by
Po značně dlouhé odmlce,
jsme se velice rádi zase vrátili k severnímu revíru St. Nördlichen Berg. Zvědavost o
stavu soustavy starých děl v profáraném kopci nás vytáhla z tepla
rodinného krbu daleko na sever mezi germánské barbary, chladné Baltské proudy
větrů, zemi hnusného počasí a ošklivých žen. Zatraceně dlouhá cesta, jako by
nás dovedla do jiné doby s permanentní mlhou, zbytky sněhu a pešly, co se
zdají být slušnými pouze na oko. Všude je jaro doslova v nášlapu, pupeny
pučí, tráva se zelená. „jo ho hoo".. Avšak zde na drsném severu nikoli. Dravá
havěť terénních koz, chlupatých selat a buzogoňů, odolných vůči povětrnostním
vlivům, je stále dotěrná, ba pro jeskyňáře krajně nebezpečná…
Když opominu drsné bloudění,
které zapříčinilo několikrát ztráta družice, píchnutí levého kola, ztráta
plachosti, pochod smti k nástupům děravého kopce, nálet krkavců na nebohé
tělo Mrtváka, tak to byl jinak nádherný vejkend a veselá výprava. Inu hlavně
nepropadnout panice…a vůbec nepropadnout se nikam… to je to hlavní moto mise.
Na místě vstupu do podzemí se vše mění….
Ošklivácké pohledy, myšlenky
hovězí a stav mrazení po těle nastaly u vstupního portálu do Lakustrisch
Stollen. Myšlenky na ústup podpořilo vytracení výživných látek bahna
konzumovaného jedinci výpravy cestou sem. Vstup do díla je jaksi nestabilní,
bylo zdárně zjištěno a návrhy typovaly návrat do krčmy mezi líné bratry. Velké
bloky horniny zatím drží boží vůle a v našem případě drobet pomáhal i mráz
(-3°C).
Musím podotknout, že před třemi lety vstupní portál při silné vichřici, utržil
ránu od vzrostlého stromu rostoucího přímo nad ním a z rozměrů 1,2 x 5 m ho tak trochu pozměnil na
0,7 x 1 m
se suťákovou prolézačkou, ošklivou již od pohledu. Obří sesuv poškodil
vstup, ale i vstupní komoru a bohužel i zavalil zatopenou chodbu v ledovém
jezeru. Je to otázka času, nebo většího přívalového deště a dílo se navždy
pohřbí. Bylo tedy nutné naposledy sfárat do útrob hrobu pořídit fotodokumentaci
pro archiv, a přesvědčit se o případné jiné zatopené cestě starého důlního
systému. Mlčky jeden po druhém, jsme se velmi opatrně a pomalu soukali pod zem
s modlitbami, ať to vydrží co nejdéle stabilní.
Vstupní komora
s ledovým jezírkem a částečnou rampouchovou výzdobou, byla doslova
impozantní. Do vody zde nebylo možno sestoupit, led zde dosahoval 13 cm tloušťky a zdatná pilka
jaksi nikde po ruce. Z poslední výpravy, kterou jsme zde podnikli před
třemi lety, jest na tuty známo, že zatopená komora která měla pouze jednu
postupovou zatopenou chodbu, byla zničena obřím pádem vstupního portálu a
částečně i severní části komory. Zatopená chodba měla rozměr 1 x 1,5 m a její směr vedl na
sever. Letos na mou skromnou žádost, zde učinil ponor jemnostpán Herr Ecko.
Závěrečná zpráva zněla: křišťálová voda je v celé částečně poničené komoře
(délka: 14 m,
šířka: 10 m,
max. hloubka: 8,5 m)
. Inu krása ponor… Dále pokračoval…Aber es ist eine grosse Scheisse!.. Ano
potvrdil zával zatopené chodby.
Za zmínku stojí v této
komoře upozornit na ojedinělý druh netopýra vousatého, šlechtěného pro vojenské
účely německou armádou. Tento německý druh s árijským vousem délky až 20 cm, bývá sporadicky
v tomto období značně agresivní díky nacucaným Blueberry. Avšak díky
problémům s plísní, která se u něj objevuje zásadně na prdeli (zapaření
z neoprenu), doslova paralyzovala celou kolonu a my měli volný průchod.
Naším hlavním cílem, byla
zadní vodní pasáž (západní systém díla), kde jsme pomocí vodní kamerové sondy
měli zjistit zda pokračování vede zde a má-li smysl sem náročně tahat
potápěčskou výstroj, kterou jsme ponechali v autě. Jediná cesta tam vede
vodním kanálem. Celá levá část chodby (výška 1,4m) je nádherně zpevněna
kamenným portálem od starých mistrů. Výška vodní hladiny dosahovala 0,9 m, takže při rozporu,
drobet akrobacie, hmaty pavouka se dala zdárně zdolat suchou nohou. Ovšem to se
nepovedlo Frau Mrtvákové, která okusila na vlastní kůži teplotu vody (4°C) bez neoprenu. Spletitý
západní systém díla složený z komor a chodeb nás konečně dovedl na místo
co jsme hledali. Finální komora má výšku stropu tak na náhon na všechny čtyři
(od 1m až 1,5 m).
Rozměry komory jsou 30 x 11 m.
Všechny suché části v komoře končí závalem, hlavní nosné prvky tvoří dva
tesané sloupy a jeden kamenný (opravdu krásná a zachovalá práce z 18.
st.). Jediná šance a vysněná naděje byla ve vodě jezírka ztrácejícího se pod
převisem. Práce započaly a v dlouhém čase v leže těla chladly.
Bohužel sonda vždy našla zatopený zával. V jedno místě se to zdá drobet
průchozí, ale s rozměry tak pro skřeta. Byly provedeny i pokusy odstranit
zatarasenou vodní cestu. Bohužel bez velkého úspěchu. Po sedmi hodinách byla
naše těla promrzlá a vše mimo mozku velelo ven na povrch.
Po šťastném výlezu, jsme se
zahřáli koulovačkou a obohaceným čajem. To by člověk nevěřil jak to pomůže a
k tomu se převleče do suchých hadrů. Dál jsme pokračovali
v povrchovém průzkumu. Pomyslným severním směrem jsme pokračovali, takřka
ve stejné souřadnici k zbořenému portálu (cca.45m). Zdali tyto díla spolu
komunikovali se již asi nedovíme. Terénní pátrání pokračovalo dál, při kterém
jsme narazili na dalších pět vstupů. Vše jsme důkladně zaznamenali do
dokumentů. Dva vstupy jsou do menších dílek, respektive samostatných komor
které se nijak nerozšiřují do systému. Na další tři nebyl morál ba ani čas.
Cosi si ponechat na příště jest rozumné.
Tato hora, plně prošpikovaná
historickým podzemím, pomalu, ale jistě zaniká. Mapy, či jiné informace o
místním podzemí se bohužel nedochovaly, zdali tedy vůbec existovaly. Jisté je,
že jakmile zde zanikla hornická činnost, tak zanikly a doslova zmizely okolní
malé vesničky až na dvě vyjímky. Nám se za několik let a nespočet výprav do
tohoto nádherného a již zapomenutého revíru povedlo části historického podzemí
fotodokumentovat, a částečně zmapovat. Některé z nich již čas pohřbil,
tedy zub času dohlodal a mimo fotek po nich není památka. Snad se zdaří dokonat
práci u těch co zatím jakš-takš stojí. Je to boj s časem…
Zdař Bůh
Ivan „dědek"
autor: ivan.KLE.
