Po zapadlých stopách českých vojáků

Oblast Krasu ve které se snažíme bádat je ještě stále viditelně poznamenána stopami bojů z 1.sv. války. Nejen dosud znatelné sítě zákopů a různých úkrytů, ale především velké množství vytvořených kaveren nás přivedlo k hledání informací o průběhu bojů a osudech vojáků bojujících na tzv. Sočské frontě. Zdrojů však bylo velmi málo, informace často protichůdné a tak se nelze divit našemu nadšení když v minulém roce vyšla kniha Jozefa Vričana – Po zapadlých stopách českých vojáků. Vydavatel: Ondřej Havlík, Olomouc, ISBN 978-80-254-3535-9

Kontakt na autora knihy: vricanjozef@seznam.cz 

Kniha 

Autor v knize velice podrobně mapuje (téměř po jednotlivých dnech) boje na celé Sočské frontě. Podrobně popisuje jednotky zde bojující a hlavně je doplněna velkým množstvím autentických fotografií a podrobných map.  Zajímají-li vás souvislosti a chcete-li se dozvědět více o pozůstatcích 1. sv. války v oblasti táhnoucí se z Julských Alp od Predelu přes Krn a Mrzli vrh a dále až po Kras, nezbývá mi než vám tuto knihu doporučit.  Jako ukázku připojuji část úvodní kapitoly. (celý úvod je v připojeném pdf souboru)

 

Proč jsem propadl sočské frontě (Jozef Vričan – Po zapadlých stopách českých vojáků)

Od 1. světové války uběhlo devadesát let a zmizela gene­race Čechů a Slováků, jež s ní měla osobní zkušenost. Za ta léta se vytvořilo podvědomí, že tato válka byla nejdůležitější událostí 20. století, od které se odvíjelo vše podstatné, co od základu změnilo svět a co toto století zvláštním způsobem vychýlilo. Byla prologem ke katastrofickému století."1

Winston Churchil řekl, že to byla největší válka v lidské his­torii. V žádné jiné nepadlo tolik vojáků. Více než 9 miliónů. Mučení a kanibalismus byla jediná dvě zacházení s nepřáte­li, jichž se civilizované, křesťanské a k vědě se hlásící státy by­ly schopné vůči sobě zříci; užitek této skutečnosti je však po­chybný. Přinesla totiž nové technické prostředky vhodné k masovému zabíjení: spolehlivé rychlopalné kulomety, otravné bojové plyny, letadla a strategické bombardování, tanky a do té doby nevídanou bezohlednost k civilistům. Ob­jevil se srdcervoucí fenomén: uprchlíci. Ženy, děti, starci byli vyhnáni ze svých domovů a prožívali vlastní utrpení.2

Ruský generál Gurko při popisu uprchlíků, ustupujících spolu s ruskými vojáky v Polsku, napsal: Muži, kteří prošli již několika válkami a vybojovali řadu krvavých bitev, mi ří­kali, že hrůzy polní bitvy se nedají srovnat s hroznými scé­nami nekonečného exodu civilního obyvatelstva…"3

Obyvatelé Čech, Moravy a Slezska byli těchto hrůz uštřeni. Přesto se první světové války zúčastnilo asi jeden mi­lión dvěstě tisíc českých vojáků, kteří tak tvořili třetí nejvěší skupinu mezi dvanácti národy rakousko-uherské armády. O českých vojácích však kolují kontroverzní informace. Tak byl vytvořen dvojí obraz českého vojáka.

Jedna část tohoto obrazu je dílem německé nacionalis­tické propagandy, která vytvořila mýtus českého zrádce a zbabělého přeběhlíka k nepříteli, kterému vždy prozradil vše, co věděl o postaveních jednotek, na jejichž pozice ná­sledovala nepřátelská dělostřelecká palba.

Vedle Němců stejný obraz českého frontového vojáka malovala také meziválečná česká publicistika, která z každé­ho českého přeběhlíka vytvářela mýtus národně uvědomě­lého odbojáře ve stylu básníka J. S. Machara: Byli jsme jen otroci toho krvavého, lysého starce France Josefa, jejž po­krytecky museli jsme uctívati, který nás poslal do války, jíž jsme nechtěli. A my mu odpovídali zradou, zradou; zrazo­vali jsme, přebíhali jsme, prováděli jsme pasivní revoluci, zba­běle se drželi na frontách, ale jakmile ti naši hoši přešli k ne­příteli, obrátili své zbraně a bili se jako lvi."4

Hloubka rozdílu mezi německým a českým viděním čes­kého vojáka na ruské frontě je nepřekonatelná, ale para­doxně oba pohledy vystihují totéž: Češi v c. a k. armádě by­li nespolehliví vojáci a tato pověst se s nimi táhne dodnes. Americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová, která studovala politologii na univerzitě v Coloradu u Čecha Jose­fa Korbela – otce bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrigtové, napsala ve své knize, kterou vydala Princetonská univerzita pod názvem Sovětský svaz a českoslo­venská armáda, že Češi jsou zbabělý národ a jeho vojáci se nikdy nebránili okupačním vojskům cizího státu.

Přesto existuje druhý zapovězený obraz českého vojáka – z jihozápadní fronty v Itálii. Ivan Šedivý v knize Češi, české země a Velká válka píše, že bojová morálka českých vojá­ků a jednotek se zásadně lišila v přímé souvislosti s nepříte­lem, který proti českým vojákům stál, a že nebyla abstrakt­ním, neměnným pojmem. Na východní frontě byla poměrně nízká, podobně jako v Srbsku. Velmi dobře naopak čeští vo­jáci bojovali v letech 1915-1918 na italské frontě. Je snad dokonce možné říci, že zde patřili k oporám armády až do jejího naprostého konce".

Při použití různých technik a metod jak nejodpovědněji zkoumat bojovou morálku českých vojáků v první světové válce, byla velká část zkoumání odvedena již v minulosti, ale ani dnes toto úsilí není na mrtvém bodě.

Navzdory obrovskému pokroku ve směru nového pohle­du na vynikající bojovou morálku českého vojáka na sočské frontě, kterého dosáhl Josef Fučík ve své knize, a konec kon­ců i na mém vidění, preferujícím do té doby výhradně legio­náře, teprvep rochozením stovek kilometrů po všech za­chovalých obranných liniích a prostudování vojenských map z hlášení italské armády, tedy pohledu za strany nepřítele v přímé souvislosti na národnostní složení jednotek proti­vníka, které působily v prolomených a neprolomených úse­cích fronty, jsem začal chápat srovnatelnosti bojových situa­cí na nejtěžších úsecích rakousko-uherské obranné linie v Krasu, kterou nejúspěšněji bránili čeští vojáci a české plu­ky.Prostudoval jsem také slovinské pramenné materiály a poznal i některé zcela nové italské pohledy na italské ofen­zívy u Soče, na legitimní" obranu monarchie rakousko-uherskou armádou na národním území Slovinců. A tady existuje několik cest, po kterých lze dojít k vysvětlení nevídaného množství italských zajatců a přeběhlíků podél Soče, ale i upadající bojové morálky maďarských jednotek po ústupu z Doberdobské plošiny či rakouských v Komenském Krasu, a nečekaně nadprůměrné bojové morálky českých vojáků" v nejútočnějším pásmu Italů, kterým chtěla 3. italská armá­da Duca ďAosta dobýt Terst.

Ivan Šedivý v již zmiňované knize říká, že u nás zklamá­vají zatím i metody, jak tyto problémy odpovědně zkoumat. Posuzování bojové morálky jednotlivých národů podle počtu padlých, tedy i Čechů, je ovlivňováno neporovnalostí různých bojových situací. Bojovou morálku ovlivňovaly nejen faktory nacionální, ale velmi silně také sociální. Vycházet jen z pra­menného hlášení velitelů o bojové činnosti svých jednotek je nespolehlivé, protože nadřízení měli většinou tendenci čin­nosti svých podřízených omlouvatnebo přikrášlovat, nebo na­opak banální příhody dramatizovat. Situace nás tedy oprav­ňuje jen k velmi obezřetným a střízlivým hodnocením. Bojová morálka českých vojáků a jednotek nebyla abstraktním, ne­měnným pojmem. Lišila se v přímé souvislosti s nepřítelem, který proti českým vojákům stál, a kolísala navíc v čase".

Šedivý se přiklání k názoru, že výpadky" českých vojáků v boji nebyly většinou motivovány uvědomělým odporem k Rakousku-Uhersku, mnohdy zřejmě dokonce ani národ­ním cítěním, nýbrž zejména postupně se rozvolňující vazbou k institucím monarchie a propojením zoufalé konkrétní mo­mentální situace s pudem sebezáchovy. 

Z dosud uvedeného vyplývá, že v české společnosti roste potřeba dopátrat se vlastníminulosti novodobých dějin a uchovat vojenskou čest českých frontových vojáků, která jim za válečné vystoupení u Soče právem náleží. Vzala jim ji no­vá politická situace ve vytvořené mnohonárodnostní Česko­slovenské republice, když se česká publicistika pokoušela na­bízet vizi bezkonfliktní středoevropské budoucnosti, kterou pohodlně ubrání noví hrdinové" ze slávou ověnčených legionářských jednotek zezahraničního odboje. Přesvědčila českou veřejnost o austrofilství českých vojáků a postupné z ní utvářela české vojenské exotikum v rakouských uniformách, které se sice úchvatně bilo, ale za stát, který už neexistuje.

Pokud ale srovnáme na jedné straně obranné válečné vy­stoupení českých vojáků na italské frontě, zvláště v sočských bitvách na území Krasu, s těmi legionářskými u Zborova či na Doss Altu, rozdíly ve vojenské hodnotě jsou pozoruhodné. V krutých bojích v Krasu vynikali mladí čeští vojáci c. a k. voj­ska stejně jako staří Čechové-domobranci (k. k. Landsturm) zřejmě bez vzrušení a bez jakékoliv radosti. Na jejich kontě jsou však desetitisíce zabitých Italů, ale také přes 30 000 Čchů, kteří leží na hřbitovech rozsetých po Krasu.

Podle deníku legionářů byla situace u Zborova a na Doss Al­tu zcela jiná. Tam Čechoslováci nastupovali do boje se vzrušním a doslova s radostí. Na jejich kontě je hrstka zabitých ne­přátel, s výjimkou Zborova, kde jsou však zabitými nepřáteli převážně Češi. Na Doss Altu vzrušení a touha bojovat se ov­šem brzy změnila v útěk z linie do opevněné kaverny. V Krasu hrozné dělostřelecké ostřelování a špatné zprávy od italských přeběhlíků o drtivé početní převaze útočníků spíše zvyšovaly u českých vojáků odhodlanost k boji, než aby ji snížily, což se logicky mělo stát rozhodujícím faktorem pro pěstování obran­né tradice Čechů obklopených Němci a výcvik jejich armády k obraně státu. Legionářští velitelé čsl. armády však nejhod­notnější vojenskou vlastnost Čechů, prokázanou českými vo­jáky při obraně země Slovinců v monarchii, vymazali z pově­domí československých vojáků příkladem imbecilního českého hrdiny Haškovy knihy – dobrým rakouským vojákem Švejkem. Také výcvik československé armády v duchu kvalitních vojen­ských dovedností Čechů prokázaných v Krasu nadřadili výcvi­kem v tradici boje Čechů proti Čechům v bitvě u Zborova.

 

Prameny:

1)   Robert Kvaček – Občas se v této zemi obtížně potlačuje pláč, rozhovor vedený Janem Sternem, Právo v literární příloze Salon, 4.9. 2003)

2)   Martin Gilbert – První světová válka – úplná historie, První vydání v českém jazyce, Praha 2005

3)  lan Westwell První světová válka den po dni – Naše vojsko,Praha 2004, překlad Jan Krist

4)  J.S. Machar – Řeč básníka na hradě Pražském 8. listopa­du 1918 k české mládeži in Jsme svobodni po 300 leté porobě, Praha 1918 

 

autor: Uzel