Rumunsko 2005

Přesunutý zápis ze sekce "obrázková alba" (RUMUNSKO 2005) do rubriky "články"

Ve dnech 24.7. – 4.8.2005 jsme se ve třech osobách vydali do Rumunska
do profláké oblasti Bihoru, konkrétně Padiše. Naše cesta vedla vlakem do Cluje,
odkud jsme se přemístili mikrobusem (se zběsilým řidičem, který vůbec nehleděl
četných serpentin a který nás obšťastňoval rumunskou lidovou hudbou z rádia)
do města Turda. Odtud jsme pokračovali již po svých do proslulé Turdské
soutěsky, kde jsme se nějakým zázrakem vyhnuli vybírání vstupného.
Náš další postup směřoval přes pohoří Muntele Mare, bohužel již za soutěskou
jsme beznadějně ztratili značený červený kříž (ač jsme se v následující vesnici
snažili doptat). Přespali jsme proto v neutěšeném zarostlém zákoutí,
kde se to jen hemžilo komáry a muchničkami.

Následující den jsme museli pokračovat dle intuice po úbočí pahorkatiny, načež jsme skončili v hlubokém údolí řeky Aries,
tedy úplně mimo náš předpokládaný směr. Řešením tak byl nekompromisní stop dodávky, která vezla pláty na pily,
na kterých jsme tak museli v nehorázných klimatických podmínkách překonat vzdálenost 60km, až do městečka Cimpeni.
Odtud jsme se následně přemístili autobusem do obce Albac, za níž jsme přenocovali. Další den se opět nesl v duchu
bloudění, kdy jsme si dali neplánovaný okruh kolem vesnice Horea, abychom naprosto vysíleni skončili kousek
za sedlem Pasul Ursoi. Pozitivem však bylo, že se zde již objevily první náznaky vápence.

Další den jsme již pokračovali s menšími pochybnostmi víceméně po hřebeni
přes vrchol Batrina se stejnojmennou propastí a množstvím závrtů až na Cabanu
Padiš, kde jsme neodolali vyhlášenému pivu Ursus. Bylo to tak akorát včas,
protože se strhla pěkná bouřka. Posíleni mokem jsme plni entuziasmu
ještě v podvečer vykonali rychlý přesun k soustavě propastí Avenul Gemanata,
což byl opravdu kvapík, vzhledem k naší zátěži batohů na zádech.
Avšak zvládli jsme to ještě za světla a dokonce se i vyjasnila obloha,
takže další nocleh jsme si vychutnali v naprosté pohodě přímo v Poiana Ponor
(ač jsme posléze zjistili, že Salvamont má základnu téměř "za rohem").

Následující den jsme se přemístili "za roh" do kempu Canton Glavoi,
odkud jsme podnikli obligátní okruh po značených stezkách. Akorát v rámci bezpečnosti jsme v kempu nechali
pouze holé stany – veškeré věci jsme si dali do báglů, které jsme důkladně odložili a zamaskovali v lese nad kempem.
Takto nalehko jsme pak pokračovali nejprve na vyhlídku Piatra Galbenei a následně k zaledněné jeskini Focul Viu.
Poté nás čekalo úmorné a nekonečné klesání hluboko do údolí řeky Galbeny. Po chvíli dezoriantace jsme pak našli
správný směr k ústí vyhlášené soutěsky samotné Galbeny. Tu jsme si vychutnali dosytosti – brodění bylo nevyhnuelné.
U vodopádu Evantai se charakter soutěsky změnil – koryto potoka se zařízlo do skal vlevo
a stezka počala prudce stoupat vzhůru, včetně několika horolezeckých vložek.

Takto jsme dospěli až k samotnému vývěru Galbeny, což je nevýrazná
modrozelená tůň, která nenasvědčuje nic rozsáhlému a dodnes zcela
neprozkoumanému podzemnímu systému ze směru od Ponorných Hradů.
Ovšem od vývěru krpál stoupá stále neúprosně ještě několik set metrů,
než se dostaneme na hřeben, kde jako zjevení dlí v zemi ledová šachta
propasti Borsig. Odtud pro změnu klesáme několik desítek metrů,
než se ocitneme na hraně prvního můstku monumentální propadliny systému
Ponorných Hradů (Cetatile Ponorului). Po značené stezce obcházíme vyhlídky,
abychom záhy došli k odbočce na samé dno těchto propadlých kolosů.
A cesta dolů je opravdové dobrodružství – zrezavělý drát, uchycený ve skále
jen silou vůle, je jediným vodítkem, jak se dostat po téměř kolmé stěně na dno. Samozřejmě hned prvním úkazem
po sestupu je monumentální a zprofanovaný portál hlavního vchodu do Hradů. My jsme však přelezli hřbítek
do tzv. doliny č.1, kde se nachází druhý vchod. Tudy jsme prostoupili proti toku říčky jeskyni až portálu.
Zde nastal menší problém, protože v samotném portálu je nahromaděná suť v závalu, po němž se nedá vylézt,
voda protéká všude mezi balvany. Nakonec se však ale daří nalézt nenápadný úzký průlez mezi šutry nahoru do ústí portálu.
Ještě si dopřáváme odbočku do doliny č.3, načež opět supíme po drátě nahoru na turistickou značku a zpět do kempu.

Následující den vyhrazujeme průzkumu doliny Barsa s nekolika jeskyněmi. Opět stoupáme do kopce k Focul Viu,
před níž je odbočka vpravo do doliny. Jako první je při cestě vstup do jeskyně Neagra. Ovšem vstup samotný
je propasťovitý, takže bez lana nemáme šanci. Dále se při cestě otevírá vchod do jeskyně Barsa,
který tvoří solidní ledová skluzavka do neznáma. Naštěstí o kousek dál se nachází prořícený závrt či propadlý strop, kterým se dá slézt na dno. Jsou zde asi 2-3 odbočky, které jsou slepé.
Hlavní vstup do Barsy tvoří nízká skulina, pod níž se nachází skalní stupeň cca 2m hluboký.
Po jeho překonání pokračuje prostorná chodba do nitra masivu. Po několika metrech
se zprava připojuje druhá chodba, která vede od prvního vhodu se skluzavkou.
Pokračuji hlavní chodbou do útrob až ke skalnímu stupni opět cca 2m vysokému.
Po jeho zdolání chodba v nezměněném směru i profilu směřuje stále hlouběji.
Sklon je přitom minimální, spíše rovinatý. Avšak odrazuje mě zvýšený výskyt bláta a bahna,
a proto další postup vzdávám a vracím se zpět zaledněným vchodem
(přeci jenom v tričku a polobotkách není takový postup košer). Ještě přesvědčuji kluky,
aby se tam taky podívali, a tak ještě jednou lezeme společně přes skalní práh dovnitř.
V úvodních partiích se nachází ještě jedna odbočka s dalším skalním stupněm (opět cca2m).
Po jeho zdolání je možno zahlédnout potůček, jenž přitéká z nepřístupných skulin
a záhy mizí ve vyerodovaném tunýlku, do něhož by se při troše dobré vůle vsoukal člověk.
Další odbočky pak stoupají vzhůru a stáčejí se do neprůlezna směrem nad skalní stupeň,
kde je možno hlasově komunikovat. Na denní světlo se vracíme opět po ledovce. Třetí jeskyní v pořadí je Zapodie,
jejíž výrazný portál a citelný chlad nás již z dálky upozorňoval. Ihned po vstupu nás obklopily nekompromisní
ledové příkrovy, náteky, žebra a stalaktity (které však byly ve velkém množství škodivými návštěvníky ulámány).
Bohužel dno chodby se nebezpečně svažovalo a krusta ledové drtě a sněhu pod nohama činila
další postup bez lana sebevražedným.

Následující den jsme opustili kemp a zvolna se chystali přemístit na hřeben Vladeasy.
Cestou jsme nahlédli do jeskyně Padiš, jejíž prostorný vstupní portál končí
v zasucených partiích, kde lze nahédnout do úzkého propasťovitého pokračování.
Vápencová krajina posléze přešla v nekrasový svah, po němž jsme se přesunuli
o několik desítek metrů výše, voňavou poianu, kudy bača sháněl stádo oveček.
Zde jsme se, uprostřed louky u osamělého ostrůvku smrčků, utábořili.

Další den jsme opět uschovali batohy v houštině na kraji lesa a vypravili se
na poslední krasový div v našem itineráři. Klikatou stezkou jsme sestoupili
hluboko dolů do údolí soutězky Somesului Cald, kde jsme si nejprve prohlédli
průchozí průtokovou jeskyni Cetatile Radesei.
Poté jsme vystoupali opět párset metrů vzhůru do protějšího svahu, na vyhlídku Belvedere.
Cesta odsud dolů však byla poněkud extrémější, než jsme čekali – prudký suťovitý svah a ztrácející se značka i pěšina.
Když jsme konečně dosáhli opět úrovně dna soutěsky, napadl nás ten nejbláznivější nápad, jenž se v tu chvíli dal vymyslet.
A to ten, že se zpět vrátíme přímo dnem soutěsky. Ihned od prvních metrů to samozřejmě obnášelo brodění až po stehna
v ledové vodě, což by ještě šlo, nebýt okamžiku, kdy kamarád při přelézání klády hodil záda a málem si rozbil o šutry hlavu.
V tu chvíli nám zatrnulo, nicméně jsme se snažili postupovat vpřed. Ovšem v jednom místě se soutěska zařízla do vápenců natolik,
že proud vody by si s námi pohrál jak s listím se stromů,
vymleté kotle v řečišti měly dobře přes metr hloubku.
To už by byl regulérní canyoning. A tak jsme zvolili zbabělý ústup
do téměř svislého krpálu vpravo, dokud jsme nenarazili na stezku
vysoko nad soutězkou. Ta nás přivedla zpět na rozcestí pod jeskyní
Cetatile Radesei. Nabízel jsem klukům, že cestou zpět
k uschovaným batohům ještě můžeme shlédnout jeskyni Tunelul Mic,
kterou vytvořil boční přítok soutěsky. Kamarádi mají však soutěsek
plné zuby, a tak raději volí jistotu v podobě turistické pěšiny.
Domluvili jsme se tedy, že se sejdeme v místě, kde stezka brodem přechází zmíněný boční přítok,
zatímco já přijdu korytem potoka skrze Tunelul Mic. Jeho spodní vstup byl ale nemilosrdně zabarikádován změtí klád a větví,
a tak jsem se ani nepokoušel najít cestu dovnitř a raději pokračoval korytem za klukama, tím jsem se ale nevyhnul
dalšímu solidnímu canyoningu v metrových hrncích.
Tímto jsme definitivně opustili Bihorské vápence a přes náhorní plošinu Vladeasy
(včetně nekompromisního zdolání nejvyššího vrcholu Vlădeasa (1835 m) mimo stezku kolmo proti vrstevnicím)
s noclehem na stejnojmenné cabaně pod vrcholem hory jsme dospěli do vesničky Bologa
s romantickou zříceninou hradu a dotěrným opilcem před místní kavárnou,
odkud jsme se další den přesunuli vlakem do Oradey a následně domů busem.