Dobývání ledového království v Rudickém propadání

Letošní zima je po pár letech opravdovou zimou. Od prosince loňského roku až do února se teplota vytrvale drží pod bodem mrazu a v noci tuhne až praští. To nám dává příležitost, slanit si zaledněné propadání Jedovnického potoka, což je naprosto unikátní zážitek, který za posledních pár let rozhodně nebyl k mání.

Začalo to všechno v sobotu 14.1. Přijeli kamarádi z Čech (Vláďa s Valjou, Michal a spol) a měli se ZO 6-04 Rudice domluvenou pracovku na Tumperku s tím, že odpoledne si půjdou slanit Rudickou propast. Alda ovšem vymyslel kulišárnu, že si 3 vyvolení (Já, Alda a Helča) vezmem neopreny a půjdem to zkusit vodopádem, abychom zjistili, jak to tam vypadá.

Dopoledne tedy vyrážíme všichni do Rudic na Tumperk. Myotis dohromady s partičkou z Čech vytvořili celkem bakulu lidí.

Jen doplácím na to, že jsem dojel s poslední várkou a zbylo na mě místo na povrchu. To je přece jasný…tohle v takovým počasí můžou dělat jen ti největší hustodémoni. Já, Fox a Staňa šaškujem téměř při -10 stupních na povrchu a nedaří a nedaří se nám zahřát. Kladka se na vteřinu nezastaví, střídáme se, taháme jak můžem, ale necítíme nohy a ruce. Do toho fučí vítr a sypou se nám za krk jakýsi zmrzlý krupkovitý vločky.

Kolik se vytahalo kýblů to nikdo neví. Nenašla se žádná oběť, která by to počítala, ale bylo jich fakt hodně. Tahali jsme 2,5 hodiny bez přestávky a materiálu to byla slušná hromada. Vytahalo se všechno co šlo.

Po pracovce, jdem na chvíli roztát do hospody. Tady se na mě dostavila odměna za dnešní pracovní akci. Z hodiny na hodinu mě totálně zmlátila nějaká chřipka a začal sem celej hořet. Poněvadž při cestě z hospody se mi klepaly kolena a byl problém se udržet na nohách, tak prohlašuju, že dneska ten vodopád asi nedám 🙂 Můžu se tak maximálně sbalit a jet prdět do duchny.

Pro mě to dneska sice skončilo, ale pro ostatní zabava teprve začala. Všichni tak toužili jít do vodopádu, že Rudickou propast nešel slaňovat vůbec nikdo a všichni následovali Aldu s tím, že kdyby hrozilo namočení, tak se vratí zpět. Navzdory očekávání byl vodopád dokonale zamrzlý a první tři stupně až na dno Třicítky se dostali suchou nohou. Bylo to něco tak úžasnýho, že hned druhej den si to dali znovu.

Na další víkend 21-22.1 jsem silně motivován jít to absolvovat osobně. Aleš začal lámat i kamarády ze spřátelených skupin. V sobotu večer jdem na to ve třech. Já, Alda a Martin Kaňok. Poněvadž celý týden opět silně mrzlo, ledopád byl zamrzlý ještě dál než minulý týden. Slanili jsme pouze na dno Třicítky a lezli zpět nahoru. Zítra se k nám přidá i Matouš a Aranka z Dagmary, tak vemem neopreny a pokusíme se to dát až na dno.

Jak se řeklo, tak se udělalo. V neděli jedem dolů v neoprenech a z Třicítky pokračujem dále. Šedesátka lano nám vychází od stropu Třicítky až k dalšímu stupni k Šestnáctce. Tam sice Alda hodil další lano, ale na dno Šestnáctky už jsme se nepodívali. Celý stupeň je nádherně zaledněn. Úplně neuvěřitelný. Skoro 70 m v podzemí a pořád ledové království.

Ledová výzdoba je tu strašně chatrná. O co člověk zavadí, to letí dolů a přišlo mi, že tady už hrozí riziko odpadnutí ledových krápníků přímo za krk. Vhorším případě celého ledového bloku. Skála už je takkhle hluboko určitě mnohem víc prohřátá. Vysím asi v polovině Šestnáctky a na dně je pořád nezamrzlá díra o průměru asi 2m, kterou by se dalo proslanit dolů, ale rozumně jsme se rozhodli nic neriskovat a otočit to.

Jsem rád, že se nám podařilo této příležitosti využít, protože je možné, že takové mrazy zas několik let nebudou. Každý jsme to absolvovali několikrát. Nenažranej a nenabažitelnej Aleš dokonce čtyřikrát. Dva víkendy nědělal nic jinýho, než vystrojování Rudickýho vodopádu. Myslím, že to ale určitě stálo za to. Pár foteček na památku z toho máme a uvidíme kdy bude možnost toto vidět znovu.