Novoroční Kosovo – Pejë 27.12.2017 – 2.1.2018

Jak lépe
zakončit rok, než nějakou pořádnou speleoakcičkou. Na samotný závěr roku
vznikla další nevšední průzkumná a mapovací expedice až na vzdálenější Balkán.
Šlo o průzkum jeskyní na okraji Kosovské části pohoří Prokletije. Nejen, že
tohle bude poslední akce roku 2017, ale také současně první akce roku
následujícího. Tentokrát totiž ochutnáme Vánoční a Novoroční atmosféru přímo v
Kosovu.

Čeští a Slovenští speleologové už sem jezdí
objevovat jeskyně od nějakého roku 1992. Od té doby je tu za nimi vidět spousta
práce a také navázaná spolupráce s místními jeskyňáři. Hlavní výsledky
jsou dvě jeskyně a to Shpella e Radavcit (dále Radavec) a také Gryka e Madhe
(Veliká klisura).

Tři dny po
Vánocích vyrážíme z Brna na noční patnáctihodinovou jízdu do Kosova. Druhý
den před polednem se blížíme Srbskem ke Kosovským hranicím. Už tak 50 km před
hranicemi je všude zřejmý dopad nedávné války. Zdevastované budovy, vybydlená a
zdemolovaná celá města a nikde ani živáčka. Úplná města duchů. Neuvěřitelný
bordel kolem silnic. Na východ jezdím poměrně často, takže to znám, ale tohle
bylo teda extra. Kolem poledne přejíždíme Srbsko-Kosovské hranice. Tady už je
vidět, že sem tečou nějaký prachy a Kosovo se činí. Všude se buduje, staví,
opravuje. Odpoledne už jsme konečně v městečku Pejë.

Zde budeme mít
několik dní útočiště v ubytovně asi za 7 euro na noc. Ze všeho nejdřív,
ale bylo povinností zajet do centra na zdejší burek. Návštěva této burkárny se
stala každodenním rituálem.

Cílem
výpravy bylo pokračování v průzkumu jeskyně Radavec a domapovat chybějící
části. Radavec je vývěrová jeskyně v údolí u městečka Pejë. Prozatím je
naměřeno asi 2800 m chodeb.

Vstupní část jeskyně je horizontální chodba, která
se za doprovodu místních jeskyňářů zpřístupnila veřejnosti. Jinak je jeskyně velký
labyrint chodeb s celkovým převýšením skoro 100 metrů. Nejspodnější části
jsou zatopeny.

V údolí
pod jeskyní vyvěrá vodní tok s Krásným vodopádem. Při vysokých stavech tu
teče i 150 m3.

Během naší přítomnosti byl minimální stav a to nám dávalo
příležitost dostat se do jinak zatopených částí jeskyně.

První den
v Radavci jdeme v podstatě na exkurzi a zjistit do jakých částí jsme
schopni se dostat. Horní pasáží můžeme
do zadních částí přes soustavu vyschlých sintrových hrází. Některé jsou až 1,5
metru hluboké.

Následuje užší chodba, kudy se podařilo najít obdivuhodnou zkratku,
rozbitím sitrové desky, pod kterou se skapovou vodou tvoří malý sifon. Ten je
potřeba pokaždé přepouštět hadicí, aby byl volný průchod do zadních částí
jeskyně. Tato spojka nás vyplivne na dně asi desetimetrové propástky v jejíž horní části je okno přímo
do nejmohutnější prostory s názvem Akustická chodba.

Ve spodní
části Akustické chodby už začíná labyrint chodeb se soustavou komínů a
propastí, které za vyšších stavů vody bývají zatopeny. Jsme tu právě
v nejlepší možnou dobu, protože pokračování je volné a my budeme moci
pokračovat v mapování jeskyně a v dalším průzkumu.

Druhý den už
jdeme do jeskyně s jasnými plány. Slovenský útočný tým z Čachtic se
pustil do jednoho doposud nelezeného komínu za Akustickou chodbou, Kajman si
vzal na starosti další mapování a poslední skupinka včetně mě odcházíme na
exploraci do neznámých částí, kde jeskyně pokračuje, ale chybí mapa.

Pokračování vede prudce stoupající a obtížně schůdnou chodbou několik desítek
metrů. Celá chodba je důkladně prolitá sintrem. Téměř na vrcholu byla postranní
průlezná spára, která nás vedla velmi úzkou puklinou do další propasťovité
části. Podle ozvěny to vypadá, že všechny tyto pukliny a propástky končí
v jedné veliké prostoře. Silvošovi to nedá a v jedné z propastí
slaňuje dolů. Asi po dvacetimetrovém slanění se opravdu ocitá ve velkém dómu s šíleným nánosem bahna. Prostora pokračuje prudce svažující chodbou, ale
nikdo neměl odvahu pokračovat dál, protože byl to opravdu prudký svah, všechno
to ujíždělo a v tom bahně bez legrace hrozilo, že se člověk nevyhrabe
nahoru. Příště to bude chtít více lana. Jestli tu někdo někdy byl, to se asi
nedozvíme.

Vracíme se
zpět. Vylézáme poslední a hladoví. Někteří nemluví o ničem jiném, než o žlutém
kuřeti. To je taková zdejší specialita, která většině velice zachutnala.
Grilovaná půlka kuřete přelitá jakousi žlutou glutamátovou omáčkou, která svou
chutí připomíná kouzelný dochucovací pytlíček z čínských polívek. Kuře
bylo vynikající, ale tu majdu bych si klidně odpustil.

Večer jsme
zhodnotili výsledky našeho bádání a moc to nedopadlo. Komín, který Lukáš lezl, byla
pouze spojnice s Akustickou chodbou a naše explorace v zadu přinesla
pouze pár nových poznatků, ale bez dalšího průzkumu a zmapování to je zatím
taková práce napůl. Znovu už se tam nikomu nechce, protože to nebyla zrovna
procházka růžovým sadem.

Jeskyně jsme
měli plné zuby, tak následující den proběhlo takové povrchové odreagování.
Udělalo se pěkné slunečné počasí s teplotou kolem nuly. Vydali jsme se na
průzkum svahu nad Jeskyní, zda-li se nepodaří objevit nějaké potencionální
další vchody, popřípadě nové jeskyně. Byla to hodně netradiční vycházka. Sklon
svahu neměl místy daleko ke kolmici a navíc byl porostlý nízkým křáčím. Když se dalo držet aspoň trávy a keřů, tak jsem se cítil neskutečně bezpečně. Na vrcholu byly moc pěkné skalnaté
útesy, odkud byl čistý výhled na nejvyšší zasněžené vrcholky pohoří Prokletije.

Přešli jsme celý kopec nad Radavcem až do vedlejšího údolí, kde se naštěstí
podařilo trochu akrobatickými kousky seskákat po skalkách dolů. Tvořili jsme
poměrně rozsáhlou rojnici, aby nám toho uniklo co nejméně, ale žádné velké
úspěchy. Našly se dvě pukliny, ze kterých byl cítit průvan a jeden skalní most.

Odpoledne
jdeme navštívit zdejší pravoslavný
klášterní komplex ze 13. Století, který je zapsán v seznamu památek
UNESCO. Vstup do komplexu je vojensky hlídán a před vchodem je potřeba se
legitimovat pasem, nebo občankou.

Večer
spěcháme do města nakoupit potřebný nezdravý věci na večerní Silvestrovskej
večírek. V centru už se to hemží petardami, ale Vánoční atmosféra je pořád
v plném proudu. Některé kosovské santice se skutečně povedly.

V pondělí
po bujarém Novoročním řádění se časně ráno samozřejmě nevstávalo. Máme
v plánu pokračovat v Radavci. Tentokrát ten pohyb v jeskyni byl
mnohem náročnější, než jindy. Přesto se podařilo zmapovat další úseky jeskyně a
uskutečnil se poslední pokus o objevy. Anděl se Selimem se vydali zdolat další
komín, ale bohužel opět bez úspěchu. Kajmanovi se alespoň podařilo dostupné
části zaměřit. Tímto v Radavci končíme.

Slovenská
část odjíždí následující den brzy ve 4 ráno domů. My zůstáváme ještě o den
déle.

Poslední den
musíme obětovat mnohem větší jeskyni Veliká Klisura. Ta se nachází v Rugovské
soutězce. To je hluboce zařízlý skalnatý
kaňon u hranic s Černou Horou. Táhne se 25km a místy má neskutečnou
hloubku kolem kilometru.

Už jízda kaňonem stojí za to. Nekonečné kolmé stěny se
ztrácí někde v mlze a voda z nich tryská na každém kroku. Na dně
soutěsky hučí divoký tok řeky Pećka Bistrica, která celej tento přírodní masakr
vytvořila.

Jeskyně
Veliká Klisura má vchod asi 6km od ústí kaňonu u města Pejë.Poněvadž byl
s námi Silvoš, jeden z veteránů a pamětníků z objevování této
megadíry, byl demokraticky donucen vzít nás tam na exkurzi. Jeskyně má mimo mřížových
vrátek ještě přírodní uzávěru proti
turistům a to je asi půl metru hluboký polosifónek. No a když s sebou máte
nevybouřeného Anděla, tak to jde rychle vyčerpat speleovakem.

Původní představa
byla, že uvidíme nejkrásnější prostory v horních částech. Skutečnost byla
taková, že po patnácti letech od poslední návštěvy se vzpomínky na tuto jeskyni
Silvošovi trochu mlžily a ztratili jsme se hned
po 100 metrech jeskyně. Není se čemu divit, protože odhadem je známo asi
11-12km chodeb a zmapováno je 7,5km. Navíc je to velmi složitá jeskyně.
Labyrint chodeb o několika úrovních navzájem propojených různými komíny a
propastmi je na orientaci velmi náročné. Jakmile se tu někdo odtrhne od skupiny
a nezná to tu, tak má opravdu průser. Krásně vyzdobené horní patro jsme tedy
netrefili, ale vůbec jsem nezoufal. Později se Silvoš chytl jinde a protáhl nás
několikahodinovou akční prohlídkou skrz celou jeskyni až ke koncovému sifonu.

Tak…a to je asi tak zhruba všechno, co chtěl autor
říci. Zimní Kosovo bylo fajn. Samotné pohoří Prokletije několik z nás přitahuje
natolik, že tyhle hory chceme poznat osobně a velmi zblízka. Nejlépe nechat
jednou overaly doma, místo gumáků nazout pohorky a zažít trochu divočiny. Už
teď je jisté, že na jaře, nebo v létě se tam vrátíme. Zatím se mějte
všichni pohádkově a až bude něco, s čím se budu potřebovat svěřit, tak to
opět fláknu na náš úžasný a nepřekonatelný web.