by
Dne 24. 3. 2015 zemřel Hugo Havel, jedna z nejznámějších krasových osobností spojená se skupinou Dagmar. Hugovy vzpomínky od jeho jeskyňářských začátků až po éru spojenou se skupinou Dagmar pravidelně vycházely od roku 2010 v každém díle časopisu Speleo. Na tomto místě tedy zmíním především Hugovo spojení s naší skupinou. To začalo v roce 1973, kdy Hugo spolu s dalšími pěti jeskyňáři založil v rámci tehdejšího Speleologického klubu pracovní skupinu Dagmar.
Hugo byl vedoucím skupiny do roku 1978, kdy se skupina Dagmar stala jednou ze zakládajících organizací České speleologické společnosti a Hugo dál pokračoval ve vedení na pozici předsedy. Za jeho éry se bádalo nejdřív hlavně v jeskyni Dagmar, později byla působnost rozšířena i do oblasti Sloupu, Jedlí a Babické plošiny, kde tehdy pracovala Babická skupina pod hlavičkou ZO Dagmar. V jeskyni Dagmar byly v té době učiněny největší objevy od doby objevu samotné jeskyně – objev Perlového dómu, Klenotnice a Síně štíhlých mužů a objev Dunivého dómu. Hugovým velkým počinem byla také nová mapa jeskyně Dagmar, která se používá dodnes a také vydání publikace k výročí 15 let existence skupiny Dagmar. Ve skupině působil až do roku 1989, kdy v závěru roku rezignoval na funkci předsedy a posléze odešel ze skupiny Dagmar do Vilémovic.
Na začátku roku 2014 (po téměř 25 letech) Hugo se skupinou zase navázal kontakt. Začalo to tím, že při třídění svého archiv shromáždil množství materiálů souvisejících s činností naší skupiny, nabídl mi je k probrání a já s radostí tuto možnost přijal. Od té doby jsme navázali pravidelný mailový kontakt a Hugo se na základně objevoval na kus řeči stále častěji. Se zájmem se přišel podívat na současné pracoviště pod Kaplí, které právě on už v roce 1975 otevřel poprvé, o rok později tu ale pro obtížný postup práce přerušili. Jeskyně Dagmar i další lokality nabízely v té době spoustu dalších perspektivnějších pracovišť. Hugo z toho měl radost, že se tu teď opět bádá, ještě větší pak že práce začíná přinášet výsledky v podobě prvních volných dutin a průvanu. Zaujaly ho i ulity, které jsme v Propasti pod Kaplí vykopali. Sám pak inicioval předání nálezů prof. Musilovi z Masarykovy univerzity a díky tomu se rozeběhla spolupráce, která, zdá se, brzy přinese velice zajímavé výsledky.
Objevit hlavní pokračování jeskyně Dagmar se léta pokoušel na mnoha a mnoha pracovištích a sondách v Dómu nádob, Kapli, v Dómu Konce i v jižní větvi. Rozlousknutí tohoto tajemství, které se nyní díky postupu v Propasti pod Kaplí zdá na dosah, už se Hugo bohužel nedočkal. Ještě v ten osudný den jsem Hugovi odpovídal na webu v návštěvní knize a posílal maily, odpovědi už jsem se nedočkal. Přišlo to nějak rychle.
Přestože naše generace poznala Hugoše jen krátce, stihl nám jako velký znalec jeskyně Dagmar předat spoustu materiálů, poznatků, nápadů, tipů a rad, ze kterých budeme ještě dlouho těžit. Za to ti Hugo patří velký dík.
"Na Dagmaře jsem prožil své nejkrásnější jeskyňářské roky a přestože fyzicky již dagmarákem nejsem, v srdci a duši stále ano." Hugo Havel (citace z emailu 16. 1. 2014)
Přikládám Celofánovu vzpomínku na Huga:
(zdroj: francimus.webnode.com/navstevni-kniha/)
Hugoš kytara, Klobouk mandolína, Čára banjo, Táta kytara, Kaltyš se svojí gibsonou už je tam dávno, pěkně se nám ta podzemní kapela rozrůstá… Vypadá to, že jim tam už chybím jen já, hráč na pivní flašku a lead singer…
Dnes, stále 25. března 2014 našeho času, jsem dostal už šestou e-mail se zprávou o nenadálém včerejším úmrtí Hugo Havla, Hugoše, Samsona, Šavla, pokrevního bratra Miloše Prince Bajaji von Hallstadt. Další blesk z čistého modrého nebe, tak jako ten Kloboukův… Pouze před devíti dny jsem mu poslal poslední e-mail…
Nu což, začínám si zvykat. Neúprosný čas nás zradil, polapil do pasti ze které není úniku. Už nejde o to, že zemřela ta či ona osoba, jde o daleko širší rámec — vymírají naši současníci, lidé, kteří bez ohledu na věk a vnitřní vztahy tvořili náš životní okruh, naše životní jsoucno… Kříže rostou (až k Pacifiku) a pro stíny už není kam šlápnout…
Nedokáži se zmotat na nějaký souvislý a smysluplný nekrolog — alespon ne nyní, snad později. Snad jen to, že s Hugošem jsme se znali a byli kamarádi rovných 50 let, od r. 1965. Prožili jsme spolu mnoho, byl můj horolezecký učen. Byl zakládajícím členem Karabiny, trampsko-jeskynářské hudební skupiny. Spoluotcem myšlenky a spolustavitelem kříže na sloupském Hřebenáči v r. 1968. Také vedoucím amatérské speleologické skupiny, která vznikla u Krasového oddělení Moravského musea během mého šéfování po smrti Rudy Burkhardta. Uvedl jsem ho do Rudického propadání a na Býčí skálu, za mého předsednictví byl jednatelem býčiskalské skupiny.
Hugoš, nevědomky, si napsal svůj vlastní nekrolog — kus životní historie — v serii (6 pokračování) nazvané Moravský kras — můj osud a otištěné v časopise Speleo v letech 2012-2014 (nebo tak nějak, střílím od pasu). Stojí to za přečtení.
Čau, Hugoši, vzpomínám.
Celda
autor: lblazek
