rychle a efektivně, je čas sednout si do auta a zamířit zpátky.
Tentokrát se za Alpami počasí nemění, i tady je hezky. Kawi spí,
já si čtu, Roman řídí. Do Prahy je to v zásadě kousek, mohli
bychom v létě zase na hory. teda, pokud budem stíhat, naplánována
je spousta věcí.
autor: Muf
