by První červencový týden patří řadu let k vrcholům Dagmarácké sezóny. Dva státní svátky, 3 dny dovolené a dva víkendy k tomu dávají možnost strávit v krasu plných 10 dní. Právě proto se v tomto období konal už 16. ročník "Dagmaráckého pracovního týdne." A letos byl opravdu jedinečný a mimořádně plodný. Dali se dohromady jeskyňáři z mnoha speleoskupin České i Slovenské republiky a na dvou našich lokalitách se podařilo udělat zásadní posun. Na tuhle akci jen tak nezapomeneme a bude těžké ji ještě někdy překonat, laťku jsme letos nastavili hodně vysoko.
Hlavní otázkou již začátkem roku 2018 bylo, kam vrhneme naše bádací úsilí během letošního DPT (Dagmarácký pracovní týden). Už dlouho dopředu se hlásilo dost lidí, že určitě na pár dní dojede. Nakonec to vycházelo tak, že budeme mít každý den k dispozici 10 až 12 zdatných úderníků a bude se tedy pracovat na několika pracovištích současně anebo…. nebo se pustíme do místa, které je sice velice nadějné, ale nebádá se tam už roky právě proto, že je potřeba k bádání enormní množství lidí. Řeč je o Honzově chodbě v jeskyni V Jedlích.
Honzova chodba je hlavním odtokovým místem jeskyně V Jedlích, je pravidelně při větším průtoku Jedelského potoka zanášena splaveným štěrkem a pískem a v současnosti je dostupný jen zlomek délky celé chodby. Zároveň je to však ta nejnadějnější cesta, jak se dostat na vytoužený podzemní systém mířící k Amatérské jeskyni. Ze současné generace badatelů v naší skupině není žádný pamětník, který by byl v Honzově chodbě dál, než kam je možné se dostat v současnosti. Jediné, co máme, je mapa Hypra a Šmikmátora z roku 1978, kde je zakresleno ještě poměrně dlouhé pokračování chodby (dalších cca 15 m), nyní kvůli náplavám nedostupné (na jiných mapách jeskyně V Jedlích není Honzova chodba zakreslena). Navíc není úplně jasné, jak Honzova chodba končí, nějaký popis se nedochoval a v mapě je jen zúžené místo s otazníkem. Byla chodba příliš úzká a neměli tenkrát technologie na její rozšíření? Nebyl dostatek lidí pro toto náročné pracoviště? Objevila se v té době jiná perspektivnější lokalita? Nebo Honzovu chodbu zanesla štěrkem jarní voda a badatelé už neměli chuť a sílu ji znovu prokopávat? Příliš mnoho otázek a odpověď leží 15 m před námi utopená ve štěrku.
Není divu, že nás tato tajemná část jeskyně V Jedlích celé roky lákala. První pokusy podívat se dál v Honzově chodbě jsme podnikli už v roce 2009, kdy jsme se na aktuálním konci Honzovy chodby dostatečně zahloubili, ve stěně obnažili úzké okénko, kudy chodba pokračuje a tudy se dostali ještě nějaké 2-3 m dál. Jenže všechno naše úsilí zhatilo vydatné tání sněhu na jaře roku 2010. Při ústí Honzovy chodby vyvěral z bočního kanálku proud vody a vodopádem dopadal přímo do místa, kde jsme deponovali materiál. Tento vodopád jsme tu nikdy předtím neviděli, takže jsme žili v přesvědčení, že štěrk zde uložený voda do Honzovy chodby nespláchne. Jenže Jedelské propadání je jako ementál, voda přišla z místa, odkud ji nikdo nečekal a celý náš postup byl opět zaplněn štěrkem. Od té doby nám bylo jasné, že pokud by se někdy mělo v Honzově chodbě pokračovat, tak jedině za předpokladu, že se všechen vykopaný sediment bude transportovat až před jeskyni. Nějaká mechanizace by byla docela komplikovaná (klikaté a úzké vstupní partie, Meandrový dóm), takže by bylo nejlepší použít odhadem 12 lidí, udělat řetěz a kýblovat vše ven z jeskyně.
Tahle myšlenka ležela dlouho u ledu, ale teď s blížícím se DPT však nabírala docela reálné rozměry. Koncem března 2018 jsme proto využili partičku skautů a experimentálně ověřili, nakolik bude tento systém těžby smysluplný a reálný. Osvědčilo se, malí skautíci toho za sobotu vytransportovali z jeskyně opravdu hodně a bylo rozhodnuto: pro letošní pracovní týden bude hlavním cílem dostat se v Honzově chodbě co nejdál.
pátek 29. 6.
V pátek odpoledne přijíždí první natěšení badatelé a hned by chtěli kopat. Na Honzovu chodbu v Jedelském propadání nás musí být víc, a proto jsme nachystali i druhé rezervní pracoviště, Jedelskou ventarolu. Tam můžou po večerech kopat nevybouření jedinci, kterým nebude stačit přes den kopaná Honzova chodba, popř. se sem dají odeslat přebyteční pracovníci. Už v pátek tedy bádání startuje a z Jedelské ventaroly je vyvezeno 20 koleček z místa zvaného "v sintrech", tj. tam kde jsme se kangem dostali přes sintrovou bariéru a narazili na jezevčí brloh a kde se i posledně bádalo a hledal směr dalšího pokračování. Na tomto místě musím zmínit, že došlo k jednomu osudovému setkání – Pavel zvaný Krteček poprvé dostává možnost zabádat si v Jedelské ventarole a aniž by to v tu chvíli někdo vůbec mohl tušit, jde o setkání, která se stane osudové jak Krtečkovi, tak Jedelské ventarole 😉
sobota 30. 6.
V sobotu nás ještě není ten ideální počet (ve stejném termínu se totiž konala na Strážově Zelená modrá a někteří tam nechtěli mít absenci), to ale ničemu nevadí. Jedna partička jde pokračovat do Ventaroly, druhá skupina jde připravit technické zázemí pro těžbu z Honzovy chodby – ukotvit a napnout lanovku před vstupem do jeskyně, bez které bychom se tu neobešli. Když je vše připraveno, přidává se i tým z Ventaroly a jdeme společně těžit z jeskyně V Jedlích. Na Honzovu chodbu nám stále ještě někdo chybí, takže se věnujeme optimalizaci těžební trasy, především zahloubení nízkého místa před Střeleckou úžinou. Byla z toho nakonec pořádná kýblovačka, místo jsme krásně vyčistili a po zbytek týdne budou všichni jen rádi, že se tu s kýblama nemusí krčit. Při tom zahlubování byl rovnou vytahán i štěrk splavený do Střelecké úžiny. Ta je teď vyčištěna téměř na skalní dno a v podstatě jen čeká na odvážlivce, který se ji pokusí prolézt.
Stihla se ten den i kontrola vodního stavu ve II. propasti jeskyně Dagmar – hladina byla nalezena cca 2 m nade dnem, tj. je zatopena nejnižší komora. A co se dnešního postupu ve Ventarole týče, stále není úplně jasné, kudy směřovat další pokračování, takže se začalo pracoviště "v sintrech" vyvážet tak nějak celé a na povrch se dostalo několik kubíků zeminy. Při levé stěně byla pod drobnou krápníkovou výzdobou (bylo ji možné vidět už při minulé akci) obnažena úzká puklina ve skále, po vyčištění by mohla být průlezná. Zatím je to nejnadějnější směr.
neděle 1. 7.
V neděli už netrpělivě vyhlížíme posily, naše navrátilce ze Strážova. Ti ale doráží poměrně pozdě a neděle tak bylo využita výhradně k bádání v Jedelské ventarole. Odtud byla na kolečkách vyvezena další megaporce sedimentů. Nejdřív bylo vyklízeno od hlíny včera nalezené okénko ve stěně chodby. Není bůhvíjak velké, ale jde z něj cítit slabý průvan, takže určitá naděje tu je. Pak se tu stavil Milan z metra, zkoukl situaci, prohlédl tvarování stropu, vrstvu šedých jílů, aplikoval na celou situaci poznatky získané při kopání Ztracené chodby ve Vymodlené a poradil klukům, že je potřeba to tu začistit na skalní dno a pak se uvidí. A ještě ten den se dostavil výsledek.
V podstatě celé pracoviště "v sintrech" už je minulostí, prostě bylo odtěženo, jen ty sintry přilepené u stropu tam zůstaly. V hliněném dně chodby jsme postupně začali narážet na skalní dno a to jakoby v daném místě tvořilo ve dně velké lavor. Jenže tenhle lavor nemá dno – skalní stěny se po celém okraji stáčí kolmo dolů. Od průvanového okénka dokonce vede ve skalním dně úzký žlábek klesající přímo sem. Podařilo se zde, uprostřed pracoviště "v sintrech", najít dávný ponor vod? Dále zahlubujeme a ze sedimentu se vynořují kruhové tlakové kanálky směřující kolmo dolů, bohužel velice úzké (kolem 10 cm). Při dalším čištění a obnažování celé plochy tohoto ponoru se prostor směřující dolů dělí do dvou kanálů/studní. Jsme brzy nějaké 2 m pod dosavadní podlahou jeskyně, ale první z čištěných kruhových kanálů se ukazuje pro další postup bezpředmětný, příliš se zužuje. Nevzdávat to, burcuju kluky s tím, že ten druhý kruhový kanál vypadá mnohem větší a pokud se nerozdělí na vícero užších kanálků nebo se neuzavře jen ve slepý hrnec, tak by mohl být dostatečně široký pro další prolongaci. V každém případě se jedná o veliké překvapení ve dně jeskyně a teoretickou cestu k vertikálnímu odvodňování Jedelské ventaroly.
pondělí 2. 7.
Je pondělí a těžba z Honzovy chodby se rozjíždí na plné obrátky. Od březnové akce se skauty zde trochu toho splaveného sedimentu zase přibylo, ale není to nic tragického. Také počasí nám přeje – neprší a i když Jedelský potok slabě teče a cedí se do podzemí přes 1. i 2. ponor, tak vody je tak málo, že v samotné jeskyni neteče nic. Lidský řetěz je natažen z čelby v Honzově chodbě až na deponii venku před jeskyní, těžba jede až do pozdního odpoledne a jeskyni v plastových kýblech opustí přes dva kubíky štěrku. Postup na čelbě je velký, ale přeci jen ne tak optimistický, jak jsme čekali. Musíme v první řadě najít okno v levé stěně, kudy chodba pokračuje. Čekali jsme, že na povrch odcestuje pár desítek kýblů a okno se objeví. Jenže na něj narážíme až ke konci dnešního bádání po zahloubení o téměř 2 m. Je tak mnohem níž, než si pamětníci vybavují (Jenda a Matouš, je to už skoro 10 let) a jen to ukazuje, kolik štěrku sem za ty roky Jedelský potok spláchnul.
Před opuštěním jeskyně využila naše živá sonda (Jéňa) toho, že jsme v sobotu v rámci přípravných prací vyčistili i přístup ke Střelecké úžině a přes tuto úžinu se prosmýkl. Dostal se do malé komory, žádné výrazné pokračování nenašel a vrátil se (tedy ten návrat neproběhl úplně hladce, byl to tvrdej boj a největší překážkou byl možná ten Jeňův hydrocefalus 🙂 Střelecká úžina se ukázala být pořádnou výzvou pro všechny vyznavače úžin. Ona prostůrka, ve které se otáčel, byla objevena v roce 1963, nepřinesla výraznější postup a tím byly práce ve Střelecké úžině ukončeny. Jéňa tak navštívil místo, které od jeho objevu prolezlo asi jen minimum lidí, minimálně ze současných Dagmaráků tam nikdo nebyl. To ještě chudák Jéňa netuší, že se tam bude muset vrátit kvůli fotodokumentaci 😉
úterý 3. 7.
V úterý ráno vše dle osvědčeného scénáře, ovšem pracovní tým je posílen o kolegy se Slovenska a Dagmarácký pracovní týden se tak stává mezinárodní akcí. Z Honzovy chodby jsme vytahali podobné množství štěrku jako předešlý den a výsledek je dole znát. Dostatečně jsme se zahloubili, aby se do zúženého místa Honzovy chodby lépe nalézalo a celkově se vše kope ve velkorysejším profilu, než v roce 2009. Nemá smysl čistit chodbu jen někde u stropu a nevytočit se tam ani s kýblem, raději toho materiálu vykopat víc, však za čelbou je řetěz 12 lidí, kteří jsou připravení vše dopravit ven z jeskyně. Když je na čelbě dost místa, je pak postup ve finále rychlejší. Za zúžením jsme postoupili 3 m a dostali se tak do míst, kde jsme byli v novodobé historii nejdál (listopad 2009). V mapě je však zakresleno ještě dalších cca 10 m chodby a my doufáme, že to celé nebudeme muset prokopávat. Pro dnešek spokojenost, zítra už konečně budeme postupovat do pro nás neznámých míst.
Večer jsme si udělali exkurzi do Ventaroly, protože čerstvě příchozí zajímalo, jak se tam situace změnila během posledního víkendu. A proběhla i jedna noční dvoumužná akce, kdy jsme se s Béďou vydali opět do Honzovy chodby a v její strmě klesající části zbudovali dřevěné lyžiny, po kterých se zítra budou tahat kýble. Pošetří to další 1-2 pracovníky, což se hodí, protože čelba bude stále dál a dál a bude potřeba zapojit buď další lidi nebo na některých pozicích omezit počet lidí nějakou technickou vychytávkou.
středa 4. 7.
Náš tým posilují další kopáči ze Slovenska (přeshraniční spolupráce se nám začíná konečně vyplácet 🙂 Dnes to bylo na čelbě trochu náročnější. Svrchní vrstva je krásně kyprá a propláchnutý štěrk stačí jen hrnout rukama do kýblů. Ale spodní polovina profilu chodby je přesný opak, štěrkopísky jsou zhutnělé a člověk se musí kopáčkem hodně ohánět, aby kýbl naplnil. Dalo by se z toho dovodit, že badatelé v 70. letech prokopávali chodbu jen v minimálním profilu a nezahlubovali ji tak jako teď my. I přes zpomalení těžby se na povrch v průběhu dne dostává minimálně jeden a půl kubíku štěrku, písku a hlíny, postup v Honzově chodbě odhadem 3 m. Co je ale nejdůležitější, podařilo se obkopat celý skalní pilíř, kolem kterého Honzova chodba opět prudce mění směr o 90° a je vidět do dalšího pokračování. Chodba zde přechází ve vysokou úzkou puklinu, ve svrchní části sice neprůleznou, ale směrem ke dnu se rozšiřuje. Bude stačit jen trochu snižovat dno a postup vpřed by měl být rychlý. Ve stropě pukliny nás zaujala jakási železná kolejnice, tu sem určitě nedopravila voda, ale musela sloužit při dávné těžbě v Honzovce, jak přesně ji ale využívali s určitostí nevíme. Těšíme se na zítřek, vypadá to dole neskutečně lákavě.
čtvrtek 5. 7.
Chuť dostat se v Honzově chodbě co nejdál je veliká a aktuální situace slibuje rychlý postup. Navíc dorazily další čerstvé síly. Na druhou stranu je potřeba myslet na to, že jsme již v druhé půli pracovního týdne a toho času nám zase tolik nezbývá. A těm, kteří tu makají už od začátku, musí při tomto pracovním nasazení taky jednou dojít energie. Díky souhře všech těchto faktorů byla i ve čtvrtek z Honzovy chodby vykýblována hromada sedimentu. A výsledek? Dostali jsme se až do posledních míst uvedených na mapě z roku 1978!
Dle předpokladu jsme se další částí Honzovy chodby prokousali velice rychle. Ve vysoké puklině bylo sníženo dno a puklina byla brzy průlezná. Na konci pukliny je prostor pro vytočení dvou jeskyňářů a dochází k dalšímu prudkému obratu, chodba se láme o téměř 180° nazpět a prudce klesá. Klesající část není až tak zanesena, hrubší vodou propláchnuté kamínky se skutálely dolů. Sestupujeme níž velice opatrně, vodou vyhlazené stěny kloužou a co je dole pod nohama není úplně vidět. Na dně tohoto úseku se dá jen stěží otočit, natož nějak pořádně rozhlédnout po dně, každopádně v pravé stěně se rýsuje klenba dalšího pokračování – to je to místo, které je v mapě zakresleno jako úplně poslední, zúžené, s otazníkem. Nejde pořádně pod stěnu nahlédnout, muselo by se sem chodbou slézt po hlavě, ale bez možnosti otočení by návrat zpět byl trochu problém. Bude potřeba tu nejdřív zahloubit dno, prostor vyčistit a pak bude možné podívat se dál. Pozitivní je, že tato část není zaštěrkována až po strop, voda i s unášeným materiálem odsud musí proudit někam dál. Také při stěnách je vidět, že voda tu nemá problém se vsakovat a odtékat. Víc snad budeme vědět zítra. Teď se vracíme na základnu s krásným pocitem. Ano, jsme tam. Jsme na dosavadním konci Honzovy chodby, po desetiletích sem znovu vstoupily gumáky jeskyňáře. A co je teď dál před námi nikdo netuší.
pátek 6. 7.
Je ráno a stejně jako v předešlých dnech pochoduje lesem početná skupina podivně oblečených postav, slézají do malého údolíčka, většina z nich zmizí v černém otvoru pod skalní stěnou a po chvíli začne jeskyně chrlit zdánlivě nekonečný proud kýblů. Slunce se během krásného letního dne pomalu přesune po obloze od východu na západ, štěrkový krtinec před jeskyní se znatelně zvětší a ve tvářích ještě v poledne tak odhodlaných pracantů se začíná objevovat únava. Je za námi další den obětovaný kopání v Honzově chodbě.
Kromě práce na čelbě proběhly terénní úpravy kousek za vstupem do jeskyně (snížení dna pod nízkým stropem, aby se tudy s plným kýblem lépe chodilo) a při prodlevě kýblů ze vzdálené čelby byl sem tam nějaký kýbl odeslán na povrch i z pukliny napravo od skalního pilíře. To hlavní se ale odehrálo na samotném konci Honzovy chodby. V nejzazším místě bylo sníženo dno, ostatně celý závěrečný klesající kanál jsme vybrali až na skalní dno. Na konci pracovní akce se dá dole posadit a pohodlně nahlédnout do pokračování, které se rýsuje pod pravou stěnou. Vypadá to na horizontální pokračování, možná dokonce stoupá (koleno sifonu?), svrchní vrstvu tvoří propláchnuté kameny, pod stropem je dokonce volný prostor a je cítit slabý průvan. Patrně tento stav Honzovy chodby je zachycen v mapě z roku 1978. A protože další pokračování vypadá velice slibně, nebude důvodem tehdejšího opuštění Honzovy chodby neperspektivnost tohoto pracoviště. Taktéž je jasné, že Honzovu chodbu neopustili ani kvůli tomu, že by bylo pokračování příliš úzké. Ve světle všech těchto informací se jako nejpravděpodobnější jeví teorie, že se tu skončilo pro nedostatek personálu potřebného k náročnému transportu materiálu z takto vzdáleného místa nebo sem hrkla voda, chodbu zanesla a tehdejším badatelům se nechtělo chodbu znovu prokopávat. Pro nás odteď platí, že se s každým dalším prokopaným metrem dostáváme do míst, kde před námi ještě nikdo nebyl. Uvidíme, kam až nás Honzova chodba dovede.
Navečer dojel Krteček a protože nestihl pracovku V Jedlích, šel si to vynahradit do Jedelské ventaroly a vyvezl další sérii koleček s hlínou.
sobota 7. 7.
Únava pomalu dosahuje svého vrcholu. Někteří jedinci už padají na hubu (střízliví!) i cestou do lomu a dojít těch pár metrů navečer do Velké dohody na zasloužené pivo je stále obtížnější. Pracovní týden se podepisuje nejen na fyzickém zdraví, ale někteří už začínají být i psychicky narušeni, až zlomeni. Dnes hluboko v noci se na základně do tmy ozývaly ze spaní povely k tahání kýblů a dotazy, kolik že těch kýblů máme ještě vytahat. Je evidentní, že pracovní týden vrcholí a že se blíží čas, kdy bude rozumné ho ukončit dřív, než na nás zanechá trvalé následky. Celé je to už tak sehrané a zaběhlé, že někteří ranní odchod do Honzovy chodby vnímají jako takovou samozřejmost, že ráno vyjde slunce. Tak tomu bylo i tuto sobotu a s vědomím, že toto je poslední den těžby z Honzovy chodby během bádacího týdne, pustili jsme se do toho s vypětím všech zbývajících sil.
Trasa kýblu ven z Honzovy chodby je oproti stavu před týdnem o nějakých 15 – 20 m delší, ale díky dalším a dalším lidem, kteří se v průběhu týdne zapojovali, je i dnes vytahána slušná porce štěrkopísku. V pozdním odpoledni je definitivní konec, je vytěžen poslední kýbl. Ale končíme jen proto, že už je skutečně čas, Honzova chodba totiž vypadá na čelbě velmi nadějně. Pod skalní stěnou se skutečně jedná jen o snížení stropu, průlez do dalšího pokračování. Celé toto koleno jsme dnes vyčistili a je možné se protáhnout zase kus dál, prostor se rozšiřuje, stoupá, naproti se nám hrne naplavený štěrk, pod stropem jsou zaklíněné kusy naplavených klacků, ve stropě před námi se rýsuje nějaký komínek, ze kterého se sype další propláchnutý štěrk, nalevo se stěna lomí o 90° a je tam pod stropem vidět kousek do trativodu… jsme patrně v nějaké větší kaverně a není zatím vůbec jasné, kudy bude chodba dál pokračovat, kam se stočí. Bude nutné vytěžit ještě spoustu materiálu. Optimismus nás ale neopouští, jednou ten štěrk v Honzově chodbě skončí a pak to bude stát za to. Balíme veškerý vercajk, venku odstrojujeme lanovku, protentokrát je dobojováno.
To dnes ale nebylo jediné bádání, pro dostatek pracovníků se zároveň makalo v Jedelské ventarole (a dokonce se dala dohromady skupinka tří vytrvalců, kteří si střihli ještě noční pracovní směnu). Celý den neustále vyjíždí z jeskyně jedno kolečko za druhým, čistíme tlakový kanál objevený ve dně jeskyně a nabíráme další hloubkové metry. K tomu jsme zahájili průkop na kolečka odbočující k pravé stěně k trativodům, kde se bude příště také pokračovat.
Zapadajícím sluncem ozářené lomové stěny ve Velké dohodě přivítaly navečer Dagmaráky a nespočet dalších pomocníků, kteří tento pracovní týden přiložili ruku k dílu. Je to náš poslední společný večer v krasu. Přichází čas zhodnocení, proslovů, povzbuzení do budoucna. Chvílemi až dojemné okamžiky, že celé tohle velké dobrodružství se chýlí ke svému konci. A zároveň i chvíle velké radosti a optimismu, že je kvůli jeskyňařině stále ochotno se sejít tolik fajn lidí.
neděle 8. 7.
Den odjezdu. Čistí se nářadí, suší tahací lana, vyřazují kýble, které tuto bádací akci nepřežily. Také se umyjí všechny artefakty, které byly v sedimentech Honzovy chodby během prac. týdne objeveny. Vykopáno bylo např. torzo krápníku délky 20 cm (odkud?, jediné krápníky jsou nad ústím Honzovy chodby do Meandrového dómu), zvláštností byl sluňák velikosti 15×10 cm, ze starého pracovního náčiní se našel majzl, motyčka, část jednoho okénka z filmu do foťáku, dýmovnice, kramle… Než se tohle všechno poklidilo, stihl Krteček z Jedelské ventaroly vyvozit další krtinec hlíny.
Naposledy jdeme do Honzovy chodby, už ne kopat, ale celou chodbu nafotit. V průběhu bádacího týdne byl natáčen videodokument (možná spíš speleokomedie) a na focení nebyl až tak čas. Kromě fotodokumentace jsme před odchodem ještě ztloukli jednoduchý dekl na kritické místo Honzovy chodby, aby v případě náhlé mimořádně velké vody nebyl štěrk zanášen až do zadních partií, ale zachytil se hned při ústí chodby. A to je už opravdu vše, naházíme vše do aut, zamkneme základnu a se spoustou krásných zážitků opouštíme kras.
S odstupem času je možné konstatovat, že se během bádacího týdne podařilo dosáhnout zásadního postupu na dvou našich lokalitách. V Jedelském propadání byla po 40 letech znovu vyčištěna a zprůchodněna v celé doposud známé délce Honzova chodba, nejvýraznější odtok z jeskyně V Jedlích, cesta do neznámého pokračování mířícího na systém Amatérské jeskyně. V samotném závěru pracovního týdne jsme postoupili aspoň o 2 m dál, než kdy byla předchozí generace badatelů a teď už zbývá jen vytrvat a doufat, že celý tento projekt neztroskotá na nedostatku lidí a že toho štěrku cestou nebude nad naše síly.
K výsledkům pracovního týdne je potřeba přičíst i postup v Jedelské ventarole. Lokalita měla být jen doplňkem k bádání v Honzově chodbě, ale také zde došlo především díky nočním pracovním směnám k zásadnímu zvratu. Trochu nečekaně jsme narazili na vertikální odvodnění Jedelské ventaroly a s každým dalším hloubkovým metrem je situace zajímavější. Vertikální kruhová studna dosáhla v neděli hloubku 5 m.
Zvláštní poděkování patří četě týlového zabezpečení, kdy Rosťa s Termitem věnovali čas údržbě základny, nářadí a celého našeho zázemí, a Iva s Lídou si vzaly na starost kuchyni a když se odpoledne v pravidelnou hodinu přihnala ta hladová smečka z Jedlí, byl vždy navařen kotel společného oběda/večeře. Ušetřila se tak spousta času s různým vařením, kdy by kapacita základny nebyla schopna pojmout každý den ve stejnou hodinu 20 lidí snažících se udělat si zároveň nějaké jídlo. Navíc by to pro některé znamenalo stravovat se 10 dní jen špekáčkama a takhle bylo připraveno vždy výborné jídlo plné energie pro další náročný den. Díky za to oběma kuchařkám, byla to velká podpora pro celý bádací tým.
Obrovský dík patří ostatně všem zúčastněným, že si našli čas a pomohli nejen při průzkumu jeskyní Moravského krasu, ale také přispěli k pohodové náladě a společně vytvořili nezapomenutelnou akci. Dobrá parta se dala dohromady. Dík a zase brzy na viděnou v jeskyních!
Dagmarácký pracovní týden sice končí, ve skutečnosti je ale velikým začátkem pro další bádání v Honzově chodbě a zahájením zcela nového příběhu v Jedelské ventarole.
Účastníci 16. Dagmaráckého pracovního týdne:
Česká speleologická společnost
ZO 6-08 DAGMAR: Ivana Celnarová, Pavel "Termit" Hotárek, Lída Hotárková, Rosťa Jeřábek, Jéňa Kapusta, Jaryn Kapusta, Martin "Mart" Lacina, Andrea "Aranka" Pěkná, Josef "Golémek" Riegl, Matouš Ryček, Kuba "Šlimec" Šlimar, Vojta Višnovský
ZO 6-11 KRÁLOVOPOLSKÁ: Béďa Musílek, Silva Musílková
ZO 6-26 SPELEOHISTORICKÝ KLUB BRNO: Zuzka "Zuzu" Kvapilová
ZO 6-21 MYOTIS: Jakub "Kajus" Kaderka, Tomáš Vintr
Slovenská speleologická společnost
OSS RUŽOMBEROK: Miro Kudla, Biely Otec, Michal D.
JK STRÁŽOVSKÉ VRCHY: Boris Blaškovič
SK TRNAVA: Šimon Vaško
SK TRIBEČ: Mario Sadecký
VOAK: Pavel "Krteček" Šunka, David Pospíšil, Tomáš Poláček
nezařazení: Jan Maděra, Jakub Sieber, Mira Pirliomov, Marie Kapustová
Fotogalerie k pracovnímu týdnu na našem facebooku.
autor: Maty
