„Tak jsme zase tady Andýsku“ říkám si v hlavě, když
prolézám vstupní meandr, který ústí nad Honzovu studnu. Několik metrů před
sebou slyším Šustění Mattesova overalu a u vchodu do propasti se ještě šteluje
Zdenál Dvořák. Ano, jedeme to zase ve třech, ačkoli ještě před čtrnácti dny to
vypadalo, že nás bude šest. Přijeli jsme už včera a před spaním na našem
obvyklém Gjaid Almu jsme si udělali vynášku ke vchodu.
Dnes jsem si vytáhl „Černého petra“ já a tak jdu na špagát
jako první. Krom pár povolených mailon vše bez potíží. Nad Špuntovnou pokládáme
jedno plechovkový – na zpáteční cestě přijde vhod. Venku je krásně jasno, ale
zatím je v ďouře sucho. Jen na dně Metra probíháme slabými „čurůčky“ vody.
Asi po dvou hodinách jsme z meandru vzdechu vypadli v Depu. Zde se
rozdělujeme.
Zdenál jde hledat Děčínskou studnu. Podle aktuálních
informací, které jsme za poslední 3 týdny nasbírali, to vypadá, že nález do
této „bájné“ studny není z Depa, ale až někde z cesty ke Kameňákovu.
Já jdu dostrojit cestu do bivaku, kterou posledně začínal
Mattes. Cesta je sice delší a obtížnější, ale suchá, což při zvýšených vodních
stavech přijde vhod.
Mattes mezi tím balí věci v Depu. Dohodli jsme se, že
celej ansámbl z Depa přeneseme do místa, kterému říkáme bivak. Jako bonus
jsme sem dnes sebou přivláčeli stan, kterej jsme slepili z retunc dek u
Mattesa v garáži. Stavba stanu nám zabrala asi půl hodiny. Dáváme se do
výroby čaje. Ještě než voda začne vřít, přichází Zdenál. Se sklamáním nám
oznamuje, že žádnou studnu po cestě nenašel a to prolezl celou cestu až
k odstrojené studni u „Jarního vodopádu“. Usrkujeme čaj a spřádáme plány.
Padá rozhodnutí „našlapat“ Zdenála do úzkýho meandru vedoucího z bivaku,
na mapě označen jako Monika’s
way. Tento meandr má stoprocentně ústit v Děčínské studni, kterou už
několik akcí usilovně hledáme. Já a Mattes přebalujeme krámy pro útok na větev
za bivakem směrem k Dómu falešné ozvěny. Chceme prozkoumat partie za
Gilotinou, kde jsme posledně skončili. Mezi tím se vrací Zdenál a podává
hlášení z Monika’s
way. Došel až k místu, kde byly jasné známky po střílení. Z meandru
vidí jakoby několikametrovou studnu. Snaží se do ní hodit několik nastřílených
úlomků, které se však ve většině případů zasekávají mezi stěnami. Na doslech je
slyšet voda. Koncové partie Monika’s way jsou však bohužel neprůlezné. Rozhodujeme se, že směrem k Dómu
falešné ozvěny půjdeme všichni tři. Před odchodem však ještě odbíhám do Depa
pro vodu. Zpět do bivaku se vracím po staré cestě – je to rychlejší a jak už
jsem psal, dnes je sucho. V bivaku se od Mattesa dozvídám, že Zdenálovi to
nedalo, a tak se ještě jednou vydal pořádně prošmejdit cestu do Kameňákova. Najednou
někde z povzdálí slyšíme Zdenálův hlas, odpovídáme mu halekáním.
Vyrážíme tedy
pouze ve dvou. Po cestě však ještě odkláníme náš směr poněkud nahoru. To
abychom prošmejdili fosilní část této odbočky. Po několika metrech narážíme na
zřícené balvany z klenby stropu, které se zaklínili v puklině a
vytvořili tak jakýsi most. Most je dlouhý asi 10 m. Tentokrát je Mattes ten,
kdo se rozhoduje jít dál. Zmizel mi někde kousek za rohem a z posledního
labilního kamene na mě volá, že vidí lano v Dómu falešné ozvěny. Mattesův
návrat mi připomíná scénu z animovaných filmů, kdy postavička běží po
mostě a za patami se jí most bortí a propadá do propasti. Říkám to samozřejmě
s nadsázkou, ale rachotí to za ním pěkně. V pořádku se vracíme
k aktivnímu toku a pokračujeme k Dómu falešné ozvěny.
V tom
slyšíme Zdenála jak nás dohání. S nadějí v očích na něj čekáme.
Bohužel pro nás nemá pozitivní zprávy a svá zjištění komentuje takto: „Ten
meandr Monika’s way na
99% ústí do cesty ke Kameňákovu. Žádná Děčínská studna neexistuje“ Oba na něj
hledíme jako zkamenělí. „Je to tak borci, to jak jsem na vás volal, bylo hned
za prvním slaněním směrem ke Kaměňákovu. Na levé straně několik metrů nade mnou
ústí puklina, ze které jsem slyšel vaše volání. Tvarem odpovídá konci meandru,
kde jsem se snažil házet úlomky odstřelených šutrů. Dokonce jsem i viděl větší
kusy zaseklé v puklině. Jejich povrch jasně odpovídá povrchu úlomku kamene
po odstřelu. Dokonce je tu i voda, kterou jsem z Monika’s way slyšel.“ Na to konto nám ukazuje
mapu, s přiloženým prstem v místě s názvem Sprcha. Najednou nám
dochází, že má pravdu. Směr Monika’s way jde přímo k cestě do Kameňákova. To ale znamená, že
pokud se nám nepodaří překonat geologickou poruchu ani v partiích za Dómem
falešné ozvěny tak tady dole končíme. Po několika málo desítkách minut se toto
potvrzuje. V Dómu falešné ozvěny se nám v jednom místě daří
proniknout až na dno pokračujícího meandru. Tímto manévrem se vyhýbáme obávané
gilotině. Z počátku je cesta krásně rovná dalo by se říci na šířku ramen.
Po asi 50ti metrech se však začíná dno meandru svažovat do hlubin
v nelezitelné šířce. Meandr nás ještě pouští pár metrů vrchem ale nakonec
i zde se cesta stává neprůleznou. Po pár metrech je vidět, že se puklina zase
rozšiřuje. Bez střílení se tam však nedostaneme. Dlužno dodat, že je zde
citelný průvan a značná ozvěna.
¨
Po několika minutách se obracíme a lezeme
zpátky k bivaku, kde se před výstupem na povrch posilňujeme polévkou. Po
cestě ještě na třetiny vysrkáváme plechovku a vzápětí nás, po třinácti
hodinách, propast propouští ze svého nitra. Ráno opouštíme Gjaid Alm se
smíšenými pocity jestli se ještě někdy vrátíme.
autor: Bob