6. července - Rok v Krasu aneb ztráta času na blbodíře.

Včera to bylo rok co jezdím jeskyňařit do Krasu a rok je časový úsek, kdy se hodně lidí zastaví a podívá na začátek své cesty a hodnotí. A jak to už v životě chodí, každý rok v sobě nese něco dobrého i zlého. A možná by nebylo špatné se zde zastavit a podívat se na ten můj rok v Krasu. Vypíchnout to dobré a mávnout rukou nad tím špatným. Možná by bylo dobré vzpomenout lidi, které jsem v Krasu poznal a vždy je rád potkám. A poděkovat jím za jejich přátelství, ale pevně věřím, že ti lidé to tak nějak tuší, že si jich vážím a jsem rád, když je potkám.

Asi každý kdo má nějaký koníček, kterému věnuje svůj volný čas, prostředky a energii, je asi nejšťastnější, když při pohledu na zpět cítí pocit naplnění a může říct, že to nebyla ztráta času a dosáhl dobrých výsledků. Hlavně když vám někteří tvrdí, že to ztráta času je. A to je důvod mého zastavení a podívaní se zpět.

Když jsem začátkem června poprvé v životě navštívil Holštejnské údolí, plně jsem si uvědomil, že jsem našel místo, kam se budu rád vracet. Tak není divu, že jsem se sem nejednou vydal a bloudil jsem pro mne doposud neznámou krajinou a snažil jsem poznat každé zajímavé místo.

Bylo to období přechodu jara na léto. Toulal jsem se krajinou, která v horkých dnech nabízela příjemný stín hustých lesů a chladivý vzduch u skal. Neměl jsem konkrétní cíl, jen tak jsem bloudil a když jsem něco zajímavého a nového našel, zastavil jsme se a prozkoumal jsem to.

Při mém prvním zastavení u Michálky jsem chtěl dál pokračovat k Jezevčí jeskyni a tak jsem se ji vydal hledat. A plně jsem doufal, že vyšlapaná cesta od Michálky do lesa mne k Jezevčí dovede.

Po pár desítkách metrech jsem stal před portálem, který tvořil vstupní bránu do podzemí, které se skrývá ve svahu. Tehdy jsem si myslel, že se jedná o Jezevčí jeskyni. Vyfotil jsem si tento vstup a pokračoval jsem dál. Později jsem si zjistil, že se nejedná o Jezevčí, ale o jeskyni Vymodlenou.

Foto: Moje první setkání s jeskyní Vymodlená.

Krátce na to jsem se rozhodl začít jeskyňařit, ale vybral jsme si skupinu, která procházela mrtvým obdobím, kdy se moc nebádalo. Ale ne všechny skupiny o prázdninách jsou mimo Kras a tak to byl i případ Z.O. Moravský Kras, která právě prováděla výzkum na Vymodlené. A tak jsem se rozhodl zajít se zeptat jestli by neuvítali pomocnou ruku při kopání.

A tak o jednom víkendu v půlce července jdu k Vymodlené se podívat jestli tam je živo. Před vstupem zjišťuji, že na Vymodlené probíhá pracovní akce a krátkém čekání se ve tmě chodby objeví světlo z útrob jeskyně vyjíždějí kolečka, které tlačí Tonda. Pozdravil jsem a řekl jsem mu mám na srdci a Tonda moji nabídku pomoci nadšeně přijímá. Hned mi půjčuje světlo a posílá mne do vnitř, ať se podívám na čem pracují.

Uvnitř je chodbička asi patnáct metrů dlouhá a na její čelbě kope Milan a za ním je Amík, který podává kýble. Pozdravím a vysvětluji jim účel mé návštěvy a domlouvám se na možné spolupráci. Taky prohodím pár slov a jsem seznámen s krátkou historii průzkumu na Vymodlené.

Dá se říct, že jeskyně Vymodlená je v Krasu nová, stejně jako já. Viděl jsem v tom možná trochu symboliku. Dva nováčkové se našli. De fakto to nebyla ani jeskyně. Byla to 15 metrů chodba vykopaná v zemi. Tak jako já jsem nebyl jeskyňář. O jeskyňaření jsem toho věděl hodně málo a tak jsem si řekl, že to bude ideální místo pro můj začátek.

Tehdy jsem netušil nic o tom, kolik práce dá vykopat byť jen jeden metr jeskyně a jaká malá pravděpodobnost je, že se něco objeví. Neměl jsem tuchu, ale byl jsem nováček plný odhodlání. Přišlo mne zajímavé zapojit se do kopání na Vymodlené a vykopat si jeskyni skoro od začátku. To bylo asi pro mne větším lákadlem, než jít ve vyšlapaných stopách a to byl asi důvod, proč jsem cítil, že mne tato díra v zarostlém svahu přitahuje.

Za dva týdny přišla moje první pracovní akce na Vymodlené. Tehdy jsme kopali s Milanem odbočku. Práce nám šla pěkně od ruky. Za dva dni jsme postoupili o dva a půl metru. Za cíl jsme měli najít pravý liťák, který jsme bohužel nenašli a tak jsme se pokusili na další akci jít na horu, ale nakonec jsme od toho upustili, protože to vypadalo jako zával. Ale i tak jsem se tam vrátil a rozhodl jsem se, že ten zával překonám. Pomalým rozborem se mi povedlo sesypávat kameny a štěrky a asi po metru a půl jsem narazil na náznak liťáku.

Další práce odbočce vytvořili malou volnou prostoru, která později slouží jako rekreační místo pro vrápence a odkladiště věcí. Tomto místu se říká můj dómek. Každopádně práce na odbočce ukázali, že máme kousek nad hlavou liťák. Bohužel od dalších prací v odbočce se upustilo.

Pokračovalo se dál v kopání do předu. Práce mne bavila. Byla to fajn možnost jak na víkend vypadnout z civilizace a odpočinout si. S Milanem bylo snadné se domluvit na akci a tak jsme v Krasu a na Vymodlené trávili spoustu času. Po každém pracovním víkendu jsme se posouvali dál do svahu.

Postupem času jsem si doplňoval vědomosti o jeskyňaření, poznával Kras a nové lidi. A mohu říct, že na Vymodlené bádá skvělá parta lidí. Podle některých bádá na bezvýznamné lokalitě a beznadějné díře, ale netrvalo dlouho a já jsem si uvědomil, že všechno to není jen o objevech, ale o přátelství a taky jiných zážitcích než je jen procházka v nově objevených prostorech. K čemu nadějné lokality, když uvnitř skupiny jsou spory a negativní emoce.

Další co jsem se naučil v Krasu bylo to, že člověk může mít znalosti geologie a speleogie, ale jeho teorie jsou jen postavené na jeho poznatcích, které nemusí být kompletní a pokud nevezme kopací načení a nekopne, nemůže si být člověk jistý správností svých tvrzení a většinou po každém metru se poznatky rozšiřují a teorie mění.

Někteří lidé Tvrdí, že jeskyně Vymodlená je zajímavá jeskyně a bude zajímavé sledovat bádání. Někteří lidé zase tvrdí, že jeskyně je beznadějně nacpaná až po strop. Ano tohle jsou teorie. Většinou je řekli lidé, kteří byli se podívat ve Vymodlené a řekli svůj postoj na základě svých poznatků. Jejich názory respektují. Je jen na nás dokázat která skupina má pravdu. Kdyby každý byl neomylný a měl vždy správné teorie, tak by nám toho už v Krasu moc na bádání nezůstalo. Protože by nám to všechno vybádali Wanklové, Absoloni a jim podobní.

Horší to bylo s nadutostí některých jedinců, kteří si myslí, že jsou všechno a bez nich by v Krasu nenarostl ani krápník. Jsou případi co nebyli na Vymodlené, ale dobře ví, že je to blbodíra, kde může kopat jen zoufalec… Možná mají pravdu, ale nějak nechápu proč musí urážet pracoviště druhé skupiny. Ale srát na krokotihlavy a pěkně z… Však ono se říká nadutost značí v hlavě dutost.

No jelikož mám rád šťastné konce, myslím si, že by na konci toho to článku měla být nějaká veselá historka. Jedna veselá historka mne napadá. Historka, která se odehrála teď nedávno…

Bylo nebylo jedno nedělní ráno, kdy jsem dojel na Michálku a po oblečení do pracovního jsme vyrazili s Milanem k Vymodlené. Před vstupem jsme si zapnuli světla a jdeme na čelbu. Od minulého týdne se posunula asi o metr.

U čelby jsem se zhluboka nadechl a posvítil do předu. Ano byla tam. Milan nekecal. Milan není ten člověk co by mne táhl do Krasu jen proto, aby si ze mne udělal dobrý den.

Pocítil jsem mírnou závrať vzrušení. Ve stropě byl malý otvor a tma v té díře naznačovala volnou prostoru. Před tímto malým otvorem zůstali všechny ty naduté řeči o blbodírách a protáhl jsem se dovnitř…

D ě k u j i B l b o d í r o ! ! !

—————

Pár fotek na místo slov:

Autor: Jirka Kuchař / ZO Moravský Kras