by
23. 11. 2012 jsme se vydali po hardcore domluvě ve složení Aleš Alda
Konečný, Robert Bob Pokladník, Vláďa Laďa Buchta, Libor Ondráček a Petr na
největší podzemní canyoning – Sura Mare v Rumunsku.
Je pátek a my vyjíždíme z Rudice v cca 12:00 směr Brno. Rychlý
nákup nezbytností jako jsou fazole, bůček, müsli apod. Usměvavá slečna čekající
frontu u pokladny se rozesměje ještě více po tom co mi Bob volá, když běhám
s telefonem mezi regály a říká že vodu brat nemám, protože převaříme
z řeky.
Ještě, že jsem nakonec vzal alespoň ty 4 lahve. Po nákupu frčíme na místo srazu, kde se
potkáváme s Liborem a Petrem. Oba borci mají vodu vyložené rádi – Libor je
speleopotapěč a Petr patří mezi nadějné freedivery.
Nakládáme transporťáky, cajk, jídlo a asi 15:30 odjíždíme vstříc
dobrodružství. Cestou posloucháme country snad ze všech koutů české republiky.
Já a Bob s tím problém nemáme, ale Vláďa odkojený metalem zacpává repro
vším možným i nemožným.
Cesta vcelku poklidná ve znamení pivka, slivovice a řízků od Bobovi mamky.
22:20 přijíždíme k hranicím Maďarska a Rumunska na hraniční přechod Nagylak.
Rumunsko není v Schengenském prostoru a to se stane „osudným“ pro jednoho
z nás. Libor prohlásil: „byla by prdel, kdyby někdo zapomněl doklady“.
Vzápětí najíždí k celníkovi a podává mu 4 OP a jeden řidičák a kroutí
hlavou a ptá se jestli je Vláďa normální. Po tom, co celník
otevře boční dveře dodávky a zkontroluje pohledem jestli sedí fotky OP
s našema xichtama, prohlíží řidičák a žádá o další „ID CARD“. Na
to Vláďa po krátkém přehrabování v peněžence vytahuje kartu ČSS ZO 6-04 Rudice s netopýrem.
V ten okamžik se celá osádka vozidla zakusuje do rtů, aby nevybuchla
smíchy.
Celník suše řekne „back to Czech“. Takže se otáčíme a vracíme zpět. Maďarskou
hranici úspěšně překonáváme jakoby jenom 4, Vláďa skrčený za oknem, čímž se
dostáváme z území nikoho mezi dvěma státy. Jedeme do první vesnice, kde
nacházíme pěkný penzion za 15 EUR/noc a necháváme ho tam. Ještě zkouším
domluvit s domácí, jestli nechce přijít její 17ti letá dcera dělat Vláďovi
společnost – nechce.
Loučíme se
podáním ruky a jedeme tedy už jen 4 zpět na hranici. Počítáme s tím, že budeme
muset sundat i trenky, ale celník se jen usměje, zkontroluje OP a zeptá se, kde
jsme nechali kamaráda a jedem dál.
Dojedeme do osady Ponor, která je cca 2 km od vstupu do díry. Hodinky
ukazují 4:00. Libor s Petrem upravují auto na apartmá a já s Bobem
jdeme lehnout mezi stromy na loučku. Děláme foto kdyby nás náhodou odnesli
lišky, tak abychom měli poslední společnou.
Takže dobrou
noc.
Probouzíme se u nějakého statku, který nebyl v noci vůbec vidět.
Rychle balíme spacáky a přejíždíme blíže k díře. Vytahujeme vařiče.
Proběhne čaj, káva, polévka s klobáskou a jedeme dolů do osady a po cestě
už vidíme kaňon, který vede k jeskyni.
Vidíme místního Jerryho, který nám ukazuje, kde máme nechat auto. Kolem
pobíhají prasata, slepice …. Za odměnu dostane slivovičku… Moc mu neleze,
jednou se napije, podruhé už nechce, ale Bob mu vysvětluje rukama, nohama a rádoby
rumunštinou, že se musí napít ještě jednou aby nekulhal. Chce mít od nás těch
lidí v barevných bundách asi už pokoj tak si dá a jde si zase po
svém. Plníme transporťáky nejnutnějším a vyrážíme korytem řeky do kaňonu.
Asi
po 15 minutách chůze se před námi zjevuje 30m vysoký portál jeskyně budící
respekt. V cca 11:00 se převlíkáme do neoprenů, overalů, plníme penky
jídlem, baterkami, slivovicí a vyrážíme. V jeskyni nelze zabloudit, jde se
stále proti proudu řeky. Občas se vyskytují nevelká boční ramena, která zajímají
jen Boba, který se souká do kdejaké díry ve snaze něco objevit. Ze začátku
míjíme raka, podvyživeného žabáka a několik set netopýru, kteří jsou naskládaní
na sobě ve velkých „trsech“ na stropě a v puklinách.
Při pohybu ve vodě je nutné dávat pozor, kam se šlape. Jsou zde vymleté
díry, některé pěkně hluboké. Bavíme se
skákáním do tůní, zdoláváním vodopádků, obdivováním krásných sintrů a
podplaváváním polosifonů, kterých je tak od třetiny jeskyně vcelku dost. Stav
vody je nízký, a proto postupujeme svižným tempem.
„Obědváme“ a
pokračujeme dál. Ve třetině cesty dojdeme do velkého dómu – nejkrásnějšího
místa v jeskyni. Obrovské, gigantické náteky krásně bílého až 20 metrů
vysokého sintru se lesknou pod světly čelovek jako diamanty. Já osobě jsem nic
hezčího v jeskyni neviděl. Když jsem četl na internetu jeden report, kde autor uváděl, že v jeskyni není co k vidění, tak šel buď se
svíčkou, nebo bílou holí. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Všude jsou krápníky.
Všechny světla jedou na plný výkon a s otevřenou hubou špízujeme každý
kousek dómu.
Po nabažení hrneme dál až na údajný konec jeskyně. Vcelku už dost
unavení dojdeme asi po 4 hodinách ke studni zvané Žumpa, která pro nás znamená
konec. V levé části Žumpy asi půl metru pod hladinou je patrné
pokračování. Tento sifon naši cestu ukončuje. Bob mě ještě se slovy: „to je na
nádech“ hecuje, abych se uvázal za nohu a podplaval to, ale zase takovej magor
nejsem.
Hned u studny je pověšeno lano na cca 6 m vysoký stupeň.
Domníváme se, že se jedná o závěrečný komín, který vede na povrch. Později jsme se dověděli, že po zdolání tohoto stupně jeskyně dál
pokračuje až do dómu přátelství se 180 metrů vysokým vodopádem. Alespoň máme
důvod se sem vrátit.
Plácneme si a
vydáváme se zpět. Po proudu se jde trochu lépe, ale i tak už máme docela těžké
nohy a neopren tomu taky nepřidává. Lídr družstva má ulehčenou cestu tím, že
nemá před sebou zakalenou vodu. Ostatní si musejí dávat větší pozor. Kde to jde
je lepší lézt na rozpor o stěny. V dómu se sintropády se nasvačíme,
naposledy pokocháme krásnou výzdobou a už se těšíme až vylezeme. Vzhledem
k docela nízkému stavu vody se nemusíme nikde potápět ani přelézat
polosifony vrchem.
Denní „světlo“ spatřujeme okolo 18 hodiny. Rychle se převléci do
suchého a mažeme zpět kaňonem do auta. Jedeme do nejbližší civilizace na jídlo.
V Kebab baru se na nás místní playboyové
dívají jako kdybychom právě přijeli na šicím stroji. Milá servírka
jménem Sanda nám donese kebab, rychle to schálujeme a jdeme hledat místo na přenocování.
Jedno místo za vesnicí už jsme našli, ale přicupital místní vysírka a
s klackem v ruce a nasraným xichtem nám vysvětlil, že tady to není
pro nás. Spočítal si polena, jestli jsme mu náhodou jedno nevzali a poslal nás
nejspíš rumunsky do prdele. Ani slivovičku jsme na něj raději nezkoušeli. Takže
jedeme zase kus dál a uleháme na parkoviště hned u cesty, které se nachází na
půl cesty mezi radnicí a policejní stanicí. Shodujeme se na tom, že pod svícnem
je největší tma a rozbalujeme spaní. 21:30 se tulím k Bobovi, protože
kolem se toulá asi tak 5 buď nadržených, nebo hladových psů. Usínám za zvuku
projíždějících Dacií a chrápání Boba. No možná to byli psi.
Ráno fazole,
čaj a jedeme pro ztraceného syna do Maďarska. Po cestě vidíme selátko na rožni,
tak se zastavíme a doplníme síly.
Rychlý přejezd hranic a 12:30 nabíráme Vládíka u penzionu. Samozřejmě
se nevyhne vtípkům typu: „ nejsi tu už náhodou starosta, kde máš maďarskou
přítelkyni, rozluč se s místními, vrať koně, co ti darovali apod. „.
Cesta rychle utíká. Ještě
v Maďarsku u benzinky vysvětlujeme dost rázně zlodějovi, že opravdu
nechceme iPhone s českým menu za 250 EUR. O auto dál už má iPhone menu
zase v němčině……
V 18:30 jsme byli v Brně. Vykrámovali jsme auto a loučíme se
s Liborem a Petrem. V 19 hodin jsme zpátky v Rudici.
V průběhu celé zpáteční cesty jsme kecali, vyprávěli zážitky a už
plánujeme další výlet! Najednou si uvědomujeme, že nás pozvolna napadá onen
jeskyňářský virus, který popisuje Haroun Tazieff ve své knize Drama Svatomartinské
propasti.
Objevům zdar!
Napsal: Aleš
Alda Konečný a Bob
autor: lblazek
