Guáno v čokoládě 2010 - stolička na dojení

Na
přelomu měsíce srpna a září letošního roku se uskutečnila již tradiční kaňoningová
expedice v letošním roce prozaicky pojmenovaná „Stolička na dojení-GUÁNO
v čokoládě". Osazenstvo expedice bylo v podstatě stejné jako
v loňském roce (expedice ZÉWL RATATA), jen dědouška Ivana jsme
z party vyřadili, páč byl tou dobou kdesi v jižních krajích na
rodinné dovolené se svou svatou ženou a místo něj jsme přibrali jednu novou
kukačku Honzu Č a Toníka J vystupujícího pod různými pseudonymy na různých
expedicích(ve vyšších kruzích se proslýchá i něco o tom, že pod pseudonymem
Tenzing Norgay vystoupil jako Hillaryho šerpa v padesátémtřetím na Mount
Everest, tuto zprávu ovšem nelze oficiálně potvrdit). Jako lokalita bylo vybráno
Švýcarsko oblast Ticino se svojí romantickou přírodou plnou krav, mléka a
hojnosti pro tělo i duši..

No
ehm, krávu jsem viděl jen z auta u místního JZD, mléka jsem se napil
jednou krabičáku na parkovišti u obchoďáku a hojnosti pro tělo jsme si užili
v podobě masakrování našich smělých těl ve vodopádech, na skluzavkách a
při skocích do neznáma. Celý zájezd probíhal oproti jiným v jaksi pokojné
atmosféře, páč majitel kempu pochopil hned po první noci, že ten „dobytek"
nemůže nechat uprostřed kempu, kam nás nedopatřením první noc ubytoval a pro příští
noclehy nás vystrčil kamsi na okraj okraje kempu, kde už byl jen les a hlínou
překrytá bývalá skládka, myslím, že tímto krokem přišel o spoustu veselých a
příjemných zážitků, ale dobře mu tak.. Za zmínku by pak stálo jen popíjení
výčepní lihoviny a veselých plechů v dopravní zácpě v západním
Německu, kde se naše vozidla stala cílem chlastuchtivých němců a předávání
zmíněných nápojů probíhalo mezi vozidly takřka cirkusovými způsoby. Jak
říkám:"klidnej zájezd", žádné pokuty, žandáři…

Co
se tejče kaňoningu, jako obvykle šlo o život a JÁ se začínám ptát:"Může to být
ještě horší?? Co nás ještě může potkat??" a současně si odpovídám:"MŮŽE..". Je
sice pravdou, že zážitek ze 60-ti metrového slanění na osmě, kdy mi za flígr
chlístá 400 litrů
vody za sekundu je zcela jistě nepopsatelným a naprosto úžasným zážitkem, ale
tento expediční tým se již dostává do takových extrémů, kdy v několika
příštích letech už budeme slaňovat bez lana, cachtat se celý den
v osmistupňové vodě nazí a k svačině budem pojídat hady.. Doufám, že
se těchto akcí budu moci i nadále zúčastňovat!!!

Oblast
Ticino je v podstatě rájem kaňonářských radovánek, dlouhé, vysoké kaňony s
krásnými exponovanými místy a spoustou vody, v podstatě v každém kaňonu byla
nádherná slanění, skluzavky i skoky do vody. Podklady a mapy ke kaňonům jsme
měli připravené už z domova a hned první den se nám povedla zakoupit moc
prímová knížka, takže vše šlapalo jak švýcarské hodinky…

První
den jsme se vrhli na kaňon Claro, který ústil v říčku hned za „naší skládkou",
takže příjemným ranním pochodem jsme se vydali vstříc převýšení skoro 500 m a hodinovému výstupu ověšeni
všemi těmi hebkými věcmi jako je neopren, vesta, slaňovací aparáty a další
různé forichtungy a udělátka nutné k přežití.. Samotný kaňon byl ovšem
excelentní, sice trošku delší, páč sestup nám trval skoro 8 hodin, ale stálo to
za to.. Nejdelší slanění mělo cca 70 metrů se třemi „přepínkami" a tady to bylo
poprvé, kdy jsem vzpomínal na svoji milovanou přítelkyni jménem „STOP".. Trošku
mě překvapil ten hafec vody okolo, ale „kaňonáři experti" to podle knížky dávají,
takže čeho bysme se báli..

V
dalších dnech následovali kaňony v tom samém gardu. Dlouhý nástup do
neskutečných krpálů, kde pod každým druhým kamenem čekal had (podle Čtyřlista
to prej byly Mamby),všude buzogoni, kteří dokázali pít krev i přes
pětimilimetrový neopren..Kaňony jsme ovšem volili kratší, celý den v neoprenu
není nic moc.. Za to jsme vybírali něco, kde se dá na laně pěkně napít vody,
pobouchat si zadek na skluzavce a trošku zaskákat. S odskákanými metry jsme
ztratili plachost a osm metrů skok už byla vycházka, při které se dal spapat i
rohlík s ďábelskými tousty a zapít to vše okolo padající vodou.. Jako perlu
bych vyzdvihl kaňon Iragna s padesátimetrovým slaněním v kuse přímo ve vodopádu
a Pontirone, kde pro změnu padala voda ze stejné výšky těsně vedle
slaňujícího.. Pontirone bylo vůbec moc pěkný. Parádní byl i kaňon Cresciano,
kde se v druhé polovině slaňovalo z jedné malé tůňky do druhé nad otevřeným
údolím a člověk se díval jak dole jezdí modely autíček a vláčků a v kamenolomu
odlamujou bloky o velikosti 2×3 metry.

Jako
obvykle to tu a tam někomu ve slanění uklouzlo a flákl s sebou za hurónské
podpory kamarádů o stěnu a vypil trošku vody. Jako obvykle se hrála soutěž o
největší a nejkrásnější „rozbitou tlamu" v kaňonu, kterou v letošním roce
jednoznačně vyhrál s velkým bodovým náskokem Honza Č, který se dokázal vyválet
i při svačině v sedě..

Zájezd
se tedy vydařil zase dost, byla legrace, šlo o život, ostudu jsme taky udělali,
pivo jsme sehnali za 0,55 CHF(cca 12 Kč), fazolí bylo taky dost, takže jsme
nestrádali, modřin letos míň, zavíráci byli jako obvykle best of zájezdu..A
stálo to za to!!!!! Uvidíme, kde se zapíšeme do análů příští rok…

Kdo na to má nervy může se kouknout na naše video…