Selskej dvorskej 2011

Rok uplynul jako voda a v tradičním termínu posledního
srpnového týdne vyrazilo vodomilné chapadlo z chobotnice jménem Speleoskupina
GUÁNO, vstříc dalšímu, v pořadí již čtvrtému, kaňoningovému
dobrodružství. Expedice s názvem „Selskej dvorskej 2011“ neproběhla sice
v tak rozsáhlém složení, jako předchozí ročníky, neboť Ing. Klokan
zveleboval svoje doupě, Voškyn si k novomanželce pořídil ještě mládě a
Honza s Míšou se museli věnovat studijním povinnostem. Z původního
osazenstva tak nakonec zůstal Vojta, Vaňous, Šami a já. I tak složení manšaftu
slibovalo opět nevšední zážitky, se spoustou průserů. Cílovou destinací jsme, stejně jako v loňském roce,
opět zvolili Švýcarsko a opět kaňoningový ráj v oblasti Ticino, neboť znalost
prostředí, kempu a loni zakoupený kaňoningový průvodce oblasti k tomu
přímo předurčovali.

Z vlastní cesty do země Viléma Tella byly asi nedrsnější
první 4 km,
mezi Planou a Brodem, kdy se na nás v protisměru řítila bílá Octavia a
nehodlala ustoupit ze svých pozic. Zbylých 700 km pak již probíhalo
v poklidném tempu, přestože poslední FUNGUJÍCÍ Felicii jsme viděli na
Rozvadově. O tom, zda jsme slušná parta, a že si do země nepouští žádnej póvl, se
raději na vlastní kůži přesvědčil švýcarský celník, který nám na hranicích
zkontroloval doklady, vybavení rakve a neopreny. Škoda, že se do podobné akce
nepustil některý z jeho kolegů při zpáteční cestě, protože minimálně vůně
Vaňousovo ponožek by nám jistě zajistila volný průjezd s vojenským
doprovodem až do Čech.

Po podvečerním příjezdu do kempu jsme se okamžitě
nakvartýrovali na staré dobré místo bývalé skládky a jali se stavět základní
tábor, vařit tradiční expediční jídlo – fazole s hořčicí, bourat zbytek dovezených
veselých plechů a výčepních lihovin. Zároveň bylo vyhlášeno pravidlo „Kdo
vyleje pivo je vůl a dělá otroka všem“, do jehož pasti se vzápětí chytili Vojta
se Šamim a museli tak po celý zbytek expedice plnit jeho znění.

Pro první den jsme chtěli otestovat dosud nevyzkoušené, a to
zkusit si znovu projít některé z kaňonů, které jsme absolvovali
v loňském roce. Zvolili jsme si pro to Cresciano a Pontirone a určitě jsme
nevybrali špatně. Znalost prostředí nás dokázala vybičovat k tomu, že
pasáže, které jsme dřív slaňovali a dlouze prozkoumávali, jsme tentokráte po vzoru
místních matadorů skluzavkovali, případně skákali bez mrknutí oka.

V následujícím dnu padla volba na kaňon Val´d Ambra.
Délka nástupu tohoto kaňonu se blíží vzdálenosti pochodu Praha – Prčice, takže
v právě vrcholícím létu se stoupající cesta stala parádním pochodem smrti….

Samotný kaňon je hodně vodnatý (místy připomínal naší
šumavskou Vydru) a obsahuje krásné pasáže s parádními skoky a skluzavkami. Po příjezdu z výletu jsme na vařiči přpravili další expediční specialitu a šli zkulturnit tělesnou schránku do sprch. Náhoda tomu chtěla, že nedaleko od nás jsme zaslechli náš rodný jazyk. A protože nic nesblíží lidi víc, než cizí kraje, slovo dalo slovo a my byli pozváni na seznamovací párty. Z našich hostitelů se vyklubala banda kaňoningářů, takže došlo k historickému okamžiku, kdy jsme mohli poprvé zkonzultovat svoje zkušenosti s tímto sportem v rodném jazyku. Kulturní sbližování se
protáhlo do pozdních nočních hodin, takže další den jsme vybrali kratší kaňon
Osogna, jehož nejdominantnější položka bylo 50m slanění přímo ve vodopádu.
Závěr kaňonu tvořila kaskáda 3 kratších slanění nad místní pláží, tou dobou
plně obsazenou domorodým obyvatelstvem. Uprostřed této kaskády se nám nechtěně
podařilo vyrušit mladý páreček plně užívající vrcholící léto a jeho suchých
mezí. Překvapení to sice bylo pro obě strany, ale po drobném zaváhání se
všichni začali opět věnovat svým zálibám a účelu, za kterým kaňon navštívili.
Inu, přírodě neporučíš…

Středa bývá na expedicích považována za krizový den a
z toho důvodu se většinou volí tzv. „den volna“. Nikoliv však v našem
případě! I přes večerní párty s poněkud pozdějším časem odchodu do hajan
jsme nakonec po hromadné diskuzi rozhodli pro krátký kaňon Broglio. Doprava k
němu byla sice delší, ale společensky nám ji vyplnila konverzace
v italštině a češtině s mladou italskou stopařkou. Slečna asi
netušila, že i v mírumilovném Švýcarsku se může dočkat stopu čtyř
polodivokých individuí, které v jejím rodném jazyku nebudou umět ani škyt.

Kaňon Broglio je ideální pro začátníky a nedělní odpolední
výlet pro rodiny s dětmi. Není nijak dlouhý, jeho slanění nejsou náročná a
je v něm spousta krátkých skluzavek. Navíc je dost otevřený, takže jsme si
mohli užívat sluníčka a parádního počasí. Na večer jsme opět využili pozvání ke kolegům z Čech a
při promítání fotek a videí a za asistence plechových ležáků a kapalin
z Božkova strávili další příjemný večer.

Pro čtvrtek, který byl posledním dnem pro návštěvu kaňonu,
nám přátelé doporučili Combru. K tomuto kaňonu je potřeba se nejprve autem vyškrábat
úzkou klikatou silničkou k horské přehradě primárně sloužící
k zachycení velkých jarních vod a dále pěšky po 100m vysoké přehradní
hrázi kolem obřího přepadového trychtýře začít tradičně stoupat
k nástupnímu místu. Užívali jsme si tedy posledních propocených metrů při
stoupání, procesu oblékání do oblíbených svěracích kazajek, ochlazení
v ledové vodě, posledních slanění, skluzavek, skoků a míst, kde i pstruh
má problém proplout a pomalu se loučili s dalším úspěšnou expedicí.

V pátek nás pak již pouze čekala cesta domů
s krátkým pěším výletem v Alpách a na benzínce v Rozvadově
potvrzení pořekadla, že nejhezčí holky jsou v Československu, o kterém nás
přesvědčil zaplněný autobus se čtvrtým ročníkem zdravotnické školy. Holt doma
je doma…