Expedice „Speleos Maňána Proteus“ Chorvatsko – Istrie 2011

Myšlenka
uskutečnit tuto expedici, vznikla již před několika lety. Doposavad jsem
kamarády ze speleo klubu Proteus navštěvoval sám, max. v doprovodu mé drahé
speleo zákonité choti. Až v minulém roce, při letní návštěvě u Proteusáků, slovo
dalo slovo a u lahodného škopku, jsme společně ukuli a naplánovali podzimní
expedici-caves, na celé území Istrie (ou jééé, dá se říci..). Výprava
speleoskupiny Guáno nebyla čistě zaměřena na exkurzní návštěvy místního
nádherného podzemí. Ale také drobet vypomoct kamarádům. Ti se od začátku až do
samotného konce expedice o nás spontánně starali jako o vlastní. Hned na začátku
velmi děkuji!

Můj
úkol, jako presidento Speleos Guános a zároveň náčelníka expedice Maňána
Proteus bylo naplánovat výpravu do posledního detailu a vytvořit team ze členů
Guános. Zdánlivě lehký a nenáročný úkol. A ejhle… Původně mělo jet osm lidí.
Bohužel, různé pracovní a rodinné důvody nedovolily takřka na poslední chvíli
odcestovat několika členům výpravy. A tak z původních dvou posádek vznikla jedna
o „šesti statečných". Řeknu Vám, nervy to byly…!!! Né že né!!! Ale vše nakonec
dobře klaplo! Ufff.. Doslova expediční speleo auto-koráb, který statečně
poskytnul Jirka, pojmul šest osob s plnou speleo-polní včetně: mraky lan,
neoprenů, 200 ks veselého bahna, několika litrů Rumáků, jedné kytary, spousta
karabin, objemných světel, špica papání a jedné parádní tamburíny.

A byl
tu den D odjezdu.
Huráááá vstříc podzemním lotrovinám !!!! Zdolat cestu –
Německo, Rakousko a Itálii, byla až na pár štau docela nuda. Jóóó, ale to pravé
dobrodružství nastalo, až ve Slovinsku a hlavně na hranicích s Chorvatskem.
Mluvící krabička (GPS-navigace) s obrázky, nás protáhla místy, kam se běžný
turista jen tak nepodívá. Naše bloudění buší, olivovými háji, ovocnými sady a
prapodivnými samotami nás zastavila státní hranice Slovinska a Chorvatska. Zde
nás přivítal ošklivý blonďák-celník se samopalem. Naše myšlenky a svěrače byly
sevřené, níčko o toliko piváků by bylo opravdu škoda přijíti…Asi jsme kápli na
přechod pro místní. Projel pasy, cosi zamumlal a mohutnou rukou ukázal zpět do
buše…Jářku, nedal se zlomit ani šiškou Gothaje… Nakonec jsme našli přechod i pro
nás. Veselí v autě nebralo konců! Čtyři hodiny bloudění stačily… A byl tu
konečně vytoužený cíl! Vesnička Nova Vas, základna speleoskupiny Proteus a
zároveň areál turistické jeskyně Baredine. Na haciendě na nás netrpělivě čekal
náčelník Proteusu Alen a italští speleo-přátelé z klubu GSSG (Lupo a Danila).
Přátelské objetí nebralo konců. Po ubytování, seznámení s našimi spolubydlícími
– oslem Pištou a pěti husama (jména si již nepamatuji), se zasedlo ke škopkům a
příjemně klábosilo do dlouhé noci.

2.
den.
Ráno nás přivítalo sluníčko a parádní vedro. A to nekecám! Denní teploty
kolem 30° C, byly moc příjemné oproti 8° C, které vládly v ČR. Dopoledne jsme
vybalili zbytek cajků, pořádně se zabydleli a šli pozdravit ostatní kamarády
z klubu Proteus. Převážná část členů speleoklubu Proteus pracuje v jeskyni
Baredine jako průvodci, či v jiných doprovodných programech. A jářku věřte, že
se nezastaví. V plné sezóně zde navštíví jeskyni Baredine přes 800 turistů. Dále
se v areálu nachází restaurace a museum traktorů. Majitelem je kamarád a velký
jeskyňář Silvio. Další atrakcí je zde tzv. Speleolit. Zde si mohou turisté
vyzkoušet pod dohledem jeskyňářů techniku SRT na osmi metrové skalní
stěně.

Po
obědě vyrážíme s přáteli Alenem a Nonadem do jeskyně Jama Kod Štifaniči (- 45
m.). Malá nenáročná jeskyně se vstupní propastí -31 m a pouze s dvěma obřími
dómy, nás mile překvapila. Krasová výzdoba byla doslova všude, kam oko dohlédlo.
Jedním nádechem…malá, ale moc krásná! Tato jeskyně, ale také mnoho dalších,
které mají převážně vstupy v podobě propastí si místní lid bohužel pletl a
nadále plete s popelnicí. Co se doma nehodí či přebývá šup do propasti (zbytky
aut, pneumatiky, mrtvý dobytek apod.)… smutné.. Jeskyně Kod Štifaniči, byla
čištěna před dvěma roky díky programu Underground Isrtia. O mezinárodním
programu pro záchranu a čištění jeskyní se ještě zmíním.

Odpoledne
hurá k moři. Teplota vody 27° C prostě lákala. Večer jsme se společně sešli
s chorvatskými a italskými (GSSG) speleo kamarády na haciendě. Víťa náš
prvotřídní expediční kuchař, každý večer kouzlil u sporáku kulinářské šmakulády.
Řád zlaté vařečky mu byl udělen! Uo jééé!!!

3.
den.
Po vydatné snídani balíme SRT cajky a společně s Alenem vyrážíme vstříc
jeskyni Markova Jama ( -150 m.). Markova jeskyně, je jednou z velmi nádherných
podzemních klenotů Istrie. Její velká vzácnost taktéž spočívá díky největšímu
hnízdišti netopýra na celé Istrii. A to přes 8000 ks netopýra. Vstupní propast (
-40 m ), nás dovedla do velkého dómu, odkud jsou pouze dvě cesty dalšího postupu
jeskyní. Levé kratší rameno má pouhých 380 m. Zato pravé rameno, které tvoří již
systém několika cest a propastí (-43 m,-65 m, -79 m) má délku přes 940 m.
V nedávné době, se zde objevilo několik nových prostor. V průzkumných pracích se
stále pokračuje, tedy jak čas a příroda dovolí. V této části jeskyně se nachází
obří hnízdiště nejčastěji netopýra velkého a vrápence. To jsme doslova zažili na
vlastní oči, uši a nos. Naše návštěva se netopýrům moc nelíbila. Obrovské hejno
netopýrů se dalo do pohybu a za hlasitého řevu létalo doslova všude. Scéna jako
z hororu trvala asi 20 min. Poté odletěli do zadních pasáží jeskyně až za třetí
propast.Naším úkolem bylo se dostat právě ke třetí propasti a nad ní lézt úzkými
vertikálními pasážemi do nově objeveného dómu. Tyto pasáže vyžadují dosti vysoké
nároky na technické lezení a notnou dávku odvahy. To pro nás, nebyl žádný
problém. Zato velký problém byl nesnesitelný zápach z trusu netopýrů. Vrstvy
guána zde místy dosahovaly až 1 metru. Pohyb v hovnech, byl značně náročný a
nechutný. Vzduch by se dal v těchto místech doslova krájet! Již nám bylo jasné,
že díky již zazimovaným netopýrům se nedostaneme do plánovaných partií. Tak jsme
si dali cíl – druhou propast (-65 m). Bohužel, ani ta nevyšla. Cca. 80 m před
propastí poklesl kyslík na 15%. Alenovo oxymetr zn. Gräger již signalizoval při
17%, ale to se se šátkem přes nos ještě dalo. Při 15% kyslíku nás Alen všechny
otočil a zavelel návrat. To bylo rozumné! Byl to opravdu brutální smrad
s potenciálem smrti. Všichni se těšili na povrch. Po výlezu z jeskyně, asi za
odměnu, jsme byli kompletně poštípáni obřími komáry (Buzogoni), kteří dokáží
probodnout i plech. Zanechli jsme tam pár litrů krve. Štípance drobet vypálilo
moře, ale i tak jsme vypadali jako po neštovicích. Proto bylo nutno večer užít
kapalné látky lahodné chuti k regeneraci a jako sérum.

4.
den.
Na dnešní den jsem se velice těšil. Čekala nás nádherná vodní jeskyně
Bačvica (délka 1,2 km.). Čekání na kamarády Alena a Nonada jsme zkrátili
návštěvou turistické jeskyně Baredine a popíjení Silviovo výtečného kapucína
v jeho restauraci.

Vodní
jeskyně Bačvica není často navštěvována a přitom její obrovský potenciál stále
ukrývá spousty neobjevených pasáží. Člověku dovolí jeskyně vstoupit bez
potápěčské techniky velmi, velmi vzácně. Je nutné, aby bylo dlouhodobé sucho. A
to min. 6 měsíců bez jediné kapky deště. Nám štěstí přálo. Na Istrii nespadla
jediná kapka více jak 7 měsíců a předpověď počasí byla též nadále příznivá.
Samotný Silvio byl v jeskyni pouze třikrát a to před 20 lety. Celá jeskyně je na
aktivu a i přes dlouhotrvající sucha z jeskyně stále vytéká dosti vody. Bez
neoprenů není možné jeskyni zdolat. Alen ani Nonad zde též nikdy nebyli. Mapa,
či jiná dokumentace prakticky neexistuje až na pár nákresů a dvou historických
fotek z první třetiny jeskyně. Pravé dobrodružství mohlo začít. Hledání jeskyně
v obřím údolí, plné zmijí a jiné havěti, bylo dosti náročné.

První
pohled na malý vstup s chodbou 1×1,3m., která je celoročně zatopena do poloviny,
někoho nadchl jiného zamrazilo. „Jářku vpřed", zavelel jsem a dral se jako první
do útrob jeskyně. Po 20 m se už tak úzká chodba ještě více zúžila a začala se
různě klikatit. Pohyb plaváním, popřípadě v podřepu, kdy člověku kouká nad vodou
pouze hlava, helmou brousí strop, přichází divné myšlenky …"kurwaa jestli drobet
sprchne ..tak jsme všeci v pr..deli. Po 85 m od vstupu tu byl první malý bobřík
odvahy. A to krátký sifón. Jako první jsem to na nádech prubnul. Šlo to bez
problémů. Opět se objevily malé vzduchové prostůrky, které nad vodou tvořily
tvar trojúhelníku (akorát na hlavu), celkově tvořily menší plazící polygon.
Nádhera!!! Konečně malé suché místo na krátký odpočinek a čas na pár foto.
Fotodokumentace, která byla naším hlavním úkolem, byla dosti náročná a
vyčerpávající. Dále se chodba docela rozšířila, ale zato se ubrala výška stropu
a vytvořila vzduchovou kapsu 20 cm. Zde nastává plavení na zádech s hubou u
skalního masivu stropu. Místy v dalším postupu jeskyní se občas objevily středně
velké dómy, které vzápětí vystřídaly kanály, polosifóny a naše oblíbené
vzduchové kapsy. Konec jeskyně není přesně stanoven. I když se zdá, že jeskyně
končí obřím závalem z kterého vytéká malý pramen. Tak tomu ale není. Minimálně
na čtyřech místech jsem zaznamenal zatopené chodby, z kterých vycházel slabý
proud. Do těchto pasáží nikdo zatím nevstoupil. Je zde nutné použít potápěčské
techniky. Takže…. Příště s výstrojí!!!!

Po 9
hod. jsme vylezli slušně vymrzlí (voda 9° C), ale naprosto šťastní! Auto jsme
měli zaparkované na pozemku starého farmáře. Ten měl velkou radost, že jsme se
vrátili všichni živí a obdaroval nás hrozny, kiwi a dobrým domácím vínem. To
přišlo velmi vhod! Moc hodní a obětaví lidé tam žijí!!! Večer bylo na co
vzpomínat a při dobrém jídle, pití a kvalitní hudbě se veselilo dlouho do
noci.

5.
den.
Dnešní den byl trochu odpočinkový. Kamarádi z Proteusu měli ten den mnoho
práce a proto s námi nemohli vyrazit do podzemí. Až po obědě jsme sami vyrazili
pěšky cca. 350 m za speleo-haciendu na propast Pošeš (-137 m). Propasťová
jeskyně se nachází ve velmi rozsáhlém vinohradu. Hledání vstupu nám zabralo
pomalu dvě hodiny. To jsme si zkracovali ochutnávkou sladkých hroznů a melounů.
Objevitel jeskyně Pošeš je Silvio, který do ní poprvé sestoupil v roce 1995.
Bohužel, jeskyně Pošeš nemá kontakt s jeskyní Baredine. Jářku, krásný sportovní
zážitek, nádherné technické lezení naskýtá Pošeš. Na večer jsme jeli na
prohlídku města Poreč s koupáním v moři a romantickým popíjením místního vína na
pláži. Po turistické sezóně nikde ani noha čili paráda a pohodička.

6.
den.
Ještě před odjezdem na expedici jsem byl, chorvatskými speleo-kamarády
požádán, zdali by se Speleos Guáno mohlo podílet a vypomoct při čištění propasti
Cenacolo. Má spontánní odpověď zněla Ano. A tak Speleoskupina Guáno (pouze jako
host) byla zanesena společně s vybranými speleokluby Chorvatska, Slovinska a
Maďarska do programu na záchranu jeskyní Interreg III A (Underground Istria).
Tento projekt byl založen 10. října 2007 v rámci EU a funguje dodnes.

Jeskyně
Cenacolo se nachází poblíž městečka Novi Grad na soukromém pozemku. Majitel
pozemku je starší muž, který propast objevil již před 30lety. Jeskyňářům ji
ukázal teprve před dvěma měsíci. Takže čerstvý objev. Starý muž v ní nikdy
nebyl, zato po 30 let mu propast sloužila jako popelnice, smetiště a kafilerka.
Proč na sklonku života o ní řekl jeskyňářům, to netuším. Možná svědomí …?… Na
místo konání akce se sjelo několik jeskyňářů z klubů Proteus, Chiroptera a
ISKF.

Nad
propastí, již z předchozího dne, byla instalována obří trojnožka (samo-domo)
s elek. motorem na vytahování břemen. Nyní drobet úsměvné… Do propasti (-55 m)
sestoupili za účelem čištění a nakládání odpadu Speleoskupina Guáno a pouze
jeden místní Nonad (Proteus). Zbytek místních jeskyňářů se slunil a pracoval na
povrchu. Další veselí nastalo, když Alen s nadšením hlásil, že speciálně na tuto
akci bylo zakoupeno nové české lano, zatím nikdy nepoužívané… Bohužel „heheee",
bylo zjištěno prvními sestupujícími, tedy mnou a Lájošem, že se jedná o
dynamiské lano. Parádní jo-jo zážitek.. Na vstupu jedna přepínka a pak čistá
legrace-vertikála v prostoru 51 m. Bohužel naše lana zůstala na základně a jiná
nebyla. A tak se celá akce odlezla na dynamice. Džímarování byla parádní prča.
Dole se pracovalo ve dvojicích. Střídání probíhalo po 1 hodině. Komunikace
probíhala pomocí vysílačky. Po sestupu jsem spatřil opravdu hromadu bordelu
všeho možného (jízdní kolo, traktorová guma, plasty, části auta, kosti
zvířat-přesněji krávy, která majiteli chcípla před 6 lety a další různorodý
odpad). Inu smutný pohled… Suchá část jeskyně se nachází takřka pod propastí a
to 16x10m. Pak následuje malé vodní jezírko 5×8 m. Hloubka je neznámá. První
průzkum odhalil 12 m. Je zde předpoklad vstupu do jeskynního systému, možná
velkým sifónem. Nikdo zde zatím neprovedl průzkumný ponor. Bylo nám přislíbeno
za výpomoc, že první kdo se tam potopí bude Guáno. Ou jééé, tak to je fajne!!!

Na
povrchu se pomalu plnil kontejner vytěženým odpadem. Zato dole vzduch pomalu
řídnul díky uvolňujícím se plynům z bahna. Po 9 hodinách byla akce zdárně
hotova. V těsné blízkosti jeskyně Cenacolo se nachází léčebný ústav pro drogově
záviské. Tito mladí lidé zde podstupují odvykačku prací bez kontaktu s okolním
světem. Pro nás připravili velké pohoštění v podobě: grilovaného masa, špízů,
řízků, čevabčiči a zeleniny, kterou sami vypěstovali. Jářku, velmi chutné
papání!!! Po rozloučení s chorvatskými jeskyňáři a společné fotce, jsme odjeli
k moři svlažit těla.

Večer
si pro nás kluci z Proteusu připravili promítání na plátno z jejich akcí a
expedic. Noční veselí, bylo přerušeno nálezem černého škorpiona v Ajfelovo
spacáku. Pro jistotu jsme dali každý pár rumáků navíc jako sérum a šlo se
chrnět.

7.
den.
Na dnešek byla naplánována další jeskynní perla Istrie a to ponor Marušiči
(-109 m.). Tento krásný a rozsáhlý jeskynní systém je zdolatelný opět tehdy,
když zemi dlouze sužují velká sucha. Do jeskyně za běžného počasí vtéká potok.
Ten díky dlouhodobým suchům doslova zmizel. U vstupu je vzpomínka na staré časy
v podobě torza zbytků kamenného mlýna, která dokazují častý a aktivní tok potoka
do jeskyně. Jeskyně Marušiči si již vyžádala daň nejvyšší. Před 10 lety zde
tragicky zahynul italský jeskyňář, který zde má na věčnou památku u vstupu
pamětní desku od italských a chorvatských speleo kamarádů. Tehdy při průzkumných
pracích ve spodních partiích jeskyně došlo na povrchu k náhlé změně počasí a
přívalový déšť přinesl smrt. Jediný on z osmi jeskyňářů se nestačil vrátit
včas.

Po
vstupu malou vertikálou, následuje horizontální chodba s vodou. Po cca. 200
metrech se cesta ukloní pod úhlem 35 ° a nízkým profilem pozvolna klesá přes 150
m. Vše je hladké od často tekoucí vody. Na spousty místech jsou usazené nánosy
dřevin z povrchu. Postup dolů či nahoru je průměrně náročný, tedy když je
naprosté sucho. Lézt to s vodním tokem vyžaduje velmi velkou dávku odvahy. Na
cestě je několik malých vertikál, které nejdou bez lan zdolat. Spodní bahnitý
melander, nacházející se na prvním patře, je doslova filtr nánosů z povrchu.
Melander přechází v horizontální vodní chodbu – (slušně omletá divokou vodou),
která nás dovedla do velkého dómu s vyvýšenými partiemi (možný bod přežití při
přívalu velké vody…asi jediný…). Zde je první větší vertikála -22 m suchým
vodopádem. Slanění do jezírka se stojatou vodu a další menší vertikály. Další
větší vertikála činí -24 m, která končí v malé komoře. Až sem se dá sestoupit,
pokud má potok rozumný, tedy malý tok. My jsme měli ovšem štěstí a to díky
velkým suchům jsme mohli pokračovat dál úzkou puklinou vedoucí do klikatých
kanálů s nízkým profilem. Ve spodních patrech je málo větších prostor. Zato opět
nesčetné množství kaskád a menších vertikál. Jeskyně je náročná na materiál,
hlavně co se týče krátkých lan. Tyto spodní patra nejsou pořádně zmapovaná a
důkladně prozkoumaná. Vstup do těchto míst je náročný a vyžaduje suchá období či
velké mrazy. Nás zastavil právě nedostatek lan a to cca. 230 m do konce
zmapované části. Další partie musí počkat na příště.

Na
zpáteční cestě k základně, se zastavujeme na malé jeskyni Glinka, kde naším
úkolem bylo vytvořit fotodokumentaci pro Alenovo projekt Speleolit. Na haciendu
jsme dojeli až v pozdních nočních hodinách příjemně unaveni. Vše se hodnotilo
při dobrém bahnu. Někteří hodnotili a ukládali na disky až do ranních
hodin.

8.
den.
Na dnešní den si naši přátelé pro nás připravili jako zlatý hřeb expedice
překrásnou jeskyni Kod Buriči (-138 m.). Opět nás čekala dlouhá cesta takřka
přes celou Istrii. Bohužel nebyly k dispozici GPS souřadnice a tak obětaví
Silvio jel s námi, aby nám ukázal vstup. Jeskyně Buriči je doslova ráj pro
speleo fotografii. Její dominantou jsou dvě obří galerie fantasticky vyzdobené a
jedna vertikální propast -125 m.

Malý
nenápadný vstup u země, který by jsme asi těžko hledali v těsné blízkosti
stromu, který posloužil jako hlavní kotvení. Malá vstupní vertikála -22 m nás
dovedla do obřích prostor, kde první co člověk začal vnímat byl nesnesitelný
zápach rozkládajících se naházených zvířat. Bohužel jakýsi farmář si to zde
plete s kafilerkou. Všude kam oko dohlédlo ležely rozkládající se kozy, ovce a
jiná domácí uhynulá zvířata. Tuto jinak velmi krásnou pasáž jsme rychle přešli a
zamířili do galerií, kde bylo zapotřebí další krátké lano 20 m na sestup.
Konečně se před zraky objevily ty nádherné podzemní klenoty, které opravdu stály
za to. Bylo vytvořeno pár doku-snímků. V plánu byla i samotná propast. Ale díky
opravdu nesnesitelnému zápachu, který přecházel do propasti, jsme zvolili ústup
na povrch. I přes nezdolání propasti to byl zážitek mimořádný. To mě
věřte!

Poslední
večer jsme společně s přáteli z Proteusu plánovali expedici na příští rok, která
bude zaměřena z hlavní části na exploraci v jeskyních Čiže a Cenacolo. Dále jsme
byli seznámeni s rozsáhlým krasovým územím, které ukrývá stále mnoho podzemních
krás. Mimo zodpovědného šoféra Jirky všichni juchali do pozdních nočních hodin.
Silvio každého obdaroval archivním jeskynním vínem a literaturou o místním
podzemí.

9.
den.
A byl tu bohužel den odjezdu. Díky předpokládaným štau, jsme vyrazil k
rodné zemi již brzy v ranních hodinách. Nezbývalo než se rozloučit a popřát si
vše dobré. Cesta domů i přes zacpané kolony proběhla hladce a my jsme živi a
zdrávi dorazili k našim milovaným rodinám.

Závěr
: Podzimní Expedici-Caves Maňána -Proteus 2011, hodnotím jako náčelník výpravy
velmi kladně. Vše dokonale klapalo, úkoly byly splněny a celá parta Guános se ve
zdraví vrátila domů. Celý expediční team dokonale sehraný, který za celou dobu
nezažil jedinou ponorku, plnil úkoly zodpovědně v plném nasazení a veselá nálada
za celou dobu nepoklesla ani o jeden stupeň. Jářku, s těmito přáteli půjdu i do
pekla! Kamarádi děkuji!!! Opět se zažilo nádherné dobrodružství, spousty legrace
a drobet i té ostudy. Inu mám z expedice Maňána velmi dobrý pocit a již se velmi
těším na příští nádherný rok. Za celou expediční partu Speleos Guáno, velmi
děkuji všem přátelům z Speleoklubu Proteus za jejich příjemnou pohostinnost,
parádní ubytování, nádherné jeskyně a velké přátelství. Hvala vam prijatelji
!!!

Expedice-
Caves Maňána 2011 se zůčastnili :

Ivan
„dědek"

(náčelní expedice, doktork, otrokář, dokumentarista, tamburína a hlahol, dívkami
přezdíván Bruce Willis…furt si mě s ním pletou)

Jirka
„Jiřina"

(hl.technik, kameraman-videodokument, pilot, nejhezčí figurant, jemnostpán
Trautenberk)

Tonda
„Lájoš"
(
asistent, lamač dívčí srdcí, odborný překladatel chorvatštiny, veselá karta,
hlavní hejhula a kejklíř, zvaný též Hajný)

Víťa
„přezdívky
nemá rád" (expediční kuchař, dokumentarista, kytara a hlahol, pravý Chuk
Noris
)

Milan
„Sidi"

(asistent, milovník Mrožů, Tučňáků a Led Zeppelin, záchranný team, obětavý nosič
těžkého materiálu, Gringo a velký kamarád Pišty, na pláži si ho pletli s Jackem
Sperou)

Tomáš
„Ajfel"
(
asistent, figurant, entomolog, Král Škorpionů,zvaný též Lotrando a také velký
kamarád Pišty)

 

Zdař
Bůh

Ivan
„dědek"

autor: ivan.KLE.