by
Právě jsme dojeli ze Slovenska – Tatranské Javorové doliny. Už cestou domů dle docházejících SMS zpráv a internetu jsme zjistili, že tamtamy a poplašné zprávy nás velkou rychlostí předcházejí. Během cesty jsme mohli konfrontovat skutečnost s bulvární medializací této nehody. Jelikož jsem byl přímým účastníkem problému a následné záchranné akce, bych rád napsal vše, tak, jak jsem to viděl.
Pracovní akce do jeskyni Javorinka byla předem naplánovaná a dohodnutá s místní skupinou OS Spišská Belá. Základnou naší 4-denní akce bylo tradičně Akvárko, bývalá rybárna upravená na pobyt v nepříznivých podmínkách. Průvodcem tradičně Ľubo Plučinský. S ním jsme také šli na pracovní akci 2.2.2012. Cílem byla revize polygonu vstupní a odtokové části jeskyně.V pátek 3.2. bylo překrásné počasí, takže jsme změnili plán a místo jeskyně šli na povrchovou akci, Ľubo už neměl čas se nám na dále věnovat, takže následující sobotu jsme šli do jeskyně fotografovat sami. Jeskyni jsme všichni velmi dobře znali, takže nebyl žádný problém. Počasí bylo staibilní, mrazy poklesly z -25°C na pouhých -15°C. Díky tomu se i zatáhlo, začal foukat velmi mírný vítr. K půlnoci teplota samozřejmě opět klesla, začalo sněžit.
V sobotu jsme se probudili v 9.00, vytopili Akvárko, v pohodě se nasnídali a v 11.00 vyrazili k jeskyni Javorinka. Cesta byla prošlapaná a umrzlá, běžně se sem jde v tomto stavu necelou hodinu. V 11.45 jsme vlezli dovnitř a pod vstupem se převlékli. Od čtvrtka jsme měli v jeskyni ponechané gumáky, overaly, vaření a různé další věci, které se nám nechtělo ve čtvrtek přenášet na základnu. Asi v poledne jsme vyrazili směr 2. vodopád, kam jsme dorazili v 13.30, cestou jsme hodně fotografovali. Jeskyně je v tomto úseku poměrně lezecky náročná, většina stupňů se zdolává klasicky, úseky křižuje horská bystřina, cesta je vymytá, chyty pevné a je jich mnoho. Lezení je dynamické, bezpečné, velmi krásné a lze si ho dost vychutnat. Nehoda se však v žádném případě nestala vinou pádu z výšky, postižený nikde nevisel, protože viset nebylo potřeba. Jen takto dokumentuji obtížnost úseku jeskyně, ve kterém se odehrávala záchranná akce.
Před druhou hodinou jsme se obrátili nazpátek. Nehodu jsem bezprostředně neviděl, šel jsem poslední. Viděl jsem jen z dálky, že postižený M.P. škobrtl v chodeckém terénu a upadl do vody. Kolegové Igor a Petr ho vytáhli a usadili na výstupek v chodbě. Zjistili jsme výrazné poškození achilovy šlachy. Ve 14.00 jsme zahájili záchrannou operaci, protože bylo jasné, že se M.P. ani s naší pomocí těžkým terénem z jeskyně nedostane.
Igor H. ihned zahájil výstup z jeskyně, jeho úkolem bylo vylézt z jeskyně, doběhnout na základnu pro telefon, doběhnout až do Javoriny, protože v místě není signál a volat záchranku. Devízou jeho bylo, že znal situaci, důležité kontakty, znal jeskyni i terén. Zdolat kilometr těžkým úsekem v jeskyni, 3km sněhem na základnu, pěšky dolů do Javoriny pro auto a volat za pouhou hodinu a půl je pro nesportujícího člověka úctyhodný výkon. Zprávu o nehodě odvysílal v 15.30hod. Mezitím Petr K. došel pod vchod jeskyně a do batohu nabalil všechny suché věci postiženého a vrátil se. Já jsem mezi tím M.P. zabalil do dvou izofólií, vylil gumáky, různě vyždímal a podobně.
Po příchodu Petra jsme oba postiženého převlékli do suchých ponožek, bot, dali suché oblečení, bundu péřovku. Já jsem pak zašel pro barel poslední záchrany (slouží pro případ zatopení sifonu Kerberos). Tady jsme našli nějaké svetry, jež velmi významně pomohly i nám. Petr pak ještě jednou odešel ke vchodu, vrátil se s ešusem, sirkami, na jídlo jsme měli tatranky, k horkému pití posloužil třtinový cukr a citrony. Společně jsme ještě M.P. dostrkali 15m na sušší místo kde nebyl na přímém působení průvanu. Tam se mohl pohodlně usadit, připadně poskakovat na zdravé noze. Teplota v jeskyni byla asi 4-5°C a výrazný průvan. Podle průvanu jsme také spolehlivě usuzovali, co se v oblasti vchodu děje.
Protože jsem byl ještě poměrně suchý a ve výraznější teplotní pohodě než-li Petr, zůstal jsem v jeskyni a nadále pečoval o pohodlí M.P. Petr K. asi v 16.30 odešel na základnu zatopit, usušit se a vyčkat příchodu záchranářů. Už v polovině cesty k chatě potkal první skútr, který vezl nějaký materiál ke vchodu. Velitel záchranné akce Ivan Račko obdržel zprávu o nehodě v 15.30 a ihned začal organizovat akci a svolávat tým. Oficiální povolení k zahájení akce dostal asi o čtvrthodinu později. Postupně se na Akvárko (17-18.00) začali sjíždět záchrannáři, Igor a Petr nakreslili zhruba jeskyni a popsali vertikální a nebezpečné úseky. Záchrannáři se dovybavili materiálem a průběžně byli vyváženi skútry k jeskyni.
Na místo nehody v 18.30 jako první dorazil pravděpodobně doktor záchranky s místním jeskyňářem. Konstatoval přetržení achilovy šlachy, dotázal se, zda něco nepotřebujeme, jestli je postižený v pohodě a zase odešel. Mezitím Javorinkou procházely týmy záchranky, protože jeskyni neznaly, vodil je postupně Petr K. Trasu od vchodu k 1. vodopádu absolvoval mnohokrát. Cestou záchranáři vytipovávali kotvení lan a lanovek, plánoval se přesný postup vytažení postiženého, vrtaly se kotvy. Na místo nehody dorazili v 20.00, nicméně cestou průběžně vystrojili vertikální úseky, vodopády a peřeje, dolaďovaly se lanovky a vystrojoval se poslední úsek k nám. S předvojem přišel i Igor H., který mě měl vystřídat. Stále jsme byli v relativní pohodě, s absolutní pohodou přistupovali záchranci i k nám. Protože M.P. zatím žádnou záchranku neabsolvoval, dal jsem mu pár rad na cestu.
Cestu zpět notně promrzlý jsem zahájil asi 20.45, o 15 min později byl M.P. naložen na nosítka a pravděpodobně ihned byl zahájen transport ven. Cestou zpět jsem zjistil, že je v jeskyni asi 25 lidí a všechny problematické úseky byly vystrojeny lany a traverzy. U vchodu mi zavolali skútr, takže jsem se dostal do tepla před desátou hodinou večer. Dál jsem do ničeho nezasahoval, nahoře bylo lidí dost, Igor H. pak ještě dokumentoval transport postiženého jeskyní na přání velitele zásahu. Zbytek akce jsem se věnoval úklidu a topení v Akvárku, vaření čaje pro příchozí.
Jako nejproblematičtější úsek se ukázal samotný vstup do jeskyně s úzkým místem, šíleným průvanem nesoucím prach, sníh. Pod vchodem se neustále sesouvala suť a štěrk. Přesto byl M.P vytažen za pouhé 4 hodiny, asi 02.15 v neděli, v 2.30 hod. v sedě na skútru dopraven na Akvárko a čekalo se na sanitku. Musela přijet terréní sanitka, kvůli čerstvě napadanému sněhu. Průběžně sjižděli záchranci skútrem od jeskyně a převlíkali se v Akvárku. V 3.00 dojela sanitka a o půlhodinku později odvezla postiženého M.P. do Popradu na chirurgii. V 4.30 jsme zalehli do spacáků. Záchranáře ještě čekalo třídění materiálu, oficiální ukončení akce a rozjezd domů. Tolik ke konkrétní akci.
Na závěr bych dodal pár vět. Nejednalo se o ničí pochybení, žádný hazard, žádné lezení. Takový úraz se může stát komukoliv a kdekoliv. Záleží pouze na štěstí, nebo smůle dotyčného. Mohl se stát venku na silnici stejně jako daleko hlouběji v jeskyni, kde by záchrana mohla trvat i několik dní. Zásahu se zůčastnilo 5 týmů: www.hzs.sk/?lang=sk&site=archivsprav&id=2058. Záchranáři byli profesionálové a stejně profesionálně, bezpečně a zkušeně si i počínali. Včetně přípravy mohla akce v terénu trvat 8 hodin, což je na náročnost jeskyně vynikající. Jejich sehranost a součinnost byla neuvěřitelná, zejména v úsecích s vodopády a peřejemi, kde není slyšet vlastní slovo, nebo v nízkých úsecích, kde se muselo vlézt do studené vody.
Tímto bych chtěl poděkovat horské službě za vynikající a dobře zorganizovaný zásah, za jejich přístup a za vyproštění kamaráda, nacházejícího se v neřešitelné situaci. Ještě týž den jsme ho navštívili v nemocnici, po operaci je v pohodě a odjeli do Brna
autor: francimus
