Gouffre Jean-Bernard 1984 – Francie

Výprava do tohoto času nejhlubší jeskyně světa Jean Bernard (-1 535 m) byla uspořádána v termínu 3. 2. – 3. 3. 1984 a zúčastnilo se jí 9 jeskyňářů ze čtyř ZO ČSS. Hlavním cílem výpravy bylo prostoupit jeskyni Jean Bernard, která se nalézá v Savojských Alpách (Francie), od nejvýše položeného vchodu k prvnímu ze série tří koncových sifonů. Dalším cílem bylo získání nejčerstvějších informací o francouzské speleologii a navázání kontaktů s francouzskými kolegy.

Předpokladem pro úspěšnou organizaci výpravy byla několikaletá rozsáhlá korespondence, vedená tajemníkem. Velmi pomohly informace od slovenských jeskyňářů, kteří zdolali jeskyni vchodem B 19 v roce 1978. Po překonání počáteční zcela pochopitelné nedůvěry se podařilo získat povolení k průstupu od jeskyňářů klubu Vulcain, kteří jeskyni Jean Bernard objevili. V roce 1983 byl schválen návrh k uspořádání výpravy Ústředním výborem ČSS a ministerstvem kultury ČSR. Vlastní přípravy trvaly několik měsíců a bylo při nich potřeba vyřešit řadu technických a organizačních problémů. Na rozdíl od polských jeskyňářů, kteří v roce 1980 sestoupili na dno Jean Bernardu vchodem B 21 (přičemž si celou trasu během několika kratších vstupů označili a vystrojili lany), bylo naším úmyslem prostoupit jeskyni naráz. Jedinou úlevou bylo předběžné vystrojení 1. bivaku pod vchodem V 4. Skutečnost, že se nám náš úmysl zdařil a že šest z devíti účastníků výpravy dosáhlo sifonu, byla mimo jiné umožněna též technickými předpoklady, které jsme vytvořili. K nejdůležitějším z nich patřilo použití lan o průměru 8 mm československé výroby (JUTA Dvůr Králové) o nosnosti 1 400 kg (délka asi 1 km) a dále speciálních kotvicích destiček, které odstraňují nutnost použití karabin. Uvážíme-li, že v systému je okolo 50 vertikálních stupňů, z nichž každý je vystrojen alespoň dvěma nýty, představuje to důležitou váhovou úsporu. Veškerá výstroj byla optimalizována co do váhy a objemu. Ve srovnání se standardně užívaným materiálem bylo největších váhových úspor dosaženo speciálními lehkými karbidkami (Stalagmit č. 4-5/1981) a použitím závěsných vyhřívaných lůžek (publikace ÚOK technické, autor P. Tásler).

4. – 5. 2. Přeprava čtyřmi osobními auty po trase Praha – Rozvadov – Norimberk – Strasbourg – Lyon. V Lyonu jsme hovořili s presidentem klubu Vulcain panem Ch. Rigaldiem, od kterého jsme se dozvěděli další podrobnosti důležité pro pohyb v horách a jeskyni. Zde jsme též sjednali pojištění (30 F za osobu a měsíc).

6. 2. Z Lyonu jsme odjeli do Samoëns ve Vysokém Savojsku a ubytovali se u presidenta místní pobočky turistického spolku.

7. – 9. 2. Celou dobu trvalo špatné počasí – sníh a déšť. Čas jsme využili pro balení nákladů.

10. 2. Počasí se změnilo k lepšímu. V hlubokém sněhu jsme začali razit stopu na chatu Folly (1 550 m n. m., 700 m převýšení).

11. – 12. 2. Oba dny jsme vynášeli materiál na chatu. Množství zásob bylo plánováno na 14 dní. Postupně jsme se zabydleli ve veřejné části chaty.

13. 2. Celý den byl věnován nalezení vchodů V 4 (1 860 m n. m.) a B 21 (2 210 m n. m.). Vchod V 4 v zimě nasává průvan a strhuje dovnitř sníh, proto se jej podařilo pomocí popisu a výškoměru najít poměrně snadno. Horší to bylo s vchodem B 21, který se nachází na hřebenu, v té době pokrytém sněhem. Vchod v zimě vyfukuje, takže se projevuje jako mastný flek. Omylem byl prokopán mastný flek nedaleko skutečného vchodu B 21.

14. 2. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Brněnská část výpravy ve složení V. K., A. N., J. O. a O. Š. pronikla vchodem V 4 do systému, vystrojila vstupní část a dopravila do jeskyně část materiálu pro 1. bivak. Pražská část výpravy postavila ve velké depresi (B 20) nedaleko vchodu B 21 dva strany s bivakovací výstrojí.

15. 2. Brněnská skupina nastoupila do domnělého vchodu B 21, brzy však zjistila svůj omyl. Naštěstí se podařilo skutečný vchod B 21 najít, sestoupit na dno 30 m hluboké vstupní propasti a překonat úžinu na jejím dně. Pražská skupina přetransportovala materiál do 1. bivaku (tzv. Sušárny) vchodem V 4.

16. 2. Celý den jsme odpočívali a znovu se chystali.

17. 2. Brněnská skupina vstoupila asi v 10 hod. dopoledne vchodem B 21 do jeskyně. Překonala obtížná místa (vstupní úžina, blátivá roura), vystrojila 140 m hlubokou vertikálu dvěma 8 mm lany, prošla meandry Riviere de la Gadoue a dosáhla místa, kde se připojuje chodba vedoucí od vchodu B 19. Zde se setkala s dvěma francouzskými jeskyňáři, kteří si tímto elegantním a starostlivým způsobem ověřovali hladký průběh akce. Brněnská skupina pak pokračovala v cestě, okolo půlnoci minula vchod V 4 a před ránem dosáhla 1. bivak.

18. 2. Po několikahodinovém odpočinku pokračovala brněnská skupina směrem k 2. bivaku (-900 m). Byla zatížena lany, potřebnými pro zbývající část jeskyně a bivakovou výstrojí.

19. 2. Na 2. bivak dorazila brněnská skupina opět ráno, takže dopoledne bylo věnováno odpočinku. Odpoledne vyráží její členové, zatíženi pouze lany a svačinou, k sifonu. Jeskyně klesá mnohými kaskádami protékanými vodou, následuje tzv. "Past", která při vyšších vodních stavech uzavírá cestu, a nakonec ještě překvapení v podobě malého, ale dobře vymyšleného bludiště. V dopoledních hodinách vstoupila do jeskyně i pražská skupina. Jejím hlavním úkolem po dosažení sifonu byl retransport lan.

20. 2. V pět hodin ráno dosáhla brněnská skupina sifon v hloubce 1 358 m pod vchodem B 21 a po pořízení fotografií začala vystupovat zpět. Pražská skupina mezitím po krátkém odpočinku v 1. bivaku dosáhla 2. bivak a uložila se ke spánku. V odpoledních hodinách odešli z bivaku bří Táslerové, aby okolo půlnoci i oni dosáhli sifonu.

21. 2. Brněnská skupina po 105 hodinách pobytu v jeskyni vystoupila s částí pražské skupiny na povrch vchodem V 4 a odešla na chatu Folly. Bří Tásleroví se vrátili od sifonu na 2. bivak a po odpočinku začali vystupovat. Zastavili se na dně studny Puit de Glaiseux, protože nemohli najít lano. Pravděpodobně došlo k jeho popovytažení předchozími lezci. Následoval nucený bivak, ze kterého byli 22. 2. uvolněni skupinou, která jim šla naproti. Téhož dne byl zlikvidován tábor u vchodu B 21 a vytažena lana z horní části jeskyně.

23. 2. Celý den proběhl v povznesené náladě a ve znamení odchodu z chaty Folly. Uklidili jsme celou chatu, což po 14 dnech pobytu (venkovní teploty -14^{oC, v chatě -3oC) nebylo zcela bez problémů, a přichystali náklady.}

24. 2. Ráno jsme sešli z chaty Folly do Samoëns. Předtím jsme se rozloučili se třemi španělskými speleology, kteří podnikli neúspěšný pokus o sestup ke koncovému sifonu vchodem V 4. Tohoto dne byla ukončena společná akce a obě skupiny se rozjely za svými cíli. Brněnská skupina během následujícího týdne navštívila klasickou krasovou oblast Vercors nedaleko Grenoblu. Zde si její členové na doporučení místních jeskyňářů prohlédli veřejnosti přístupnou jeskyni Chorange. Dále byly navštíveny některé známé osobnosti, žijící ve Vercorsu – p. Pierre Rias (technický ředitel CNS – Centre Nationall de Spéléologie), p. Mike Meredith (zaměstnanec fy PETZL a autor knihy "Vertical Caving") a p. Georges Marbach (majitel fy TSA a spoluautor knihy "Techniques de la Spéléologie Alpine"). Členové pražské skupiny odcestovali do Chamonix, aby si prohlédli okolí Mont Blancu.

Vladislav Kahle – Psáno pro Spelofórum 85

autor: Romec