by
Tento článek bych chtěl věnovat klukům ze ZO 1-04, protože
jsem něco nasliboval a zase nedodržel.
S půlročním zpožděním, na sklonku roku (ostatně je
to čas k bilancování), tedy předkládám následující referát
z letošního
slovenského podujatia, tak, jak jsem to viděl já.
Ve dnech 28.7. – 1.7.2010 jsme se za ZO 1-04 Zlatý Kůň zúčastnili tradičního, již 51. Jaskyniarskeho týždňa,
tentokráte pod patronací speleoklubu z Banské Bystrice. Původně jsme měli jet až v pěti lidech,
ale vlivem pracovní vytíženosti dotyčných, se osádka vozu smrskla pouze na tři osoby (ač jedno individuum sice
dorazilo po vlastní ose vlakem, ale nakonec se zúčastnilo pouze slavnostního zahajovacího táboráku a ráno opět
prchnulo, neb mělo neodkladné povinnosti). 28. ve středu dopoledne jsme se tedy sešli na místě odjezdu v Praze.
Přesun proběhl bez komplikací po ose D1 – Slavkov u Brna – Bučovice (zde zastávka na oběd) – Uherské Hradiště
(nákup proviantu) – Starý Hrozenkov – Bánovce nad Bebravou – Bojnice (zde návštěva zámku s travertinovou jeskyní
ve studni) – Prievidza – Turčianske Teplice – Harmanec – Banská Bystrica (zde po menším hledání hlavního nádraží
vyzvednutí Honzy) – Špania Dolina.
Časově to vyšlo akorát, a tak po zahřívacím výšlapu z návsi na ihrisko
v kopcích jsme se ihned vrhli na stavbu stanů. Situace nenasvědčovala,
že by účast byla extrémní, nicméně jsme zvolili taktiku volby exkurzí
dle momentální nejmenší naplněnosti – pro následující den tedy
jednoznačně zvítězila volba Tajovského krasu s propasťovitou jeskyní
Dedkovské diery, kam ještě v ten okamžik před slavnostním zahájením
nebyl nikdo nahlášen. Zahajovací vatra byla podpálena se soumrakem
a pod oponou šedivých mračen, které nevěštily nic dobrého. Úvodní slovo nepronesl nikdo menší než sám předseda SSS Bohuslav Kortman.
Ihned poté se spustil jemný deštík.
Následující den nás přivítal
chuchvalci mlhy nad okolními kotáry i nad ihriskem samým, nicméně protentokráte se ještě
vyčasilo a průběh exkurze a celého dne se nesl ve znamení příjemného slunečného
počasí.
Tajovský kras se nachází v severovýchodním výběžku Kremnických vrchů a tvoří jakousi nudli protáhlou na jih
od Harmance až po Malachov (cca 10km). Dedkovské diery jsou pak vytvořeny na jeho severním okraji v nadmořské
výšce mezi 800-900m.n.m. v příkrém zalesněném svahu, u paty skalnatého vápencového výchozu. Cesta pěšky
vzůru od zaparkovaných vozidel dala opravdu zabrat a trvala snad hodinu. Exkurze se krom nás tří a dvou
pořádajících členů z banskobystrického klubu zúčastnili ještě dva Poláci. Vstup do jeskyně je situován k severu
a je vytvořen na výrazně vodou modelované puklině (ta byla při objevu zkraje 90.let z převážné části vykopána).
V závěru pukliny se pak nachází uzávěr do vlastního propasťovitého pokračování. To je tvořeno dvěma stupni.
První kratší v užším komíně a labilní rozpukané zóně a druhý prostorný s jednou přepínkou a se slaněním přímo
ve stropě a uprostřed centrálního dómu – ten je zároveň jedinou velkou prostorou jeskyně. Její dno tvoří vesměs
jeden velký obrovitý zával a sbor mohutných bloků spadaných ze stropu. Po okrajích je možno tu a tam mezi bloky
vlézt a obejít tak dóm paralelním bludištěm chodbiček dokola. Prostory jsou v zásadě suché, ač nejnižší část dómu
má zarovnané hlinito-bahnité dno s mimořádným množstvím egutačních jamek a jedním výrazným trativodným
místem při skalní stěně. Příležitostný bádací kout se však nachází po prolezení určité části závalovité části,
v krásně suché, až písčité plazivce. Jinak co se týče sintrové výzdoby, tak ta je omezena výhradně na centrální
dóm v podobě skromných stalagmitů a náteků bílé až nahnědlé barvy.
Jeskyně je hluboká 60m a o polygonu cca 250m.
Vzhledem k dostatku času po vylezení z jeskyně jsme neodmítli nabídku
našich průvodců na pokračování exkurze po povrchu planiny. Vylezli jsme tedy
zbývajících pár desítek metrů nad jeskyni, kde se nám otevřely nádherné
výhledy na Velkou Fatru. Navštívili jsme ještě dvě krátké jeskyňky
na východním, respektive jižním úpatí planiny – je zajímavé, že vchody všech
těchto jeskyní, včetně Dedkovských dier, se nacházejí v identické nadmořské
výšce (zmíněné rozpětí 800-900m), navíc po celém obvodu krasové plošiny.
Místní jeskyňáři si tedy lámou hlavu nad genezí a funkcí zdejšího, zajisté jen
ve zlomku odhaleného podzemního systému. Náhorní plošina nese krom toho
také stopy po antropogenní činnosti v podobě terénních zářezů, odvalů
a propadů (v místech dolomitických vrstev). Tímto jsme považovali dnešní exkurzní den za úspěšně naplněný, ovšem při sestupu dolinou k zaparkovaným vozům si neukojení Poláci vzpomněli na slova našeho průvodce Libora Štubni o možnosti ještě navštívit jistou jeskyni jménem Peklo s vodním tokem.
Jelikož nikdo neprotestoval, tak jsme nastartovali auta a vyrazili směrem zpět vzhůru
dolinou až do horské obce Kordíky. Odtud to je k jeskyni víceméně po rovině cca půl
hodiny chůze. Jak se záhy ukázalo, jeskyni tvoří v podstatě typický krasový ponor
ve dně prudce se svažující úžlabiny na hranici karbonátů. Potůček, který mizel v jícnu
závrtovitého ďolíku, byl poměrně bystrý a rozhodně naznačoval, že návštěva této
jeskyně nebude bez újmy, co se týče výsledného poměru mezi suchými a mokrými
partiemi oblečení. Jeskyně začíná cca 3m stupněm, který se musí slézt rozporem.
Pak následuje několik metrů horizontálního pokračování v podobě těsného meandru
(v jednom konkrétním místě pak lze hovořit až o „kalibrační úžině“. Na konci meandru
pak jeho rozevřeným dnem opět rozporem sestoupíme o nějaký ten metr dolů, zpět
na aktiv. Ten do menší síňky prýští vodopádem, před jehož účinky se není téměř
kam schovat, takže již zde máte overal řádně osprchovaný.
Kdo si jej však chce umýt důkladně, popř. si schladit zapařené nohy v gumákách, může pokračovat ještě pár metrů
opět nízkým, těsným kanálem po aktivu až k okraji nehluboké studny, kam se dravý proud řítí dalším vodopádem.
Do studny se dá samozřejmě též slézt, ale to už jste si pak mohli vzít rovnou neoprén.
Modelace prostorů je zajímavá – namísto hladkých erozních tvarů převažuje velice drsný a hrubý povrch stěn,
připomínající nezahlazený ztvrdlý beton.Sintrové náteky se vyskytují sporadicky (kupodivu ale naštěstí zrovna v tom
nejtěsnějším místě). Perspektiva jeskyně je velká, možné vývěry jsou vzdáleny minimálně 2km
směrem do Harmanecké doliny, bylo by zajímavé učinit barvící zkoušku, pokud již tomu tak nebylo.
Po návratu na tábořiště jsme logicky a s klidem dali sušit věci, někteří pod strom, někteří na brankovou konstrukci.
Poté jsme opět seběhli dolů do dědiny na vytoužené pivo a slíbené promítání. To, co následovalo, už byla jen
Sodoma-Gomora. Nebeská stavidla se otevřela nadoraz a lilo a lilo až do následujícího dne. Jediným štěstím bylo,
že se nám podařilo zajistit si odvoz terénním vozem zpět ke stanům. Ihrisko byla jedna velká bažina a někteří méně
prozíraví stavitelé svých plátěných příbytků museli vyhlásit nejvyšší povodňové stavy.
A chcalo fest celou noc, a chcalo i ráno. Exkurzní harmonogramy rázem nepoužitelné – muselo se improvizovat –
a hlavně se modlit, že se déšť alespoň zmírní. Jako první si mohli případní zájemci odškrtnout Ponickou jeskyni,
kde během uplynulých hodin neutuchajícího lijáku nastal povodňový stav
(jeskyně je ponorová a protéká jí aktivní tok) a možná byla leda tak povrchová exkurze.
Déšť neustával, a tak se neustále oddaloval okamžik konečného rozřešení kdo-kdy-kam-s kým.
My jsme nakonec ze zbylých variant vybrali opět asi tu nejlepší možnou, a to návštěvu Starohorského krasu
s jeskyněmi Jeleneckou a Môcovskou.
Nakonec se rozhodlo v 10.hod., déšť-nedéšť.
Na rozdíl od včerejšího pěšího krkolomného putování po krásách Tajovského krasu
nám dnešní lokality leží přímo u nosu (myšleno u parkplatzu).
Naše cesta netrvá dlouho – ze Španiej Doliny to je cca 10km po státní silnici ve směru Banská Bystrica – Ružomberok.
Vozidla parkujeme na odpočívadle, jemuž vévodí jakýsi monument či památník.
V neustálém chcanci se soukáme do overalů, jako průvodce se nás ujímá samotný velkomožný pan vedoucí
banskobystrických – Stacho Mudrák, který naší skupinu bez otálení naviguje rovnou zpět dolů po hlavní silnici.
Vpravo se dere úzkým skalnatým koritem notně rozvodněný potok – to ještě nevíme, že jej budeme muset přebrodit.
Po pár desítkách metrů se ocitáme u betonové propustě, kde Stacho velí k zastavení. Naproti přes rozbouřenou
bystřinu se těsně nad jejím zpěněným proudem rýsují nenápadná kovová dvířka (jako by to byla nějaká udírna).
Následující taškařice se takřka vyrovná návštěvě jeskyně samotné.
Stacho jako klíčník je nucen první vstoupit do zrádného proudu – daří se mu to,
ač jistotu opory neměl žádnou – kluzké kameny pod strhávajícím proudem
šlo pouze tušit. Následující již to měli usnadněné – Stacho z druhé strany podával
pomocnou ruku. Nakonec tuto nástrahu překonali bez koupele všichni, včetně
jednoho malého klučiny – ten se ovšem paradoxně zalekl a zasekl na samotném
vstupu do jeskyně – za plechovými dvířky je totiž malý (byť technicky triviální
stupeň dolů) – ne více než 2 – 3 metry. Značnou dobu kluka přemlouvali a pobízeli,
že to nic není, že to zvládne a že mu pomůžou, nic to nebylo platné,
nakonec se přebrodil zpět na silnici.
Tato Jelenecká jeskyně je tedy unikátní již svým přístupem a polohou.
V čase našeho vstupu dovnitř hladina potoka šplíchala doslova milimetry pod spodní
hranou vstupního otvoru – bylo by jistě zajímavé, kdyby za našeho pobytu v útrobách
travertinu hladina ještě o něco nastoupala a jeskyně by začala plnit funkci ponoru.
Jelenecká jeskyně je vytvořená v mohutném ložisku travertinu. Její doposud
známé prostory čítají cca 60m. Největším unikátem je však skutečnost,
že podchází zmíněný potok, a to opravdu v nevelké hloubce, aniž by se voda
z potoka jakkoliv projevovala v podzemí, naopak, aby toho nebylo málo,
tak jeskyně má svůj vlastní podzemní vodní tok a tím i zcela vlastní hydrologii,
protože tato podzemní voda má úplně jiné chemické vlastnosti a její průtok
je nezávislý na momentální a lokální hydrometeorologické situaci.
Tok se objevuje na konci jeskyně v úzkém sifonu, který již byl v minulosti
pokoušen, ovšem potápěči údajně pohořeli na příliš silném protiproudu.
Potůček meandruje mezi kulisami v nejnižších
partiích jeskyně, aby po několika metech opět zmizel v neprůlezných
zúženinách. Jeho další cesta podzemím však již není dlouhá, neb jeho vyústění
lze dle slov Stacha s největší pravděpodobností lokalizovat ve vývěrech o
něco níže za silnicí.
Ač rozlohou nevelká, je Jelenecká jeskyně členitá, a to díky svému vzniku, kdy oproti klasické vápencové jeskyni,
kde se prostory působením vody a chemizmu zvětšují, přibývající travertinové vrstvy lalokovitě uzavírají prostor
pod sebou. Výzdobu jeskyně tedy tvoří lalokovité či bochníkovité převislé útvary nebo kulisy s hrachovitým
či bradavičnatým povrchem. Na některých místech je možno v travertinu nalézt kořeny stromů, větve či menší kmeny.
Pouze nejnižší partie v návaznosti na vodní tok mají odlišný vzhled – hladké, lesklé náteky,
jako v typické krasové jeskyni.
Z jeskyně vylézáme, aniž by se vodní stav potoka
jakkoliv změnil – naštěstí.
Náš další cíl se nalézá jen o pár kilometrů výš, kdy popojedeme po hlavní
silnici přes obce Motyčky (komuže to tu patří?…) a Štubne a v Jergalech
vyjedeme po asfaltce do úbočí vpravo, až na kraj lesa, kde necháváme auta.
Je to smluvené místo s naším dalším průvodcem Martinem Budajom.
Od aut musíme ještě vystoupat pár stovek metrů suchou dolinou
přes samotu Môce, než staneme před skálou,
po níž svižně mizí deštěm vyživený potůček (ještě že už přestalo).
Tok je uměle odkloněn do aktivního ponoru,
aby nezaplavoval vstupní prostory samotné jeskyně.
Po návštěvě Jelenecké jeskyně se nás tu sešla už jen slabá polovina z původní skupiny, a to včetně onoho klučiny,
který opět protestoval a nechtěl ani nakouknout do bezproblémové vstupní prostory.
Samozřejmě jsme byli dostatečně informováni a psychicky připraveni na zdejší specialitu
v podobě nevyhnutelných bahenních zábalů.
Jeskyně fungovala a občas i v současnosti funguje za vysokých vodních stavů jako ponor.
Dnešní známé prostory dosahují délky 400m.
Ty nejsou nijak zvlášť členité, dá se říct, že osou je hlavní povodňová chodba,
která si po celé délce udržuje stejný směr – odhadem J – JZ.
Ze vstupní prostory se chodba zužuje až do místa,
kde je zabudována bytelná pancéřová uzávěra (má to svůj význam,
aby se chodba dál při náhlých povodních nezanášela sedimenty).
Bezprostředně za ní následují dlouhé metry zmíněných bahenních
plazivkových galejí.
Pro zpestření je do této cesty umístěno dokonalé pravoúhlé kolénko
mlaskavého sifonku.
Po jeho zdolání se již zvolna profil chodby rozšiřuje do únosných mezí,
až se nakonec můžeme postavit a protáhnout záda.
Zároveň se nenápadně vytratila ta hnědavá břečkomodelína.
Až do těchto míst tedy musely zasahovat povodňové vpády. Zároveň tady někde musejí být skryté trativody směřující
kamsi hloubš na aktiv. Chodba mění charakter – počvu namísto bahna vystřídaly opadané balvany, pravá stěna nese
stopy výrazné vodní modelace – facety. Jsou zde vyvinuty dokonce užší paralelní větve, popř. kulisy. V místech
největšího profilu chodby dochází také na ojedinělou výzdobu, která však stojí za to plazení blátem – lahodně bílé,
mléčné stalagmity, stalaktity i stalagnáty z čistého kalcitu, pokrývají relativně nedávno opadané zmíněné bloky a suť.
Následující pasáž opět dostává poněkud odlišný charakter – ve změti balvanů
se totiž dno chodby nenápadně rozevírá a vytváří tak náznak meandru
(této skutečnosti jsme si všimli až na zpáteční cestě). Úzká puklina,
ne však nepřekonatelná, pokračuje v duchu původní tektoniky chodby,
zatímco ta pokračuje v stále pohodlně průchodném profilu paralelně dál.
Puklina směřuje kamsi dolů.Po detailním pohledu a posvícení si je zřejmé,
že se za nejužším místem viditelně rozšiřuje do tajemného černého prostoru.
Vhazované kamínky v nás nejprve vyvolávají pocit, že je tam vodní hladina,
ale pozornější poslech tuto možnost nejspíš vyloučil. Každopádně puklina je
na hranici průleznosti – pajcr a kladivo by to ale měly během chvíle napravit.
Náš průvodce nakonec zalovil v paměti – údajně tam přeci jenom jednou
už někdo byl, a to prý nějaké dítě, nějak ho tam nacpali a vytáhli zas ven.
Výsledek? Snad že to dál nikam nevede. Ale kdo ví, jestli tam bylo malé dítě,
tak sotva mělo zrovna nervy na nějakou obsáhlejší prolongaci.
Já si myslím, že by tudy cesta mohla vést.
Vraťme se ovšem k pokračování původní chodby.
Ta se nakonec po několika metrech zužuje a dál již pokračuje v přímém směru jako vykliňující puklina.
Před tím ale dochází v dosavadní morfologii k razantní změně, kdy v pravém úhlu odbočuje doprava pokračování
do silně narušené tektoniky.Nestabilní závalová zóna je jakž takž vydřevena letitým trámy.
Na jejím konci, v těsné prostůrce, vede již jediná cesta dál, a to vzhůru poměrně těsným komínkem.
Ten je vytvořen v návaznosti na zmíněnou tektoniku, v podstatě se prolézá vzhůru nad zával.
Ač je to jen nějaké 3-4 metry vzhůru, není to žádný med, je to taková plazivka proti gravitaci.
O to větší překvapení je, kam vyúsťuje.
Do bezkonkurenčně největší prostory doposud objevené v tomto systému,
do regulérního dómu. Navíc i s nejbohatší výzdobou.
Z komínku se vylézá přímo u pestré galerie, po levé straně je pak
šikmá vysoká stěna s masivními bělostnými sintrovými náteky.
Do nejnižšího bodu dómu se sestupuje po mohutném suťovém kuželu,
který je vlastně součástí závalové tektoniky. Zajímavostí je, že pravou stěnu
dómu pokrývají v jednom místě výrazné facety. Přitom pokračování dómu
v nejnižší části je zakončeno kompaktní skálou a nikde nejsou ani náznaky
případných trativodů. Odtud již není jiné cesty, než zpět tou samou.
Ve vstupní prostoře ještě zalézáme do plazivkovité větve
vpravo, i zde by se snad ještě dalo něco vybádat.
Na světlo boží vylézáme jak ti ošípanci.
Drahnou dobu pak věnujeme očistě v ponorovém potoce.
Mimochodem, nikdo údajně netuší, kam je tento (bezpochyby rozsáhlý a perspektivní) krasový systém odvodňován,
kde jsou vývěry. Chalani mají v současnosti nakopnutou novou nadějnou lokalitu
(mnohem výš než je současný ponor Môce), přes kterou jak doufají, se dostanou na kloub věci.
Večer se pak nesl v duchu kytary a grilování overalů
u táboráku na ihrisku.
Třetí exkurzní den jsme se rozhodli věnovat Harmanecké jeskyni,
a to jak veřejné části, tak nepřístupným partiím.
Že to bude až tak výživné, jsme ale ani ve snu nečekali.
Už jen ty nekonečné serpentiny turistického chodníku
vzhůru k jeskyni byla celkem solidní rozcvička.
260m převýšení – tak tohle asi nebude jeskyně
pro zájezdy německých důchodců.
Nejdřív jsme ale dole na parkovišti dosušovali hacafraky
na ranním sluníčku.
A čekali. Hodinu. Dvě.
Někde došlo k informačnímu šumu. Sraz měl být snad právě
na parkovišti, alespoň jsme to tak pochopili. Nicméně se nic nedělo.
Vyrážíme tedy vzhůru s tím, že se tam něco dozvíme. Nedozvěděli jsme se nic,
náš průvodce (Lubo Hraško) ještě nedorazil. A tak zase dlouhé čekání a pařák.
Mezitím dorazila banda jeskyňářů z oblastní skupiny Plavecké Podhradie, kteří, jak se zdálo,
hodlají prolézt celou Harmaneckou s námi. No, pitný režim rozhodně nepodceňovali.
Konečně dorazil i Lubo, takže se můžeme strojit. Ani nevím, kolik už bylo hodin, no, určitě už k polednímu.
Vcelku zběžně, bez zbytečného zdržování, jsme proběhli první polovinu oficiální
trasy až do Bludného dómu. Odsud již následovala trasa mnohem méně
pohodlná, zvláště pro některé jedince. Nezpřístupněná část Harmanecké
jeskyně by se dala stručně charakterizovat jako soustava dómu větších rozměrů,
pospojovaných exponovanými úseky v podobě těsných průlezů, často přímo
mezi bloky závalu. Navíc Lubo se ukázal jako drsný šprýmař a tajně si nás
testoval, co sneseme. Obzvlášť naši slovenští kolegové museli v duchu spílat
do kokotôv. Například nás vedl do jednoho dómu, jak jinak, než přes extrémně
zúžené místo, navíc mezi pěkně ostrými bloky. Samozřejmě z dómu nevedlo
další pokračování, takže jsme se museli vracet stejnou cestou. A jak se tak
všichni jeden po druhém pasírují skrze skulinu, jenom tak nahlédnu vpravo dolů
do zařícené síňky, je logické, že je propojena s centrálním dómem, když vidím,
jak se mihotají odrazy čelovek již prolezlých nebožáků.
Sprostě jsem tak s největší pohodlností obešel Lubovo kalibrátor
a odhalil tak jeho lišácké záměry.
Jednotlivé dómy oproti zpřístupněným částem neoplývají nějakou bůhvíjakou výzdobou,
spíše převládá zařícený charakter (viz zmíněné závalové úseky),
což odpovídá skutečnosti, že tyto partie již kontaktují dolomitické vrstvy.
V jednom dalším velkém dómu se Lubo tváří, jako že už jsme na konci, tudíž se budeme vracet.
Nikdo samozřejmě nic nenamítá, zvláště Plavečáci jsou jistě nadšeni.
To ovšem netuší, že Lubo si přichystal další taškařici. V boku dómu jsem si všiml okénka,
které však ústilo nad nehlubokou propástku.A jelikož nebyla vystrojená a lano jsme s sebou neměli,
považoval jsem to tedy opravdu za jasný konec exkurze. No jo, jenže nás provázel Lubo,
a tomu se evidentně ještě nechtělo ven z jeskyně. Suverénně se vecpal do okénka a než by ses nadál,
záhadným způsobem stál na dně propástky.Ukázalo se, že vlevo za okénkem je nenápadná římsa,
po které se dá vcelku bezpečně slézt dolů (i nahoru) – a to jsem netušil,
že to budu muset při návratu absolvovat hned několikrát.
Nyní však Luba jako kdyby posedl Harmanecký běs a počal
nekompromisně razit cestu vpřed.
Z propástky pokračoval opět těsný průlez, který se mi zdál v tu chvíli
vcelku jednoduchý ve smyslu orientace. Rozhodl jsem se tedy odložit si
zde ledvinku s foťákem, ve kterém mi stejně došly baterie.Na zpáteční
cestě si ji vyzvednu (sem si myslel). Toto bylo taky poslední místo,
kde jsem viděl někoho za mnou. Za průlezem následuje nečekaná změna
ve zdejším stereotypu. Dostáváme se do krásně vykrouženého freatického
kanálu zvoucího se Žabí chodba (tedy doufám, že se tak jmenuje).
V souvislostech tohoto jeskynního systému je to takové malá záhada
a nelogičnost. Odkud a kam vedl a jakou měl funkci?
Kanál není nijak prostorný, chvílemi je nutné se i plazit.
To ovšem nijak nebrzdí Luba, který stupňuje své neúprosné tempo,
jako bychom utíkali jeskynními mutanty. Když se ohlížím,
za mnou už jen tma a ticho. Dostáváme se ke konci chodby,
kde je opět tektonická porucha.Cesta pokračuje výlezem z kánalu vlevo
vzhůru skrze rozrušenou zónu. Mě však upoutává zdánlivé ukončení
kanálu. Ten evidentně pokračuje za nestabilními bloky dále. Natahuji se
mezi kameny k nepřehlédnutelnému otvoru. Svítím do něj a je to jasné –
za sborem nakupených bloků kanál pokračuje.
Vracím se s rozjitřenou myslí k místu, kde Lubo s Jardou vylezli z kanálu. Ocitám se v temném nevlídném dómu,
odkud vedou na všechny strany odbočky. Tak, a kudy teď. Už ani nevím, jak to bylo, asi jsem zkoušel i volat do tmy.
Každopádně jsme se našli (na rozdíl od těch, co zůstali za mnou, ti se nejspíš vrátili ven). Z temného dómu byl opět
těsný průlez typu lis (dvě ploché, téměř vodorovně uložené desky,mezi nimiž je prostoru tak na výdech).
Ani následující dóm ještě nebyl poslední. V těchto partiích dosahuje zařícenost již apokalyptických rozměrů.
Do toho opravdu nejzazšího dómu (pro zatím) se opět dereme vzhůru úžinou mezi ostrohrannou sutí.
Zde je v protilehlé stěně malá odbočka za roh, kde mělo být jakés takés bádací pracoviště,
což dotvrzovala lešenářská trubka zde osiřelá. Odbočka beznadějně končí uzavřeným komínkem.
Někdo si tu asi vybíjel nervy. Mnohem povzbudivěji se však tvářil opačný konec dómku.
Tady je jedna pevná stěna určena tektonickým zlomem, zatímco druhou polovinu tvoří extrémně rozrušená hornina –
rukou se dají odlupovat celé bloky. A právě v tomto „kamenolomu“ jsme zaregistrovali velmi silný průvan.
Okamžitě nás popadla objevitelská horečka a všichni tři jsme začali dolovat několikakilové šutráky, až z nás lilo.
Rázem jsme nevěděli o světě tam venku, natož o našich spoluexkurzantech, které jsme nezodpovědně nechali
někde napůl cesty od východu z celého labyrintu.
Nezdá se to, ale mohli jsme tam bejčit možná i něco přes hodinu, než návaly endorfinu opadly.
Nakonec jsme usoudili, že tohle je tak na pořádný odstřel. Lubo zavelel k ústupu.
Cestou zpět jsem ho ještě upozornil na ono zdánlivé
zakončení Žabího kanálu, načež Lubo
horlivě zareagoval bezmyšlenkovitým rozebíráním závalu, než mu došlo, že se to
může sesypat zofort. Zkrátka jeskyňář duší i tělem.
Když jsme dospěli ke druhému konci kanálu, myslel jsem již na foťák,
který jsem si tu před zúžením odložil. Prolézám z kanálu a najednou jsem
pod propástkou, říkám si kurňa,tam mi to přišlo užší, ale hlavně,
kde je ten foťák. No, asi ho vzali ti, co nešli dál. Vylézáme tedy z propástky
a ejhle, celá tlupa celou dobu čeká v dómu před propástkou.Tak to jsme
nečekali, že tak dlouho vydrží, vždyť to musely být pomalu 3 hodinky,
co jsme se jim ztratili. Foťák samozřejmě nikdo neměl, tak jsem byl z toho
tak zmatený, že jsem nakonec podlehl bludu, že jsem si spletl místo uložení
a že to bylo až v následujícím zúžení mezi dómy.
Když jsme se jím prosoukali, bylo jasné, že tomu tak není.
Tedy zpět do propástky a do zúženiny. Ale co to, ukazuje se, že to tu není tak jednoduché, jak se zprvu zdálo,
je tu hned několik paralelních průlezů. "Sakra, ale kterej je ten pravej, kterým jsem sem vlezl poprvý".
No nemohu ho za boha najít. Vzdávám to a lezu z propástky a začíná mě svrbět myšlenka,
že si někdo ze mě dělá šprýmy. Jelikož si však nikdo šprýmy nedělal, tak jsem rezignoval s tím,
že aparát holt zůstane v temnotě pro některé budoucí průzkumníky.
Lubo a Jarda to ale nechtěli dopustit, a tak následoval třetí sestup do propástky,
já už jsem dole jenom čekal, jak se poštěstí při hledání jim.
Chvíli to trvalo, ale nakonec se přeci jen zadařilo a fotoaparát byl v tom záludném minilabyrintu nalezen.
Vlastně teď si dodatečně vzpomínám, že to byly foťáky dva,
snad i Jarda si ho tam odložil.
No, takže toto intermezzo dopadlo šťastně a všichni už se těšili, až vylezou na denní světlo.
Ovšem chyba lávky, Lubo to měl moc dobře promyšlené.
Když se naše procesí propasírovalo skrze závaly zpět do Bludného dómu,
pokračovali jsme zpáteční větví prohlídkové trasy, kde nás čekala ještě mnohá skvostná zákoutí a galerie,
jejichž vrcholem byla zelenkavá čirá jezírka.
V Dómě pagod, kde se okruh uzavírá, jsme potkali turistickou skupinu
s infiltrovaným Francimusem, který si naše zjevení musel hned vyfotit.
Už už jsme pár metrů před východem, v Dómě objevitelů,
když tu náhle Lubo opět zavelel k sestupu z betonového chodníčku
do nenápadné díry vlevo – to už někteří neskousli a nešli do toho.
Opět jsem si odložil foťák ve vstupu,
nyní již na opravdu nepřehlédnutelné místo.
Odbočka nese název Severní labyrint a jedná se zpočátku o jednoduchou
přímou sestupnou chodbu – kanál. Její průstup by nebyl sám tak náročný,
ovšem byl bržděn neobyčejně pestrou a zachovalou výzdobou, takže člověk musel doslova volit každý jednotlivý krok
a hlídat si zároveň hlavu. Sestoupili jsme až do místa, kde se směr lomí prudce vlevo
a charakter se mění na nepřívětivou plazivku bez výzdoby, ta má pokračovat ještě daleko.
Do toho se už ale nechtělo nikomu, a tak jsme vylezli zpět na prohlídkovou trasu.
Pořád to ale nebylo od Hraška všechno, těsně před
oddělujícími dvířky do vstupní Izbice nás odklonil do chodby vpravo, naštěstí
sem vedl také betonový chodník. Ten vedl kousek prokopanými sedimenty, na
jejichž hraně po pravé straně jsme byli upozorněni na zasintrovanou kostřičku
netopýra. Chodba nás zavedla do Dómu s větší vodní plochou, bylo zde
jakési improvizované skladiště – stočené hadice, různý materiál.
Lubo ale neotálel a cpal nás do otvoru vpravo za rohem.
Byl to průměrný plazivkovitý úsek, ale naše těla byla přeci jen
už dost jetá, tak každý nepřirozený pohyb a dotek skály bolel.
Plazivka vyúsťovala oknem do rozsáhlého dómu, v jehož čele
se rýsoval les (tedy spíš polom) velkých pagodovitých stalagmitů.
Do dómu se z okna sestupovalo po lehce pofiderním rozviklaném
a zrezavělém žebříku. Zadní část dómu pak přecházela
v mohutnou propast do dalších prostor níže.
Štěstí, že jsme s sebou neměli lezeckou výstroj, jinak by nás byl
Lubo schopen nahnat i tam. Z dómu sice vedl uměle prokopaný
tunel v závalu pod pagodami přímo do vstupní Izbice,
ale my jsme si museli ještě vytrpět zpáteční cestu plazivkou.
Tak to bylo dnes opravdu už všechno, ven jsme vylezli ani nevím v kolik,
rozhodně už bylo dost pokročilé odpoledne a paní v kase i občerstvení právě zavíraly.
Lubo nás ještě pozval do podkroví správní budovy,
kde se na zdi rozprostírala obrovská podrobná mapa celého systému.
Závěrečný večer probíhal opět na Klopačke promítáním
dokumentů a celé to uzavřela hudbou k tanci a poslechu bluegrassová
skupina Vodopád z Brezna. Pivo teklo proudem a došlo i na obligátní
borovičky.
V den odjezdu jsme si logicky přispali, na ihrisku již pozvolna probíhala
debordelizace a balení. Sluníčko pálilo pěkně zostra do naší kocoviny –
no jo, si vzpomínám, vždyť já vlastně nespal vůbec,
celou noc až do svítání jsem udržoval oheň a popíjel zbytky piva.
Cestu dolů k autům jsme si ještě prodloužili po naučném
Baníckem chodníku s několika zastaveními a informačními panely.
Z chodníku, který vede částečně po hraně gigantického důlního odvalu,
je překrásný pohled na celé údolí s osadou.
Špania Dolina byla původně hornická osada a celé širé okolí je doslova provrtáno důlními díly různého stáří.
Nemá cenu zde ale popisovat celou historii, ta je dostatečně obsáhle shrnuta zde.
Kolem poledne jsme naložili bagáž do auta a vyrazili na
zpáteční úmornou cestu home.
Poslední slovenskou zastávkou se staly ještě Turčianské
Teplice a zdejší termální koupaliště, kde došlo ke zchlazení, osvěžení a očistě
zároveň.
Na dálnici před Prahou došlo k tradiční nedělní
zácpě, dorazit jsme ale stihli se soumrakem.
Takže na přesrok na viděnou na 52. ročníku v Tisovci.
A návěr ještě pár souvisejících odkazů:
fotky JK Žilina
fotky JK Handlová
fotky JK Plavecké Podhradie
fotky Francimus
článek Francimus
článek JK Strážovské vrchy (B.Kortman)
5 dokumentačních videí je možno shlédnout v rubrice Videa (YouTube).
autor: speleology
