by Oblast Krasu ve které se snažíme bádat je ještě stále viditelně poznamenána stopami bojů z 1.sv. války. Nejen dosud znatelné sítě zákopů a různých úkrytů, ale především velké množství vytvořených kaveren nás přivedlo k hledání informací o průběhu bojů a osudech vojáků bojujících na tzv. Sočské frontě. Zdrojů však bylo velmi málo, informace často protichůdné a tak se nelze divit našemu nadšení když v minulém roce vyšla kniha Jozefa Vričana – Po zapadlých stopách českých vojáků. Vydavatel: Ondřej Havlík, Olomouc, ISBN 978-80-254-3535-9
Kontakt na autora knihy: vricanjozef@seznam.cz
Autor v knize velice podrobně mapuje (téměř po jednotlivých dnech) boje na celé Sočské frontě. Podrobně popisuje jednotky zde bojující a hlavně je doplněna velkým množstvím autentických fotografií a podrobných map. Zajímají-li vás souvislosti a chcete-li se dozvědět více o pozůstatcích 1. sv. války v oblasti táhnoucí se z Julských Alp od Predelu přes Krn a Mrzli vrh a dále až po Kras, nezbývá mi než vám tuto knihu doporučit. Jako ukázku připojuji část úvodní kapitoly. (celý úvod je v připojeném pdf souboru)
Proč jsem propadl sočské frontě (Jozef Vričan – Po zapadlých stopách českých vojáků)
Od 1. světové války uběhlo devadesát let a zmizela generace Čechů a Slováků, jež s ní měla osobní zkušenost. Za ta léta se vytvořilo podvědomí, že tato válka byla nejdůležitější událostí 20. století, od které se odvíjelo vše podstatné, co od základu změnilo svět a co toto století zvláštním způsobem vychýlilo. „Byla prologem ke katastrofickému století."1
Winston Churchil řekl, že to byla největší válka v lidské historii. V žádné jiné nepadlo tolik vojáků. Více než 9 miliónů. Mučení a kanibalismus byla jediná dvě zacházení s nepřáteli, jichž se civilizované, křesťanské a k vědě se hlásící státy byly schopné vůči sobě zříci; užitek této skutečnosti je však pochybný. Přinesla totiž nové technické prostředky vhodné k masovému zabíjení: spolehlivé rychlopalné kulomety, otravné bojové plyny, letadla a strategické bombardování, tanky a do té doby nevídanou bezohlednost k civilistům. Objevil se srdcervoucí fenomén: uprchlíci. Ženy, děti, starci byli vyhnáni ze svých domovů a prožívali vlastní utrpení.2
Ruský generál Gurko při popisu uprchlíků, ustupujících spolu s ruskými vojáky v Polsku, napsal: „Muži, kteří prošli již několika válkami a vybojovali řadu krvavých bitev, mi říkali, že hrůzy polní bitvy se nedají srovnat s hroznými scénami nekonečného exodu civilního obyvatelstva…"3
Obyvatelé Čech, Moravy a Slezska byli těchto hrůz ušetřeni. Přesto se první světové války zúčastnilo asi jeden milión dvěstě tisíc českých vojáků, kteří tak tvořili třetí největší skupinu mezi dvanácti národy rakousko-uherské armády. O českých vojácích však kolují kontroverzní informace. Tak byl vytvořen dvojí obraz českého vojáka.
Jedna část tohoto obrazu je dílem německé nacionalistické propagandy, která vytvořila mýtus českého zrádce a zbabělého přeběhlíka k nepříteli, kterému vždy prozradil vše, co věděl o postaveních jednotek, na jejichž pozice následovala nepřátelská dělostřelecká palba.
Vedle Němců stejný obraz českého frontového vojáka malovala také meziválečná česká publicistika, která z každého českého přeběhlíka vytvářela mýtus národně uvědomělého odbojáře ve stylu básníka J. S. Machara: „Byli jsme jen otroci toho krvavého, lysého starce France Josefa, jejž pokrytecky museli jsme uctívati, který nás poslal do války, jíž jsme nechtěli. A my mu odpovídali zradou, zradou; zrazovali jsme, přebíhali jsme, prováděli jsme pasivní revoluci, zbaběle se drželi na frontách, ale jakmile ti naši hoši přešli k nepříteli, obrátili své zbraně a bili se jako lvi."4
Hloubka rozdílu mezi německým a českým viděním českého vojáka na ruské frontě je nepřekonatelná, ale paradoxně oba pohledy vystihují totéž: Češi v c. a k. armádě byli nespolehliví vojáci a tato pověst se s nimi táhne dodnes. Americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová, která studovala politologii na univerzitě v Coloradu u Čecha Josefa Korbela – otce bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrigtové, napsala ve své knize, kterou vydala Princetonská univerzita pod názvem Sovětský svaz a československá armáda, že Češi jsou zbabělý národ a jeho vojáci se nikdy nebránili okupačním vojskům cizího státu.
Přesto existuje druhý zapovězený obraz českého vojáka – z jihozápadní fronty v Itálii. Ivan Šedivý v knize Češi, české země a Velká válka píše, že „bojová morálka českých vojáků a jednotek se zásadně lišila v přímé souvislosti s nepřítelem, který proti českým vojákům stál, a že nebyla abstraktním, neměnným pojmem. Na východní frontě byla poměrně nízká, podobně jako v Srbsku. Velmi dobře naopak čeští vojáci bojovali v letech 1915-1918 na italské frontě. Je snad dokonce možné říci, že zde patřili k oporám armády až do jejího naprostého konce".
Při použití různých technik a metod jak nejodpovědněji zkoumat bojovou morálku českých vojáků v první světové válce, byla velká část zkoumání odvedena již v minulosti, ale ani dnes toto úsilí není na mrtvém bodě.
Navzdory obrovskému pokroku ve směru nového pohledu na vynikající bojovou morálku českého vojáka na sočské frontě, kterého dosáhl Josef Fučík ve své knize, a konec konců i na mém vidění, preferujícím do té doby výhradně legionáře, teprvep rochozením stovek kilometrů po všech zachovalých obranných liniích a prostudování vojenských map z hlášení italské armády, tedy pohledu za strany nepřítele v přímé souvislosti na národnostní složení jednotek protivníka, které působily v prolomených a neprolomených úsecích fronty, jsem začal chápat srovnatelnosti bojových situací na nejtěžších úsecích rakousko-uherské obranné linie v Krasu, kterou nejúspěšněji bránili čeští vojáci a české pluky.Prostudoval jsem také slovinské pramenné materiály a poznal i některé zcela nové italské pohledy na italské ofenzívy u Soče, na „legitimní" obranu monarchie rakousko-uherskou armádou na národním území Slovinců. A tady existuje několik cest, po kterých lze dojít k vysvětlení nevídaného množství italských zajatců a přeběhlíků podél Soče, ale i upadající bojové morálky maďarských jednotek po ústupu z Doberdobské plošiny či rakouských v Komenském Krasu, a nečekaně nadprůměrné „bojové morálky českých vojáků" v nejútočnějším pásmu Italů, kterým chtěla 3. italská armáda Duca ďAosta dobýt Terst.
Ivan Šedivý v již zmiňované knize říká, že u nás „zklamávají zatím i metody, jak tyto problémy odpovědně zkoumat. Posuzování bojové morálky jednotlivých národů podle počtu padlých, tedy i Čechů, je ovlivňováno neporovnalostí různých bojových situací. Bojovou morálku ovlivňovaly nejen faktory nacionální, ale velmi silně také sociální. Vycházet jen z pramenného hlášení velitelů o bojové činnosti svých jednotek je nespolehlivé, protože nadřízení měli většinou tendenci činnosti svých podřízených omlouvatnebo přikrášlovat, nebo naopak banální příhody dramatizovat. Situace nás tedy opravňuje jen k velmi obezřetným a střízlivým hodnocením. Bojová morálka českých vojáků a jednotek nebyla abstraktním, neměnným pojmem. Lišila se v přímé souvislosti s nepřítelem, který proti českým vojákům stál, a kolísala navíc v čase".
Šedivý se přiklání k názoru, že „výpadky" českých vojáků v boji nebyly většinou motivovány uvědomělým odporem k Rakousku-Uhersku, mnohdy zřejmě dokonce ani národním cítěním, nýbrž zejména postupně se rozvolňující vazbou k institucím monarchie a propojením zoufalé konkrétní momentální situace s pudem sebezáchovy.
Z dosud uvedeného vyplývá, že v české společnosti roste potřeba dopátrat se vlastníminulosti novodobých dějin a uchovat vojenskou čest českých frontových vojáků, která jim za válečné vystoupení u Soče právem náleží. Vzala jim ji nová politická situace ve vytvořené mnohonárodnostní Československé republice, když se česká publicistika pokoušela nabízet vizi bezkonfliktní středoevropské budoucnosti, kterou pohodlně ubrání „noví hrdinové" ze slávou ověnčených legionářských jednotek zezahraničního odboje. Přesvědčila českou veřejnost o austrofilství českých vojáků a postupné z ní utvářela české vojenské exotikum v rakouských uniformách, které se sice úchvatně bilo, ale za stát, který už neexistuje.
Pokud ale srovnáme na jedné straně obranné válečné vystoupení českých vojáků na italské frontě, zvláště v sočských bitvách na území Krasu, s těmi legionářskými u Zborova či na Doss Altu, rozdíly ve vojenské hodnotě jsou pozoruhodné. V krutých bojích v Krasu vynikali mladí čeští vojáci c. a k. vojska stejně jako staří Čechové-domobranci (k. k. Landsturm) zřejmě bez vzrušení a bez jakékoliv radosti. Na jejich kontě jsou však desetitisíce zabitých Italů, ale také přes 30 000 Čechů, kteří leží na hřbitovech rozsetých po Krasu.
Podle deníku legionářů byla situace u Zborova a na Doss Altu zcela jiná. Tam Čechoslováci nastupovali do boje se vzrušením a doslova s radostí. Na jejich kontě je hrstka zabitých nepřátel, s výjimkou Zborova, kde jsou však zabitými nepřáteli převážně Češi. Na Doss Altu vzrušení a touha bojovat se ovšem brzy změnila v útěk z linie do opevněné kaverny. V Krasu hrozné dělostřelecké ostřelování a špatné zprávy od italských přeběhlíků o drtivé početní převaze útočníků spíše zvyšovaly u českých vojáků odhodlanost k boji, než aby ji snížily, což se logicky mělo stát rozhodujícím faktorem pro pěstování obranné tradice Čechů obklopených Němci a výcvik jejich armády k obraně státu. Legionářští velitelé čsl. armády však nejhodnotnější vojenskou vlastnost Čechů, prokázanou českými vojáky při obraně země Slovinců v monarchii, vymazali z povědomí československých vojáků příkladem imbecilního českého hrdiny Haškovy knihy – dobrým rakouským vojákem Švejkem. Také výcvik československé armády v duchu kvalitních vojenských dovedností Čechů prokázaných v Krasu nadřadili výcvikem v tradici boje Čechů proti Čechům v bitvě u Zborova.
Prameny:
1) Robert Kvaček – Občas se v této zemi obtížně potlačuje pláč, rozhovor vedený Janem Sternem, Právo v literární příloze Salon, 4.9. 2003)
2) Martin Gilbert – První světová válka – úplná historie, První vydání v českém jazyce, Praha 2005
3) lan Westwell – První světová válka den po dni – Naše vojsko,Praha 2004, překlad Jan Krist
4) J.S. Machar – Řeč básníka na hradě Pražském 8. listopadu 1918 k české mládeži in Jsme svobodni po 300 leté porobě, Praha 1918
autor: Uzel