by Tak, jako se „vždy najdou Eskymáci, kteří vypracují pro obyvatele Konga pokyny, co dělat za velkých veder“ [S. J. Lec], se vždy najdou i stavaři, kteří vypracují pro výškaře pokyny, za co se mají kotvit…
V minulosti, kdy práce ve výškách a nad volnou hloubkou byly upravovány vyhláškou č. 324/1990 Sb. (o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích) muselo místo ukotvení odolat ve směru pádu statické síle minimálně 15 kN [§ 50 odst. 9]. To nebylo příliš šťastné řešení, neboť takovouto pevnost kotevního bodu nebylo možné na většině pracovišť ověřit a hlavně velmi často nebylo možné takovéto pevnosti dosáhnout. Proto mnozí pracovníci neměli jinou možnost, než v tomto směru vyhlášku porušovat.
Když v roce 2005 zrušila vyhláška č. 363/2005 Sb. hlavu devátou ve vyhlášce č. 324/1990 Sb., zmiznul tento nesmyslný požadavek a nařízení vlády č. 362/2005 Sb. (o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky), které nově začalo práce ve výškách a nad volnou hloubkou upravovat, přišlo s mnohem racionálnějším požadavkem. Stanovilo, že místo ukotvení OOPP (dále jen kotevní bod) proti pádu musí být ve směru pádu dostatečně odolné [bod II. odst. 5].
Ono „dostatečně odolné“ neznamená žádnou konkrétní hodnotu a už vůbec se tato hodnota neodvozuje (a není nutné ji odvozovat) z požadavků technických norem. Dostatečnou odolností se rozumí použitelnost a únosnost k danému účelu. Jiná odolnost bude dostatečná pro kotevní bod použitý v systému zadržení [3.2.1.1 a 4.2.1 ČSN EN 363] jiná zase bude v systém zachycená pádu [3.2.1.4 a 4.2.4 ČSN EN 363] nebo v záchranném systému [3.2.1.5 a 4.2.5 ČSN EN 363]. A vstupují do toho i jiné faktory. Např. dostatečná odolnost kotevního bodu pro 70kg půlčíka jiná pro amatérského zápasníka sumó, vážícího 150 kg.
Rovněž není stanoveno, že dostatečnou odolnost musí splňovat každý kotevní bod zvlášť. Nic tedy nebrání tomu, aby dostatečné odolnosti kotvení bylo dosaženo teprve až propojením několika kotevních bodů, které samostatně dostatečně odolné nejsou.
A o tom to právě je – dokázat vytvořit spolehlivé kotvení i tam, kde není. A to buď vzájemným provázáním několika kotevních bodů tak, aby společně zpevnily jeden, za nějž bude OOPP proti pádu ukotven, anebo (při správném provedení) rovnoměrným rozložením sil mezi všechny kotevní body.
Žádný právní předpis ani technická norma nezakazují použití kteréhokoliv z možných kotevních bodů. Použití nějakého by mohlo být teoreticky zakázáno pouze:
– místním provozně bezpečnostním předpisem, pokynem zaměstnavatele či technologickým postupem, který stanoví, že jako kotevní bod může být použito výhradně „to a to“ a kotvení se k čemukoliv dalšímu se zakazuje,
– pokynem vlastníka objektu ať už formou „kluci, nevažte se za to, mám to čerstvě natřený“ anebo prostě proto, aby nedošlo k poškození daného místa.
Volba místa kotvení včetně jeho realizace je otázkou praxe a kvalifikovaného odhadu. Nelze se řídit pokyny teoretiků nepolíbených praxí, ale zároveň není možné slepě riskovat. Také není možné obecně stanovit určité body jako vyhovující a jiné jako nevyhovující. Je nutné každou situaci a každé pracoviště posoudit zvlášť.
Některé možné způsoby kotvení jsou ve fotogalerii. Nejsou však všechny a nejsou ani jedinými možnými. Každý z vyfocených způsobů lze použít i do více kotevních bodů, jen namísto dvojitého oka či smyčky, se uváže trojité atd.
A jakým způsobem do více kotevních bodů nejraději kotvíte Vy?!?
