by 
Po několika pokusech o domluvení vhodného termínu, kdy by
mohli všichni, jsme nakonec domluvili termín, kdy nemohli všichni. Bylo však
nutné na Dachstein zajet a díru zazimovat (za 4 dny na to napadlo půl metra sněhu).
Sraz je v pátek 24. 10. v 8:00 u Mattesa. Říkám
si, že Bob chodí občas pozdě, tak v klídečku snídám a nikam se neženu,
protože přece když oba přijdeme pozdě, tak je to menší zlo, než abych přišel
sám pozdě, a to mě uklidňuje. Tak jsem se vynořil z domu něco málo po osmé
ověšěnej krámama, ospalej jako netopýr, rozcuchanej jak papoušek a hned u
Větřáku dostal od Boba po telefonu kartáč, že tam ještě nejsem a on tam přece
už dávno před osmou byl
.
Po pár prupovídkách ve stylu „no jo, malej Alešek se musel
vybubinkat do růžova“ se nalodíme do Mattesové limuzíny a hrneme si to směrem
na náš tak oblíbený Dachstein. Po cestě se stavíme v Blansku do Alberta
pro nějakou chálku a víno pro Mílu do Obertraunu, u které většinou pobýváme.
Cestu nám zpříjemňují např. Tři sestry a jejich „Už koluje fáma, že otočíme rundu, a kdo
nepije s náma,
ta ať ukáže… ku*du“ apod.
Něco kolem 15:00 dorazíme do Obertraunu, Míla zde bohužel
není, tak jí necháme prezent u dveří penzionu a jdeme na kávičku ke Kozlikovi.
Vlastně ani nevíme, jak se ta hospoda jmenuje, ale už ten vlastní název máme
tak zažitej, protože Bob se tam jednou v trošku veselým stavu fotil
s hlavou kozla, která tam visí.
Přesouváme se k lanovce. Koupili jsme si lístky jenom
jedním směrem, protože z léta máme ještě necvaklý jízdenky zpět, když jsme
tady byli s drahýma polovičkama a dětma (Mattes s dětma 
) na treku. Tento letní výlet jsme využili také k tomu přinést
a něco odnést od díry. Samozřejmě nemůže jít vše jako po másle a paní za kasou
nám sděluje, že nahoře fouká vítr okolo 100 km/h a poslední úsek dolů na chatu
Gjaid Alm musíme tedy jít pěšky. To už tady bylo taky.
Na chatě už si nás pamatují, Nepálec a holka s pracovním
názvem „ta potetovaná dredatá“ nás vítají s úsměvem. Přebalíme krámy, hodíme
oblíbené batohy opět na záda a jdeme vyložit cajky a další potřebné věci
k jámě. Vchod je zacpaný smotanou plachtou proti sněhu, kterou jsme tam
tehdá tak pěkně instalovali jenom kvůli tomu, aby nám ji nějaký místní lovec
vysoké zvěře v létě odřezal, protože tam vodí klienty a oni se přece
nebudou dívat na bílou plachtu. Třeba mu za to myši alespoň vohlodají boty a
fusakle jak mně na Maganiku.
Po návratu na chatu s pocitem, že ráno půjdeme na lehko,
usedáme, dáváme škopek, nabíjíme disto a PDA. Na chatě jsou kromě nás pouze
čtyři Češi. Dušujeme se, že půjdeme chrápat ve 22:00, ať jsme čerství… 22:30 do
sebe lijeme s Nepálcem a Potetovanou dredatou šiškovicu a je to strašná
sranda. Přesuneme se na pokoj, vzbudíme krajany, nalijeme je slivovicou, pokecáme,
Bob ukáže parakoutouly z vrchní postele a s pocitem dobře využitého
večera jdeme před půlnocí spát.
Budíček v 6:00 je opravdu krása. Sice jdeme na lehko,
ale s těžkýma nohama. Před jámou si uvaříme oblíbené kuře na paprice a
v 9:30 už se cpeme do vstupního meandru. Před Špuntovnou křoupneme na
třetiny jedno plzeňský a Mattes jde shodit gilotinu na stěně v šachtě
Metro, než spadne někomu na klobouk.
Venku je krásné počasí a v podzemí
moc vody oproti poslední akci neteče. Žádné extra zdržování po cestě nemáme
v plánu a naštěstí není ani potřeba. Něco malinko se zaznamená na GoPro,
než dolezeme k milovanému Meandru Vzdechů. Jeden z plánu akce je
zmapovat tento úsek. Vyfasuju od Mattesa voskovky na značení bodů a začíná to
dobře. Abych nemusel voskovku furt vyndávat z kapsy nebo pytlíku, tak si
ju strčím do Crolla… Strejda Petzl s tímto nejspíš nepočítal a voskovka je
za 10 vteřin někde pode mnou, Mattes s Bobem se na sebe podívají a jenom
zakroutí palicema. Vyřešil jsem to elegantně a přenáším jí v hubě, akorát
mně jde úplný prd rozumět, jak žvatlu. Bob kreslí, Mattes pípá distem o 106 a
já ztrácím jednu voskovku za druhou a tak je každý bod jinou barvou… Alespoň je
ten meander veselejší. S mapováním nám každému pomáhá méně či více těžký
transporťák ochotně se sekající všude, kde to jen je možné – to už ale nikoho
nepřekvapuje.
Už před meandrem jsme cítili takový
divný smrad jak ze zdechliny. Vrtá nám hlavou, co to tak může bejt. Po chvilce pátrání
jsme zjistili, že ten smrad je z roztrhlého pytlíku „kuřecích“ těstovin a
jak se tam dostala voda, tak to fakt smrdělo jak sviňa. Dobrou chuť. Po vyřešení záhady pokračujeme v mapování,
až dojdeme do Depa k uskladněným věcem, kde s mapováním pro tentokrát
končíme. Vyflušu zbytek voskovek z huby, přebalíme věci, něco necháme, a
valíme jak jinak než meandrama na místo, kde jsme naposledy vymrzli jak
vlaštovky, co před zimou zapomenou odletět. Za další cca 2 hodiny „meandrování“
od Depa jsme tam a čeká nás konečně objevování nových prostor! Bob si bere
děvočku, vystrojovací materiál a jde dokončit práci, kterou minule začal.
S Mattesem se přehrabujeme ve věcech, nad námi je průlez a je potřeba ho
prozkoumat. Beru do ruky „home made“ tamponér a nabíjím spitem, bohužel jde
zašroubovat jenom na dva závity, zkouším jiný, ale je to stejné, protože jsou
závity na tamponéru zarezlé. I přesto beru Andyho staré kladivo, poťukávám
skálu, dvě rány do tamponéru a kladivo uletí. Takže pro teď jsem tady skončil.
Volá na nás Bob, že už je to vystrojený, a
slaňujeme za ním plní očekávání. Očekával jsem cokoliv, ale Meander? To přece
není možný 
. Jelikož
jsem z nás nejštíhlejší, tak mi nezbývá nic jinýho než to zkusit prolézt.
Prvních pár metrů to jde i s cajkama, po 3 metrech sundám brzdu, po 6
metrech osobky a jumara, po 8 metrech už bych se musel zeslíct celej a to se mi
moc nechce. Dolů bych s vypětím všech sil možná propadl, ale nahoru by to
bez pomoci šlo hodně na prase a kdoví jestli vůbec. Otáčíme a vracíme se
k onu místu zlomeného kladiva teď už s děvočkou. Mattes navrtá první
kotvu a leze dál k hraně studny namlátit další. Bob mezitím zkoumá další
možné pokračování pár metrů nad námi, kam jsme se už dívali minule. Dělám
borcům prostředníka a nosím matroš, děvočku apod. Mattes sjede na dno studny,
aby zjistil, že navazuje na stejný meander kam jsem se nemohl protáhnout, a
volají na sebe s Bobem, kterej z vrchu vidí Mattesovo světlo, takže
všechny tři možnosti vedou do stejného místa – hodně pozitivní zjištění po tom,
co jsme sem nanosili mraka matrošu v domnění, že to prostě musí valit dál.
Sejdeme se a radíme se, co a jak. Použitelné věci odneseme a zbytek tady zatím necháváme.
Nabalíme si každej něco a vyrážíme. Lezu první, protože už pomale klepu
kosu. Volím metodu jít sám, zjistil jsem, že pokud to alespoň trochu jde, tak
se mi v těch meandrech i s transporťákem leze líp samotnýmu. Po cestě si už klasicky párkrát zařvu kund*,
k*nda, kun*a a je mi hned líp a hlavně se pobaví Mattes s Bobem. Borci
jsou sehraní v podávání pytlů a tak jdou spolu. Dolezu do Depa a hned stavím
na čaj, ať je vše nachystaný a můžou se napít konečně něčeho teplého. Jak se všichni zase sejdeme, opět přebalíme
matroš. Ještě padají návrhy na to, abychom prolezli něco v těchto místech,
nakonec toho máme už všichni po asi 10 hodinách dost a lezeme pomale nahoru.
Opět jdu první a mám v plánu uvařit, hned jak vylezu. V Meandru míjím
jednou zelené body od voskovky, podruhé zase modré a na konci červené. Jak to
člověk leze už po několikáté, tak je to docela ……. Ne kecám, není to docela
v pohodě, stojí to za hovno…. Lezení na špagátech je oproti tomuto
wellness – nemůžeš, sedneš si do crolla, rozsvítíš světla, co máš, kocháš se a
někdo si třeba zpívá. Já si zpíval: „ …. otočíme rundu a kdo nepije s náma,
ta ať…“ a dál to znáte. Vylézám do krásné noci plné hvězd okolo 22:30, rychle
se převlíknu a vybaluju vaření. Borci vylezou něco chvílu po mně a už je
navařeno – najednou jim těstovinky jak zdechlinka nesmrdí . Natlačíme to do sebe, zazimujeme vchod a odlifrujeme chrápat
na Gjaid Alm a tím jetato akce u konce.
autor: Bob
