IRON DEEP 2014

Konečně jsme se dočkali! Je sobota 19. 7. 2014, den odjezdu na expedici, do nejhlubší Čechy objevené jeskyně IRON DEEP – 1 162M.

Ráno mě a Kuře nabírá Zdenál Dvořák v Rudici. Dopoledne navštěvujeme kluky ze SZS. Ti mají školení na téma zdravověda. Po školení přejíždíme ke Zdenálovi, kde dobalujeme ostatní krámy. Klasický věci na letní dovolenou: 800m lan, plno železa, vrtačky a další materiál, který bude nutné odvláčet až do útrob Maganiku. Naše cesta se ubírá přes Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu a pak už cílová destinace Černá hora. Celá cesta nám trvá cca 16 hod. Po cestě s kroucením hlavy sleduji tuny lidí, jak se vedle sebe těsnají na ručnících v nesnesitelném vedru na plážích Jadranu. Poslední ze čtyř nocí v díře bych však klidně za lehárko na pláži vyměnil :-). Nicméně v tuto chvíli jsem rád, že jedeme jeskyňařit. Už se těším na hluboké vertikály, krásnou výzdobu a neméně hezkou přírodu v horách. Base Campem se stává pastevecká osada Polana. V noci bouří a do koliby, ve které spíme, trochu kape.

 Snaha vyhýbat se kapkám se ukazuje jako zbytečná. Ve stejné kolibě jsme spali i poslední noc zde na Maganiku. Taky kapalo, ale to už nám po zmrzání a promokání v díře bylo úplně jedno. 🙂 Krom dešťových kapek nás ze spánku také vzbudí neklidné stádo ovcí a následně ohlušující výstřel. Později se od pastevců dozvídáme, že nás v noci navštívil medvěd.

První vynáška ke vchodu probíhá v úterý 22. 7. 2014. Cesta ke vchodu trvá 3 – 4 hodiny. Druhá vynáška je až ve středu. V dopoledních hodinách začínáme stoupat z Polany cca 1 600 m. n. m. na hřeben ve výšce asi 2 000 m. n. m. Počasí se začíná kazit a přímo na hřebeni nás stíhá bouřka. Před proudy vody nás chrání malý převis, pod kterým se k sobě s Kuřetem tulíme. Pro ukrácení dlouhé chvíle vysvětluji jak se počítá podle blesku a hromu vzdálenost bouřky. Kuře si to chce vyzkoušet a tak čekáme na první blesk. Náhle se okolí rozsvítilo a kuře začíná počítat: “jed..“ PRÁSK!!! “Hmm, tak to bylo blízko…“ hodnotím jeho výpočet. 

Bouře trvala asi 15 minut. Poté pokračujeme opět v cestě ke vchodu. U vchodu se chystáme do jeskyně. První tým, ve složení Bob, Kuře, Laďa Pašek a Vlasťa Bumbálek, totiž dnes zalézá do jeskyně. Naším úkolem je mapování a explorace v -500 m (Liberecká studna). Do díry jde jako první Laďa a Vlasťa, mění ještě některá sestupová lana. Chvíli po nich zalézáme i já a Kuře. ‚‚Stopku‘‘ nasazuji se smíšenými pocity nedočkavosti a strachu. Do takhle hluboké propasti se pouštím poprvé. Zároveň to má být můj nejdelší pobyt v podzemí. Začínáme sestupovat, slunce již zapadlo a nastává hluboká noc.  

Pod nohama se komíhají dva napěchované vaky s vybavením. V hlavě si promítám řez propasti a snažím se určit, kde jsme
a co bude následovat. Největší šluchta z celé jeskyně P 208 na sebe nenechala
dlouho čekat a slupla nás jako maliny! Znovu prožívám pocity jako před dvěma
lety na Kaninu v propasti Češka jama. Pod nohama mizí špagát někde v temnotě.
Visím ve dvěstěmetrové propasti na devítimilimetrovém laně, které při zatížení
tloušťkou připomíná šňůrku do tepláků. Kdesi hluboko pode mnou problikávají
čelovky kamarádů. Vydávám se za nimi. Špagát prokluzuje metr za metrem ve Stopce. Se
zájmem pozoruji těchto asi 330 g hliníku, do kterých jsem vložil svůj život. K sestupu
hrají oblíbený song ‘‘kvílení lana v brzdě‘‘. Občasná vůně nataveného opletu
lana jen umocňuje zážitek. Celá propast je vesměs vystrojena pouze devítimilimetrovými
lany od Tendonu. V počtu lidí a v krátké době, za kterou kluci ze Suchého žlebu
a spol. tuto propast objevovali to asi ani jinak nejde. Jde z jejich strany o
úcty hodný výkon, před kterým smekám!

Nakonec dosahujeme kóty -350 m, kde je ve formě dvou stanů první bivak. Jde o místo bez průvanu a voda je co by kamenem dohodil. Spacáky i my jsme ještě suší a tak je naše první noc pohodová. Před spaním ještě natahujeme ‘‘cave link‘‘. Jedná se o jakýsi podzemní telefon, který zapůjčil německý účastník expedice Olí. K dispozici byli tři stanice (dvě zařízení v jeskyni a jedno na povrchu). Povrchová stanice byla navíc vybavena GSM modulem, takže jsme mohli posílat zprávy, ve formě SMS, přímo z díry.

Další den pokračujeme v cestě až do – 500 m. První překážkou se stává Černý meandr, který vede ze dna studny, kde je i první bivak. Na tyto pasáže máme s Kuřetem natrénováno z Andy‘s cave. Zde je však pohyb ztížen tím, že táhneme dva plně naložené 48 litrové transporťáky. Laďa s Vlastěm mají jeden, ale o to větší s příhodným názvem – popelnice! V některých místech je to boj! Následuje šachta P81, kde si aspoň trochu odpočineme. Ze dna šachty jeskyně pokračuje dalším meandrem, už né tak brutálním. V partiích u Liberecké studny jsme s Kuřetem vybudovali plošinku na spaní. Bohužel plošinka odporuje všem zásadám. Je v dolíku a ještě je zde průvan. Po zprovoznění našeho ‚‚bivaku‘‘ ještě natahujeme cave link a ověřujeme spojení s povrchem – funguje! Nakonec pomocí našeho Dista mapujeme okolní prostory, které se posledně zmapovat nestihly. Do spacáků zalézáme až skoro o půlnoci. Vzhledem k dispozicím našeho spacího placu je noc dlouhá a chladná…

Následující den jsme se prostřednictvím cave linku dohodli s týmem 2, že na ně máme čekat za druhým meandrem. Tým 2 ten den sestupoval až do partií – 1 100m, kde měli zřídit nový bivak a explorovat dál. Nás požádali o pomoc s transportem materiálu. V 11 hodin se setkáváme na smluveném místě a přebíráme od kluků část vybavení. Jdeme tak každý s jedním transporťákem. Směrem dolů začíná jeskyně nabírat na velikosti, ale i tak je zde dostatek úzkých míst, kde se jako nejlepší varianta jeví transporťák odříznout, vymastit nahoru a jít za Brankem (pastevec z osady Polana)do salaše na rakiu! Krátký oddych si dopřáváme v – 750m. Někdo toto místo nazývá bivakem, ale možná je už lepší náš plácek v -500. Je zde průvan, vlhko a bivak se rozprostírá na hromadě kamenných bloků. Spát je možné v závěsných hamakách. Do idylky houpací sítě zavěšené mezi dvěma kokosovými palmami to má asi tak daleko jako odtud do Rudice (pěšky a možná pozpátku). Po čaji a polévce pokračujeme dál. Zastavuje nás až cca 10 m hluboká a metr široká chodba, kterou je nutno přelézt rozporem na volno. Na tohle nemáme morál! A tak se já, Kuře a Laďa vracíme do -500. Dolézáme zase až někdy pozdě v noci. 

Pojem o čase jsem už ztratil, nemám hodinky a tak nejsem schopen určit kolik je. Stěží přemýšlím, co je vlastně za den. Ze spodu jsme se vrátili v podstatě úplně promočení a tak ještě nad naším pláckem natahujeme retunc deky, abychom alespoň trochu eliminovali průvan. Do rána se všechna voda samozřejmě na izofóliích vysrážela, takže jsme moc nevyschli…

Nový den stojí díky mokrým hadrům a tím pěkné kose za starou Belu. Laďa a Vlasťa jdou explorovat do Liberecké šachty. Já a Kuře máme za úkol zdokumentovat prostory přiléhající k Liberecké. Po focení jsme ještě víc promrzlí. Zatínáme však zuby, bereme Disto a jdeme za klukama zaměřit nové prostory. 

První studýnka Liberecké šachty je poměrně úzká. Kuřeti se zde sekly cajky a říká, že na to s*re! Nakonec se nějak vykroutil a pokračuje dál, zmizel mi z očí a tak čekám na povel ‚‚volno‘‘. Místo toho se však ze dna studny ozývá Kuřetovo známé kun*a! kun*a! kun*a! Kuře na mě volá, že mu přestalo svítit světlo a že je to poslední kapka. Z jeho hlasu cítím, že to myslí vážně, a tak ani neodporuju. Navíc toho mám po 4 dnech v díře taky už docela dost! Na takhle dlouhé pobyty v jámě nejsme zvyklí. Myslím, že rozhodnutí otočit k povrchu bylo způsobeno spíše psychickou, než fyzickou únavou. 

Balíme krámy a Vlasťovi, kterej si došel pro baterky, oznamujeme, že jdeme do 350 na bivak. Nějak jsme už ale zapomněli, že od vcelku útulného stanu v prvním bivaku nás dělí Černý meandr. Voda zde ještě o něco stoupla. Teď už se jí však nevyhýbáme. Jsme rádi, že propasujeme sebe a tranďáky… V tomto asi 150 m dlouhém meandru jsme dva nové transporťáky odrovnali. Nechali jsme si je ušít pro tuto expe a teď jsou dotrhaný jak noviny. 

Na konci jsem zjistil, že jsem si ještě značně zničil prsák a tak stojím na dně dvě stě metrové šluchty, hledím nahoru do tmy, v ruce držím dotrhanej prsák a říkám si: ‚‚Toho crolla to snad ještě udrží.‘‘ Cesta nahoru černým meandrem byla nejtěžší část z celého ID. Spaní zde je však na kultůru, a tak se druhý den dopoledne probouzíme vcelku čerství.

Něco vaříme a chystáme se na cestu na povrch. Mezitím došli Vlasťa s Laděm a pokračují rovnou vzhůru. Kuře jde chvíli po nich a já ještě čekám ve stanu, je to lepší varianta, než zmrzat na přepínce… První úsek ze dna studny je cca 60 m. Párkrát je třeba šlápnout, než lano začne ‚‚brat‘‘. Znovu si vzpomínám, jak jsme lezli z Češky s totálně neseštelovanýma cajkama a jak jsme se tenkrát natrápili! Tady nám to celkem odsýpá a celou dvěstě metrovou studnu zdoláváme asi za hodinu a půl. Člověk si zde připadá docela osaměle, nikde nic, jen tma a maličkej človíček uprostřed obří vertikály. Z pocitu osamnění mě však čas od času vytrhlo Kuřetovo 3x kun*a! A hned mi bylo líp. 🙂 Navíc jsem dopředu věděl, že je tam nějaké obtížné místo. Kdysi jsem četl docela trefné přirovnání: ‚‚Teď už vím, jak se cítí moucha zavřená v láhvi‘‘. Nakonec dolézáme až do předposlední šachty, kde po pěti dnech spatřujeme denní světlo. 

Ven se dostáváme kolem půl páté odpoledne. Svítí sluníčko a je nádherně. Mokrý věci rozvěšujeme na malé římse a zapalujeme tradiční doutníček. Směrem k Brankově salaši odcházíme asi ve čtvrt na 8. Ještě zápolíme se škrapovým platem a už stoupáme na hřeben, který nás dělí od base campu. Samozřejmě se už začíná stmívat a tak zase trochu bloudíme. Najednou přichází SMS od Ladě, kterej už je s Vlastěm v BC: ‚‚Jdete špatně, spadnete ze skály!!! Vraťte se!‘‘ A tak se vracíme a zkoušíme najít orientační body, které nás nakonec zavedli do bezpečí údolí. Později se v BC dovídáme, že Branko nás viděl na hřebeni, jak jdeme špatným směrem a tak šel za klukama ať nám to dají vědět. Na to konto s Kuřetem bereme štanglu vysočiny, na kterou jsme se po pěti denní sáčkové stravě dost těšili a jdeme Brankovi poděkovat. Přepadli jsme je u večeře, nicméně nás pozvali dál. Musím říct, že tito pastevci jsou velice srdeční a přátelští! Pohostili nás ovčím sýrem, kterej byl fakt moc dobrej! Pak jsme hodnou chvíli pokuřovali, popíjeli a diskutovali naší lámanou Srbštinou. 🙂 

Na druhý den se už balíme do Vlasťovýho auta a vyjíždíme směrem k domovu. Zpáteční cesta trvá asi 18 hod.  Jedeme Přes Zagreb, kde necháváme Laďu – čeká ho ještě zasloužená dovolená s rodinou u moře. Do Rudice dorážíme v pondělí okolo sedmé ráno. Kluci co makají na dně, jsou v jeskyni až do pátku 1. 8. Doufám, že je to někam pustí!

Celá akce byla suprová. Trošku mě mrzí, že jsme s kuřetem nepokořili onu magickou hranici jednoho kilometru. Ale lepší 950m po svejch, než 1 000m v nosítkách! 🙂

Bob, ZO ČSS 6-04 RUDICE. 

autor: Bob