by Povídka z knihy Velká kniha podělávek – JESKYŇÁŘI „Jeskyňáři jsou tvrdí chlapi, kteří se dovedou pohybovat i ve vodě, která je hluboko pod bodem mrazu.“ Tato věta byla našrajbčená v jednom cajtunku, jehož novinář se na jedné jeskyňářské základně v Moravským krasu zmrskal jak doga…
Svůj velice působivé článek vo drsňácích jeskyňářích psal asi hned ráno po tom fetu, se značnó hladinó alkecu v krvi. Taková věc se dá načmárat akorát po těžkým funusu několika milionů mozkovéch buněk, kerý asi po té spářce v jeho mozkovně zakalily. Vod tý doby sem si kamoše jeskyňáře představoval jako drsoně v obrovským balvanu eisu, jak si v něm sekyró vytesávajó tunel. V jeskyních můžeš zakalit, blódit v nich, nekam schrastnót do lochny, vobjevovat anebo jen tak lozit a čumět na špicovó výzdobu. Sajtna známéch jeskyňářů vyrazila jednu takovó složitó ďóru prozkómat a zmapovat. Čas v jeskyních valí úplně jinak než na vrchu u škopku. Tam se musíš orientovat jen podle cibulí, protože noc a den néseš štond rozlišit. Je to jako dyž nekdy ráno vylezeš z vajnošovýho sklepa a je světlo. To si myslíš, že se polámala zeměkóla. V jeskyni taky nenandeš jazyka, keré by ti hókl, jakým směrem máš klapat. Jen luft, keré nekdy pródí, dává tušit prostory a cestu. Nikdo nemerčil, kolik hodin tam tenkrát na téch polygónech fachčili. Von si totiž nikdo do téch novéch vobjevů nezal s sebó raky. Ten systém ďór byl složité jak tunely vod pracovitýho krtka a voni najednó zgómli, že nevijó, kde só. Ale cesta před nima se furt dala prohrabávat, tak se plazili dál, že zmáknó další metry a možná budó jednó slavní jako Absolón. Kophorny a réčky na vodhazování matrošu měli, tak se šprajcovali tó škvíró furt dál. Nikdo ani náhodó negómal, kolik je hodin a kde se pohybujó, jen průvan, keré dycky dával tušit veliký prostory se imrvere zvěčoval. A pak najednó po vodvalení jednoho betálnýho grymlu jim fókl do ksichtů průvan jak z větrací šachty a před nima se votevřely prostory, že nedosvítili na konec. Nic moc negómali, spíš jen tušili siluety vobroskéch krápníků. „Vobjevýýý!“ Řvali jak najatí. „Dóm jak vstupní hala na roli, průvan jako prase a krapasy jako stromy!!!“ Hulákali jako poblblí a prolízali tó ďóró po vodvaleným balvanu. A dyž se z ní konečně vysókali, čuměli jako voli. Na zemi listí, nad nima stráň žlebu a naproti ve stráni za cestó smrkové les. Do teho všeho fučel podzimní fukéř. Prokopali se z jeskyně do žlebu a byla už těžká tma. Tu noc na základně nikdo negróňal, protože cestó se zastavili v paluši, vzbudili krčmářa, vzali na kolečka bečku škopků a kalili až do rána, jak se sluší a patří při velkéch vobjevech. Slovník cibule hodinky eis led funus pohřeb imrvere pořád kophorn krátká motyka luft vzduch raky hodinky Zdroj: Pavel Čiča Jelínek
autor: Redakce
