Exkurze do Propástky u Verunčiny jeskyně – poznámky ke geologii lokality

Jeskyně je situována v pravé údolní stráni Suchého žlebu, přibližně 270 m
jz. od křižovatky Macocha – Skalní mlýn – Vilémovice. V rámci evidence
(JESO) jí byl přidělen kód K2301211-J-06200. Nadmořská výška vchodu je
uváděna na 421 m. Původní relativně malá jeskyně vytvořená na dislokaci
směru SSV-JJZ byla prokopána až do celkové hloubky cca 40 m od vchodu.
V těsné blízkosti je Verunčina jeskyně (j.č. 619). U obou jeskyní se
obecně předpokládá, že jde o paleoponory.

(zvětšit)

Obr. č. 1 – Poloha lokality vyznačena křížkem (zdroj – mapová aplikace JESO a CUZK, upraveno)

V rámci exkurze byly navštíveny následující prostory: Hlavní propast, chodba Za kapotou a Sonda. Pro účely této zprávy byla místa s odkrytými sedimenty označena jako dokumentační body. Bod č. 1 je profil v chodbě Za kapotou, bod č. 2 profil v šikmé chodbě vedoucí k Sondě a bod č. 3 je samotná Sonda (viz. mapa). Historie prací není součástí této zprávy. Z ústního podání Aleše Havla vyplývá, že badatelé nejdříve zkoušeli štěstí v sousední Verunčině jeskyni a poté se soustředili na Propástku. Během desetiletí zde bylo vykopáno velké množství sedimentů, k objevu významnějších volných prostor to však nevedlo. V současnosti přístupné prostory jsou až na výjimky vertikální. Stěny tvořené sedimenty jsou v úvodní části (první vertikále) zajištěny ocelovým pažením, níže bylo postupováno bez jakýchkoliv technických zajišťovacích prvků (vyjma kapoty z auta). Morfologie jeskyně vypovídá o dominujícím vertikálním proudění vod a v současnosti převažuje modelace korozí.

Dok. bod č. 1 (za kapotou) – Výkop se zařezává do boku poměrně mohutného tělesa sedimentů, které lze označit jako suťový kužel s odpovídajícím uspořádáním (tzn. hrubé částice hlavně na bázi a okrajích, směrem k vrcholu kužele se zrnitost obecně zmenšuje). Jeden ze zářezů, ve kterém je opřený žebřík odhaluje jemnozrnné sedimenty (prachovo-jílovité) s příměsí klastů odpovídajících štěrku. Dobře zaoblené valouny prachovců a drob dosahují průměrné velikosti v řádu prvních centimetrů. Největší nalezené mají zhruba 10 cm v nejdelší ose. Nebyla zjištěna nějaká přednostní orientace nebo vrstevnatost, vzhledem k nedostatečnému odkrytí to však nelze vyloučit. Náznak vrstevnatosti souvisí se zjištěnou smykovou plochou v sedimentech (viz. dále). V blízkém průkopu vedoucím pod stěnou jz. směrem je odkryta okrajová část suťového kužele. Velikost balvanů tvořených výhradně vápencem zde dosahuje přibližně 0,6 m v nejdelší ose. S ohledem na orientaci prostory a morfologii i složení popsaného sedimentárního tělesa je zřejmá nízká stabilita svahu. To dokládá i obnažená smyková plocha s lesklým vyhlazeným povrchem a jemným rýhováním. Polohy tvořené jemnozrnným materiálem fungují jako izolátor pro infiltrovanou vodu a na povrchu takových vrstev často dochází k ztrátě stability a pohybu nadloží po spádnici. Prostora pokračuje do značné výšky. Podle sdělení členů ZO ČSS 6-21 Myotis je koncový bod jen několik výškových metrů od úrovně silnice v Suchém žlebu. Vzhledem k morfologii skalního masivu na povrchu (jádro meandru, přičemž prostory jej protínají) a popsaným poměrům v podzemí je zřejmé, že se může jednat o jednu z potenciálních spojnic s povrchem. I tudy mohly být do jeskyně transportovány sedimenty. Z orientační geomorfologické analýzy vyplývá, že na západní straně jádra meandru (resp. za skalní hranou) je ve svahu liniová deprese, kterou musely být v minulosti transportovány svahové sedimenty (viz. obr. č. 2).

(zvětšit)

Obr. č. 2 – Digitální model reliéfu v okolí Propástky (zdroj CUZK, upraveno)

Dok. bod č. 2 (chodba k Sondě) – z hlavní vertikály (vystrojené kolmým žebříkem) pokračuje níže subhorizontální chodba, která je opět v celém rozsahu vykopaná. Výška chodby je cca 0,7 m, strop a místy i dno tvoří skalní masiv a obě boční stěny tvoří sedimenty. Jedná se o sedimenty různé zrnitosti od jílu a prachu až po štěrk. Zaujme zde především zřetelná vrstva štěrkopísku, která sleduje úklon stropu (i dna). Vrstva je mocná v řádu prvních decimetrů a pokračuje k Sondě, kde nebyla dále vysledována. Drobně zrnitý štěrk je tvořen dobře zaoblenými valounky kulmských hornin (prachovce, droby) a ojediněle se vyskytují sluňáky a žilný křemen. Popsané sedimenty se mohly usadit i během průniku vod s poměrně nízkou energií do nižších partií jeskyně (infiltrovaná voda z dešťů nebo tání sněhu) kdy byly vyplňovány dutiny pod stropem.

Dok. bod. č. 3 (Sonda) – šachta vyhloubená bez pomocného pažení do hloubky cca 14 m s rozměry přibližně 1,2 x 0,7 m. Sonda odhaluje na místní poměry unikátní profil. Stěny tvoří převážně alochtonní klastické sedimenty a místy vystupuje skalní masiv. Nelze však vyloučit, že lokálně se nejedná o masiv, ale mohou to být pouze mohutné vápencové bloky. U dna je vytvořena kaverna, která vznikla po napouštěcím pokusu realizovaném ZO ČSS 6-21 Myotis v roce 2014. Rozměry kaverny byly údajně zhruba 3 x 2 x 2 m. V současné době je v kaverně patrný pohyb sedimentů (opady ze stěn). Stabilita stěn Sondy jako celku je velkým otazníkem. Po celou dobu provádění prací stěny vydržely. Z provedené prohlídky však vyplývá extrémní riziko. Relativně pozitivním aspektem pro stabilitu je složení sedimentární akumulace v Sondě jako celku a patrný nízký obsah vody. Negativa však jednoznačně převažují:

na bázi vytvořená kaverna snižuje zásadně stabilitu nadloží

v severní stěně jsou patrné šikmé trhliny s neznámým hloubkovým dosahem

v polohách prachu a jílu může při vyšším nasycení vodou kdykoli vzniknou smyková plocha

jedna ze starších smykových ploch je odhalena v severní stěně

nízká míra stability je i na vertikálních kontaktech (sediment – stěna masivu)

Sediment lze zjednodušeně popsat jako středně, místy až hrubě zrnitý a balvanový štěrk s vysokým podílem valounů kulmských hornin (odhad cca 70 %). Valouny kulmských hornin dosahují v průměru 3 – 5 cm, maximálně 10 cm. Poměrně velké zastoupení mají droby oproti prachovcům, ojediněle se vyskytují tzv. sluňáky. Největších rozměrů (v řádu decimetrů až metru) dosahují valouny a balvany tvořené vápencem, kromě nich jsou přítomny i úlomky starších sintrů. Na většině míst je patrná podpůrná struktura klastů. Ve střední části profilu je poloha poměrně homogenního prachovo-jílovitého sedimentu, která může představovat závalek, další možností je relikt starší výplně vzhledem k přímému kontaktu s vápencovou stěnou. Popsaná poloha je na jedné ze stěn v ostrém (vertikálním) kontaktu se štěrkem. Stěny a strop nad Sondou jsou tvořeny sedimentem s obdobným složením, jaký byl pozorován v celé Sondě. Ze vzájemné polohy Sondy resp. Propástky (j.č. 620) a Verunčiny jeskyně (j.č. 619) můžeme s velkou mírou pravděpodobnosti mluvit o souvislosti obou jeskyní. Geneze výplně Sondy hypoteticky souvisí s jednou z posledních fází, kdy jeskyně fungovala jako ponor. Složení sedimentu a způsob jeho uložení naznačuje, že se mohlo jednat o poměrně náhlou událost, kdy přilehlým úsekem Suchého žlebu protékal vodní tok schopný transportovat velké množství sedimentu (povodeň?). Sedimenty vznikly kombinací alochtonní a autochtonní složky a souvisí také s transportem zvětralin a sutí z přilehlých svahů do koryta vodního toku. Sedimenty tedy plně odpovídají představě o tom, že obě jeskyně zastávaly funkci ponorů. Vyplnění jeskyně sedimenty můžeme velmi orientačně zařadit do posledního glaciálu. Z jeskyně Verunčiny máme doloženy nálezy pleistocenní fauny, která byla nalezena během výkopových prací ještě před hloubením hlubokých průzkumných sond. U kosterních nálezů soba a vlka je popisováno záměrné štípání člověkem (Nývltová – Fišáková 2000). Sedimenty ve výše popsané Sondě jsou situovány prakticky pod Verunčinou jeskyní, takže lze mluvit o nejstarší doložené sedimentaci v rámci této jeskyně. Z holocénu pocházejí další nálezy fauny a také je potvrzeno využití jeskyně člověkem (Ondroušková 2008).

Zásadní otázkou pro speleologický průzkum je možná existence volných prostor. Jediné podle čeho je zatím možné posoudit tuto perspektivu je srovnání s okolními jeskyněmi a doplnění některých geologických údajů. Přestože jeskyně evidentně fungovala jako ponor, je poměrně problematické uvažovat o volném spojení s dlouho hledaným „systémem Ostrovských a Vilémovických vod.“ Dosud uvolněné prostory ukazují na poměrně velký, členitý, dominantně vertikální prostor, který byl téměř kompletně vyplněn sedimenty, snad během povodně. Poloha jeskyně na okraji masivu (v jádru meandru) zase nahrává úvaze o propojení dutin s druhou stranou masivu (zpět do Suchého žlebu). Snaha dostat se na úroveň podzemní vody je také zavádějící, protože v žádném případě nemusí jít o prostory zbavené sedimentů. O těch by bylo možné uvažovat tam, kde je koncentrovaný odtok (nahuštění proudnic), tedy tam, kde má vodní tok energii na to aby transportoval sedimenty. Vyšší úrovně a patra mají v této oblasti větší perspektivu, protože masiv je poměrně značně vyklizen od sedimentů v rozsahu daném například denivelací Srnčí jeskyně. Pro speleologický průzkum se nabízí také jiná oblast, která volá po detailnějším prozkoumání, a to je levý nárazový břeh Suchého žlebu v blízkosti jeskyně Ovčí a Husí. Pro lepší představu o geologických poměrech masivu by bylo vhodné realizovat geofyzikální měření, které by snad odhalilo nějaké anomálie související s volnými prostorami.

Předložená zpráva je sestavena na základě běžné exkurze, kdy nebyly detailně studovány všechny aspekty a především nebyly prováděny žádné sondáže, odběry vzorků a analýzy. Uvedené informace mají tedy předběžný charakter a je žádoucí je dále doplňovat a upřesňovat.

POUŽITÉ ZDROJE INFORMACÍ:

NÝVLTOVÁ – FIŠÁKOVÁ M. (2000): Nálezy pleistocenní a holocenní fauny z některých jeskyní Moravského krasu. Zprávy o geologických výzkumech v roce 2000, 43 – 45. Praha.

ONDROUŠKOVÁ S. (2008): Využívání jeskyní Moravského krasu v období popelnicových polí a v době železné. MS bakalářská práce. Brno.

www.jeskynar.cz/myotis

PŘÍLOHA: fotodokumentace a mapa lokality