by 
Po mnoha a mnoha letech, v novodobé historii skupiny poprvé, vyjeli Dagmaráci za jeskyněmi za hranice našeho státu. Plánovaná sestava výpravy se postupně měnila, někteří členové na poslední chvíli museli odříct účast ze zdravotních důvodů, naopak se přidalo nejeskyňařící příbuzenstvo a tak jsme na Slovensko nakonec vyrazili v počtu 10 kusů. Cílem byla Malá Fatra a její přírodní krásy, jak na povrchu, tak pod ním.
V pátek k večeru přijíždíme do Tepličky nad Váhom, odkud budeme podnikat naše výpravy. Za slabého deště rychle stavíme velkokapacitní stan a odjíždíme do sousedního Varína, kde nás vítá Palo, kontakt z Jaskyniarskeho klubu Varín, a domlouváme se na podrobnostech programu.
V sobotu musel Palo do práce, takže sraz byl domluven až na 16. hodinu ve Vrátné dolině. Do té doby byl čas na túru po horách. Začali jsme hned za Terchovou výstupem z Tiesňav do Skalního města a pokračovali přes vrcholy Sokolie, Baraniarky, Žitné a Kraviarske. Nejednalo se o klasickou hřebenovku, ale o neustálé z kopce do kopce, takže už tato část dnešního programu nám dala pořádně zabrat. Přesně na čas přicházíme na místo srazu. Palo přivezl většinu své jeskyňářské rodiny a společně vylézáme na úpatí Velkého Kriváně k jeskyním. Seznámil nás s lokalitami, které se tu nacházejí (systém Medvedích jaskýň, Wratnuella, Jaskyňa nad vyvieračkou a další), dostali jsme výklad o hydrologických souvislostech, proběhlých kouřových zkouškách a nakonec jsme vybrané díry důkladně prolezli.
Přes noc se počasí pokazilo a ráno vstáváme do deště. Rychle se ale shodujeme, že na dnešním plánu nebudeme nic měnit a už v 8 hodin jsme ve Varíně na nádraží. Za ZO Dagmar dnes jdeme Jaryn, Jenda a já, za JK Varín Palo, Palo ml. a Jano. Vlakem se přepravujeme do Kraľovan a k naší radosti pomalu přestává pršet. Pěšky se přesunujeme k nedalekému Kraľovianskemu meandru, v jehož svahu leží bývalý lom. Až při vrcholu lomové stěny se nachází Horná kraľovianska jaskyňa a nás čeká náročný výstup k jejímu vchodu. Jenže vyšlapanou stezku na jaře strhl tající sníh, svah je prudký, navíc po dešti, pod nohama se sype kamení, tak nám nějaký čas trvá, než se vyškrábeme k samotné jeskyni. Jaryn namítá, že není kamzík, aby lezl po takovém terénu, k jeskyni se ale jinudy dostat nedá. Vstupní část jeskyně byla při práci v lomu odtěžena a otřesy způsobené odstřely jsou patrné i na krápníkové výzdobě. Vysoké vstupní partie se záhy zužují a další desítky metrů se postupuje vpřed stoupající plazivkou, jejíž dno je pokryté sintrem a musí se kličkovat mezi krápníky. Chodbička ústí ve dně rozsáhlého a členitého dómu s nádhernou a rozmanitou krápníkovou výzdobou. Po prolezení spousty odboček a zákoutí dómu a pořízení několika fotek se vracíme stejnou cestou na povrch. Venku už svítí slunce a z terasy před jeskyní je krásný rozhled do okolní krajiny, jejíž dominantou jsou zde řeka Váh a vrchol Šíp. V okolí jsou i další jeskyně a sondy, stejně tak z opačné strany meandru od Šútova.
Vedle lomu se nachází starý železniční tunel, a tak jsme jej taky prošli až k jeho zasypanému druhému konci. Tunel byl poškozen při ústupu nacistické armády, brzy poté po dostavbě nedalekého dvojkolejného tunelu byl vlaky opuštěn úplně a pak ještě nějaký čas sloužil jako skladiště. Krasové procesy nelze zastavit a i zde narůstají stalaktity a v místech silného skapu pokrývá dno tenoučká vrstva sintru. Při ražbě tunelu bylo též naraženo na jeskyni, ale do ní jsme na doporučení průvodců nelezli. Jeskyně je plná sazí z dob, kdy tudy projížděly parní vlaky a prý se na overalu ten sajrajt drží docela dlouho. Z tunelu jsme se vrátili zpět na nádraží a pak do Varína. V hospůdce u nádraží jsme ještě chvíli podebatovali a nakonec se rozloučili. Do večera bylo daleko, do Strečna blízko, tak jsme se tam připojili ke zbytku naší skupiny a prohlédli si stejnojmenný hrad.
Další den už byl věnován výhradně povrchové „procházce". Správná horská túra začíná pořádným stoupáním, tu dnešní jsme zahájili výstupem na Velký Kriváň. Měl jsem pocit, že jsme v tom horku jediní, kdo stoupá nahoru pěšky a neveze se lanovkou. Nám ale připadalo vyvézt se až nahoru zaprvé zbabělé a zadruhé docela drahé. V půli kopce sice někdo protestoval, že si „radši zlomí nohu a nechá se odnést záchrankou", ale vzápětí byla krize zažehnána a nahoru vylézáme v plném počtu. U horní stanice lanovky jsme doplnili energii škopkem Černé hory a odtud pak pokračovali hlavním hřebenem krivánskej části Malé Fatry přes Chleb, Hromové, Steny, Poludňový grúň a traverz po úbočí Stohu až do sedla Medziholie. To už se blížil večer a většina výpravy tu odbočila dolů do Štefanové. Jenda a já jsme toho měli stále málo a trasu jsme si prodloužili ještě o jeden náročný výstup na Velký Rozsutec, který je oprávněně považován za jeden z nejkrásnějších vrcholů celého Slovenska. Chvíli jsme se nahoře kochali fantastickým rozhledem, dali si vrcholový hlt zelené a pak už doslova seběhli dolů a přes Horné a Dolné diery (kaňon protékaný potokem se spoustou vodopádů) se také vrátili do civilizace.
Úterý, poslední den naší výpravy, už se neslo v duchu odpočinku a regenerace. Navštívili jsme příbuzenstvo v nedaleké Horní Tižině, pojedli jsme, popili a pomohli se štípáním mohutného jasanu. Poté už se nedalo nic dělat, museli jsme holt sbalit náš tábor a opustit tento krásný kout přírody.
Výprava za hranice našeho „placatého" krasu přinesla mnoho nových poznatků a postřehů. Třeba že nemusí být takový problém jeskyni prolézt, jako se k ní vůbec dostat. Člověk to slýchá často, ale není nad vlastní zkušenost. Také vyřízení výjimky pro práci v jeskyni může být na Slovensku někdy pořádný problém, a tak jsme nakonec rádi za to, s kým tu jednáme my a jak to u nás funguje. Překvapila nás též čistota hor. Pokud pomineme místa, kam se ještě dá dojet autem, tak se nikde neválely žádné odpadky. Dále potěšila velmi rozmanitá nabídka točených piv, ať už se jednalo o česká či slovenská piva. Třeba takovou Černou horu, kterou je problém najít v domovském krasu, tady čepují na každém rohu. S novým poznatkem se vrací i Jaryn, který zjistil, že studená voda skutečně existuje. A ačkoliv jsme neviděli žádného medvěda, na kterého jsme se tak těšili, někdo měl alespoň to štěstí a šlápl do jeho hovna. Zážitků jsme si zkrátka odvezli opravdu hodně.
Na závěr ještě jednou poděkování našim průvodcům z JK Varín, že se nám tak ochotně věnovali. Stálo to za to a nejlepší na tom je, že jsme se určitě neviděli naposled 🙂
Oficiální stránky skupiny Varín (www.speleovarin.sk/) jsou momentálně mimo provoz, zde je odkaz na náhradní a provizorní weby:
autor: lblazek
